Araby už nezajímá, co chce Amerika

25. května 2012, 12:18 - Milan Vodička
25. května 2012, 12:18

Blízký východ se mění jinak, než si všichni představovali. Spojené státy budou mít velké potíže, aby tam i nadále prosazovaly své zájmy.

Nejvýstižnější definici historické změny, která se právě odehrává na Blízkém východě, vyslovil jeden nejmenovaný Egypťan v britském listu The Independent. Projev Baracka Obamy o budoucí roli Ameriky v Arábii suše setřel větou: „Oni opravdu věří, že se tady ještě někdo stará o to, co si Američané myslí? Stalo se teď na Západě módou vyprávět dojemný příběh, jak Arábie povstala proti despotům, čímž projevila lásku k demokracii. A že až bude dobojováno, Blízký východ bude změněný k nepoznání a Západu jaksi bližší. S tím předposledním, totiž že bude k nepoznání, by se dalo souhlasit – ovšem s dodatkem, že změna bude vypadat jinak, než si představujeme. Hlavně proto, že tenhle region směřuje plnou parou ke svému postamerickému období. Děti si myslí, že už nepotřebují strýčka, protože ten to stejně vždycky pekl hlavně s jejich násilnickými pěstouny a nikdy neřekl ani ň, když je řezali jako žito.
Arabské jaro opravdu přepíše politickou krajinu Blízkého východu. Arabové se emancipují a Spojené státy budou mít velké potíže s tím, aby tam mohly prosazovat své zájmy. Ještě obtížnější teď pro ně bude úsilí o izraelsko-palestinská jednání nebo pronásledování teroristů. O stavění plotu kolem Íránu ani nemluvě.
Jak tamní spojence, tak soupeře přestává zajímat, co Amerika chce.

Ulice má dobrou paměť

Důvody jsou docela logické. V první řadě za to může minulost. Shodou okolností měly hlavy arabských států, které jejich vlastní lidé svrhli, jedno společné: byli jedna ruka s Američany. Dokonce i Kaddáfí posledních pár let. Povstalce, kteří provedli revoluci, málo zajímá, že pro jejich země bylo spojenectví s Amerikou výhodné. Nebo že to jejich hlavouni vlastně hráli docela chytře. Arabská ulice má jednu hlavní zkušenost: když to tady včerejší papaláši rozkrádali, hrnuli si peníze do vlastních pytlů a na nás posílali tajnou policii, Amerika se dívala stranou. Dál sice vedla své řeči o nutnosti zavést trochu více demokracie, ale táhlo se to celá desetiletí a byla to jen taková hra, protože jinak jí ty režimy vyhovovaly takové, jaké byly. Tohle si Arabové pamatují dobře.
A dobře si také pamatují, že Američané jejich revoluce podpořili jen vlažně. Při svržení tuniského prezidenta Bin Alího byl Obama úplně zticha, proti Mubarakovi se postavil až těsně před jeho pádem. Odsoudil sice syrský režim, který už dokázal pozabíjet více protestujících než ostatní (s výjimkou Libye), ale současně dal najevo, že by byl radši, aby mladý Asad zůstal u vesla. Kritika Bahrajnu je úmyslně bezzubá, a navíc je Amerika zcela zticha, pokud jde o nejkonzervativnější stát oblasti, Saúdskou Arábii.
Tohle je pohled Arábie. Nikoho nezajímá, že Amerika musela celá desetiletí vyvažovat své vztahy s autokraty, jejichž metodami sice možná pohrdala, ale musela je přátelsky poplácávat, protože v banku byly strategické zájmy jako ropa, mocenské přetlačování se SSSR, pak hrozba fundamentalismu a v posledním desetiletí terorismus.

Šachové vidličky

Nedojímá je ani to, že Američané mají pro jejich revoluce sympatie. Je to přirozené: vzhledem ke své historii vidí každou vzpouru proti tyranům pozitivně a vzhledem ke své národní povaze spatřují v každé změně novou příležitost a důvod k optimismu. Dokonce natolik, že teď byste s nimi těžko polemizovali, že jejich radostný pohled je naivní. Podívejte se totiž, jak Arabové naložili s průvanem, o němž si kdekdo prostoduše myslel, že přivál demokracii: v Egyptě řežou muslimové křesťany, v Tunisku posílili islamisté, Sýrie se dělí podle sekt a Libye podle klanů. Takhle předzvěst lepších zítřků nevypadá.
A je tady ještě jeden problém, který Americe ztěžuje postavení, aniž se o něm mluví. Není to celý Blízký východ, kde zuří revoluce. Je tady ještě Perský záliv se Saúdskou Arábií. I tady se však něco děje: moc dobře si tam všimli, že Amerika nechala padnout svého přítele Mubaraka a že mu nepomohla.
Tohle rozhodně nevyvolává v Saúdech pocit bezmezné jistoty.
Amerika je v pozici, které šachisté říkají vidličky. Ať táhne kamkoliv, vždy to bude špatně. Revolucionáři jí vyčítají, že je řádně nepodpořila, zbylé režimy zase mají pocit, že řádně nebránila status quo proti revoluci, kterou považují za existenční hrozbu. Nakonec nepotěšila nikoho - ani revolucionáře, ani vládce. Výsledek: když někdo řekne, že se zde prestiž a vliv Ameriky blíží nule, nebude se mýlit. Rozhodně jsou na nejnižším bodě od chvíle, kdy se v roce 1945 prezident Roosevelt setkal na válečné lodi Quincy se saúdským králem Abdulazízem a ukuli základ spojenectví.

Utržení Saúdové

Dobře je to vidět na obou největších spojencích v regionu, Egyptu a Saúdské Arábii. Ti první jsou teď velká hádanka, ale nějakou nápovědu už máme: jedním z prvních kroků nového režimu bylo povolení pro plavbu íránských válečných lodí Suezem do Středozemního moře. Bylo to poprvé od pádu šáha, co tudy Íránci projeli. Za Mubarakových časů by se ani nesnažili takovou žádost podat, protože věděli, že by s ní Egypťané sehráli rychlou košíkovou. Nová zahraniční politika Egypta je rovněž mnohem vstřícnější vůči palestinskému Hamasu a chladnější vůči Izraeli.
Tektonický posun nastal i ve vztazích se Saúdskou Arábií. Američané žádali Rijád, aby nepodnikal nic v Bahrajnu, ale Rijád se stejně rozhodl podle svého a vyslal tam vojáky. O čem to vypovídá?
O tom, že každodenní realita teď bude složitější. Saúdská Arábie bude provádět mnohem sebevědomější a aktivnější zahraniční politiku - po svém a často i proti zájmům USA. Realisté tvrdí, že základ spojenectví, tedy výměna ropy za ochranu, přežije, ale objevují se i jiné scénáře. Saúdská Arábie by podle nich jednou mohla vyměnit amerického garanta své bezpečnosti za čínského, protože ten je ve své bezzásadovosti z jejího pohledu zásadovější než Amerika. Mohla by také vytvořit jakousi ligu konzervativních arabských monarchií - anebo si rovnou zajistit nezávislost tím, že si pořídí jadernou bombu. Ale ukončeme divoké úvahy, byť před rokem by stejně divoce působily prognózy, že nastane arabské jaro a blízkovýchodní potentáti se budou poroučet. Realistické je říct, že nový Blízký východ samozřejmě bude mít pořád zájem o dobré vztahy s Amerikou, která tam nepřestane být velmi důležitým hráčem. Změní se to, že země regionu už nebudou váhat s hraním podle vlastních not ve chvíli, kdy se jejich představy budou rozcházet s americkými.

Ruce pryč od USA

Amerika tak zaplatí nevyhnutelnou daň za to, jak se vždy snažila držet v jedné ruce oheň i vodu, tedy podporovat spřátelené autoritářské režimy a současně vystupovat za politickou liberalizaci ve světě. Nekonečné kompromisy mezi pragmatismem a idealismem jsou ostatně pro americkou zahraniční politiku příznačné. Ale proč arabské změny přišly tak náhle a aniž to někdo čekal? Američtí novináři se na to zeptali lidí ze CIA a dozvěděli se zajímavé věci. Jako skoro za všechno i za tohle mohla přepjatá americká reakce na 11. září. Protože se zpravodajské služby zaměřily na terorismus, neviděly přicházet tuhle politickou změnu. Amerika byla slepá, a tudíž nepřipravená. Teď to paradoxně neprospěje boji s terorismem. Lidé v arabských zpravodajských službách, s nimiž Američané spolupracovali, byli po revolucích „odejiti“. Pokud zůstali, drží se od dřívějších vazeb co nejdál, protože si chtějí uchránit židle. Mnozí z nich vidí, že kdyby teď měli něco společného s Amerikou, mohlo by je to poškodit,“ říká Bruce Hoffman, odborník na terorismus z Georgetown University ve Washingtonu.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče