Arabské jaro? Ještě počkejme

10. února 2011, 14:16 - Milan Vodička
10. února 2011, 14:16

Jsou mladí a chudí a teď vyšli do ulic

Blízký východ připomíná ruskou ruletu: vládci čekají, koho to sestřelí příště. Začíná se mluvit o arabském jaru v jasné narážce na Prahu roku 1968. Má to drobnou chybu.
Arabové nejsou v ulicích kvůli nějaké lásce k demokracii, jak si to Západ často maluje. Oni se prostě chtějí mít líp. Jistě, chtějí žít svobodněji, ale to první je mnohem naléhavější. V tom je zakódován problém, který hrozí budoucím sebezničením. Ale o tom až později.
Uspořádání v Arábii se drolí kvůli penězům, ne kvůli volbám. Arabům se nelíbí, kam je jejich autokratické režimy dovedly a jak ti nahoře kradou a mlaskají.
Hlavouni jsou náhle na stejné lodi. Ale vlny, které ji roztřásají, jsou jiného druhu, než myslíme. Proto jsou bohatší země zatím v klidu, i když v nich panuje zhruba stejná „svoboda“ jako třeba v Egyptě.
Když se podíváte na postavení arabských států na světovém žebříčku demokracie a svobody projevu, zjistíte, že jsou všechny hodně na chvostu a v tomhle ohledu mezi nimi nijak dramatické rozdíly nejsou. Co je však odlišuje, jsou příjmy. Ohroženy jsou chudší státy – anebo přesněji řečeno, ty státy, které mají velký podíl chudých.
Egypt je dobrý příklad. Po několika letech robustního ekonomického rozvoje setřásl nálepku ospalého státního socialismu a přijal téměř plnokrevnou tržní ekonomiku. Ve městech se staví, líné státní podniky po privatizaci chytají druhou mízu a do země teče zahraniční kapitál. Než ten bonbon rozbalíte, vypadá dobře. Pod obalem odhalíte divnou věc: většina Egypťanů žije bídně. Platy stagnují, inflace roste a ceny jsou vysoké natolik, že oficiální příběh o ekonomice na vzestupu je jasně odtržený od reality. Reformy pomohly jen úzké vrstvě byznysmenů, ale udělaly málo pro obyčejného Egypťana. Faktem je, že i přes ekonomický růst přibylo lidí, kteří se propadli do pásma chudoby.
Podívejte se napříč Blízkým východem. Většinou to vypadá stejně. A tak není divu, že šokové vlny se šíří. Zatímco svět sleduje erupce v Tunisku nebo Egyptě, uniká mu bublání jinde. Projděme se tedy některými státy Arábie. Je to svět v tektonickém zlomu.

Letem arabským světem

Jemen je kandidát na změnu. Nejchudší mezi Araby, jih se chce odtrhnout, na severu jsou separatisté, prezident je ve funkci přes třicet let. Původně měl být ve funkci doživotně s tím, že by ho pak nahradil jeho syn, ale po nedávných demonstracích oznámil, že skončí, až mu po dvou letech vyprší mandát. Demonstrace byly pokojné, ale pozor, Jemenci dobře zvládají umění hodně krvavé občanské války.
Súdán je nenápadný průšvih. Tisíce demonstrantů nedávno protestovaly proti jednadvacetiletému vládnutí prezidenta Omara Hasana Bašíra. A může to být jen začátek, protože lidem se po odtržení jihu, kde je ropa, bude snižovat životní úroveň.
Sýrie hlásí ticho. Aktivisté chtěli vyvolat „den hněvu proti korupci a tyranii“, ale lidé nepřišli. Tamní režim má pověst opravdu tvrdého policejního státu, ale mladý prezident Asad také řekl, že arabští vůdci se „musejí změnit“. „Jestli neviděli potřebu reforem už před tím, co se stalo v Egyptě a Tunisku, je už pro ně pozdě.“ Na druhé straně jeho tatínek uměl zatočit s opozicí opravdu drsně. V roce 1983 rozstřílel město Hamá, kde se opevnili islamisté. Výsledek: možná až 40 tisíc mrtvých.
Jordánsko je spíše vlažné. Lidé už se tady bouřili, ale král upustil páru tradičním způsobem. Vyměnil vládu. Nicméně pozor: k islamistům se přidali učitelé, a hlavně bývalí generálové a důstojníci bezpečnosti. Protože král je potomkem Mohameda, svržení mu nehrozí. Přesto je však kritizován, že on i královna příliš rozhazují. Kdysi by taková kritika byla neslýchaná.
Alžírsko je velká záhada. V roce 1991 se tam uskutečnily demokratické volby, jenže vyhráli islamisté, tak je stát zase zrušil. Výsledek: přes sto tisíc mrtvých. Prozatím jsou dva mrtví po sérii nevelkých demonstrací, které se táhly celý leden. Teď je tam celkem klid.
Libye v obojku. Kaddáfí drží zemi ve svěrací kazajce cukrem, což jsou příjmy za ropu, i bičem, což je tvrdý bezpečnostní aparát. Přesto před lety vypukly bouře. Když se něco semele, bude to husté.
Maroko zatím za vodou. I tady se upalovali tamní Palachové, ale král včas stihl udělat prodemokratické reformy. Kromě toho opírá svoji legitimitu o islám, protože jeho titul zní „Vůdce věřících“. A ještě jedna výhoda: jelikož Maroko nemělo nikdy ropu, nemohlo své obyvatele rozmazlit.
Kuvajt a spol. Malé ropné státečky jako Bahrajn, Katar a Emiráty jsou nejklidnější, protože mají nejvíc peněz a panovníci si klid kupují tím, že lidé dostávají platy často za nic. Paradoxně právě v Kuvajtu byly už počátkem roku 1990 prodemokratické demonstrace inspirované sametovou revolucí. Teď nečekejme nic velkého.
Saúdská Arábie čili napjatý klid. Ropný gigant si rovněž kupuje své vlastní poddané, ale protože je jich stále víc, má pro ně stále méně peněz. Lidem se daří hůř, přitom vidí marnotratnost vládnoucí rodiny. Napětí roste a je varováním pro budoucnost.

Přicházejí hubená léta

Teď to hlavní: co určí, jak to bude vypadat dál.
Zase je to dobře vidět na Egyptu. Všimněte si těchto čísel: Maroko – 48, Libye – 47, Alžírsko – 49, Tunisko – 42, Súdán – 60, Jemen – 65, Saúdská Arábie – 51, Egypt – 53.
Není to tajný kód. Je to jen procento, které v populaci představují mladí lidé do pětadvaceti let. Je to obrovská síla – a obrovský problém. Například Egypt by musel brzy vytvářet 800 tisíc nových pracovních míst ročně, aby je uspokojil. Jenže trend je opačný. Oficiální statistika říká, že bez práce je deset procent Egypťanů, skutečnost je však čtyřikrát vyšší. A polovinu nezaměstnaných tvoří právě mladí. Ventilují svoji frustraci a bezvýchodnost na ulici. Věří, že změna jim přinese kromě větších svobod především práci a peníze.
Nepřinese.
Nedokázal by to ani David Copperfield. Egyptu totiž tak jako tak hrozí hubená léta. Ztrácí zdroje tvrdé měny z turistiky (někdy za to mohou teroristé, někdy žraloci) tempem asi dvě až tři miliardy dolarů ročně, což je zlé, protože právě příjmy z cestovního ruchu jsou hlavním palivem růstu. Také piráti pustili Egyptu žilou, protože kvůli nebezpečné situaci u somálských břehů poklesly poplatky ze Suezského průplavu. A o čtvrtinu peněz méně poslali domů také Egypťané pracující v Zálivu, což dělá asi miliardu dolarů.
To se muselo projevit: devizové rezervy se scvrkly o polovinu na patnáct miliard a Egyptská centrální banka musela požádat Kuvajt o půjčku 150 milionů dolarů. Když ekonom Nimrod Rafaeli nedávno na ekonomickém fóru v Alexandrii prohlásil, že Egypt je na pokraji ekonomické krize, nebyl nikdo, kdo by s ním polemizoval.
A k tomu ty demonstrace. Každý den prý stojí 312 milionů dolarů hlavně proto, že země přijde o těžké peníze z turistů, kteří zůstali a ještě dlouho zůstanou doma. Ale hlavní problém je celková kondice země. Není nastartováno k lepším zítřkům, takže nebude stačit jen pootočit řídítka.
Podobné problémy má většina arabských zemí, které neplavou na ropě. A tak arabské revoluce mají ve svých genech zakódováno vlastní sebezničení ve chvíli, kdy vše nepůjde podle představ dnešních demonstrantů.
Hrozí dokonce, že se vývoj obrátí do protisměru. To ve chvíli, kdy včerejší demonstranti zjistí, že demokracie není všelék, protože svobodných voleb se nenají.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče