Apple

30. dubna 2010, 11:57 - Tibor Michaels
30. dubna 2010, 11:57

Lekce Jonathana Ivea

I komputerový ignorant musí uznat, že Apple je značka, jejímž formálně povedeným, esteticky přitažlivým a novátorským modelům se těžko odolává. A protože forma nevzniká sama od sebe, dokonce ani v této továrně na zázraky, přirozeně se zeptáme Jonathana Ivea, vedoucího designérské skupiny Apple Cupertino, v čem jejich úspěch spočívá. Vůbec nejlepší bude začít jeho osobním příběhem.

Než přišel Jobs
Jonathan zahajuje své vyprávění překvapivě: „V době studií jsem k počítačům neměl zrovna nejlepší vztah. Byl jsem přesvědčen, že jim vlastně nerozumím a nikdy jim ani rozumět nebudu. Přitom bych jim rozuměl rád, protože jsem cítil, že by mi mohly ulehčit spoustu práce. Potom jsem objevil mac, se kterým šlo hned všechno lépe. Oproti tehdejším osobním počítačům se mi zdál jednodušší a lépe vymyšlený. A čím víc jsem se toho o téhle trochu zvláštní, tak trochu rebelantské firmě dozvídal, tím mi byla sympatičtější.“ Co naopak Jonathana Ivea zajímalo od malička, byly předměty, takže v šedesátých letech nastoupil kariéru designéra. „Jako dítě mě samozřejmě ani nenapadlo, že tohle všechno někdo navrhl,“ vypráví, „jenom jsem věci rád rozebíral a pak je zase skládal. Později jsem začal vnímat jejich materiál, jak jsou vymyšleny a jak fungují. Když mi bylo patnáct, už jsem byl rozhodnutý, že bych se chtěl zabývat předměty, načež jsem si pomalu vybral z aut, šperků a spousty dalších variant průmyslové designérství.“
Po absolvování polytechniky v Newcastlu založil s jedním společníkem v Londýně návrhářskou firmu Tangerine, mezi jejíž klienty se zařadil i americký Apple. Tento kontrakt se stal osudový, a tak o několik let později svou firmu opustil a odstěhoval se do Cupertina, kde sídlí centrála počítačové společnosti. Nabídku z Kalifornie sice přijal s radostí, nicméně první roky nepřinášely úspěchy, ale spíše zklamání. Apple tehdy mířil už několikátý rok ke dnu, cena jeho akcií téměř každý týden klesala a ekonomičtí analytici si ze zpráv o společnosti už málem utahovali. Jako zázrakem však firma dokázala i přes neustálá omezování a snižování rozpočtu udržet místo na trhu, až nadešel rok velkého zlomu, a sice když se v červenci 1997 vrátil Steve Jobs do čela svého někdejšího triumfálního výplodu.

Šílený nápad
Na opravdovou změnu v životě Jonathana Ivea to napřed vůbec nevypadalo, dny se nesly v duchu neblahých předzvěstí, jež se podobaly dokonce hrozbě. Netrpělivě očekávaný zachránce – z nebeských výšin se snášející Jobs – totiž zahájil své působení tím, že okamžitě zrušil padesát šest produktů společnosti, jichž bylo celkem něco přes šedesát. Oddělení designu, které považoval za nesmírně důležité, chtěl zcela přebudovat. Myslel na designérskou hvězdu Richarda Sappera, profesionála firem Olivetti a Alessi, jehož si lidé v oboru považovali a který právě v té době navrhl pro IBM mimořádně úspěšný model Think Pad. Později bylo možné slyšet z úst vedoucích představitelů společnosti čím dál častěji také jména jako Giorgetto Giugiaro a Ettore Sottsass. Jen pánbůh ví, jak se kliďasi Jonathanovi, jenž byl v té době příliš malým pánem, povedlo přesvědčit velkého šéfa, že skutečného génia už ve firmě vlastně mají. Dokonce ne jednoho, ale celé oddělení, jemuž velel. Rozhodný zlom nakonec nastal díky první sérii iMac.
Zadání znělo navrhnout skutečně přátelský, dobře vypadající a lákavý model, a tak se pomalu zrodila zcela nová koncepce – průsvitný plastový kryt modré barvy, který spojoval monitor a samotný počítač. Později se objevil i v jiných odstínech. Takto popsán vyhlíží celý proces dost jednoduše, nejdříve však bylo třeba přijít na to, jak způsobit, aby praktický průhledný plast nevypadal levně, ale krásně. Jak zpropadenou umělou hmotu a všechno, co s tím souvisí, namíchat? Aby byl dojem futurismu dokonalý, nedlouho poté se objevily průhledné reproduktory připomínající čarovné skleněné nádoby alchymistů. Podobaly se všemu, jen ne reproduktorům. Pro ten účel bylo třeba například zcela nově navrhnout i vnitřní elektrické obvody, aby vypadaly pod průhledným plastem elegantně. A ještě háček: celá ambaláž začínala stát zhruba dvakrát až třikrát více než „karoserie“ konkurenčních firem. Jobsovi a jeho velícímu týmu začal na čele vyrážet pot. „Jak obchodníkům vysvětlíte, že se díky průhlednosti bude opravdu líbit?“ ptal se nešťastně jeden z funkcionářů společnosti pár dnů před veřejným představením v roce 1998. „Že je průhledný, ještě neznamená, že se bude prodávat!“

Forma a inovace
Dnes víme, jak se prodával. Úspěch vygumoval veškerá rozčílení vyvolaná tak riskantním podnikem a po celém světě se začal po mnoha hořkých letech konečně rozléhat potlesk. Tým Jonathana Ivea se od té doby ani na okamžik nezastavil. Dalším krokem byl MacBook s titanovým šasi. Barevné provedení bylo oproti modelu iMac tentokrát neskutečně zjednodušeno. Solidní konstrukce doladěná vzhledem profesionálního přístroje se zase mimořádně zalíbila. Výkon z hlediska informační technologie šel ruku v ruce s praktickou a příjemnou formou, která se navíc zdála jaksi osobnější. Oproti většině jiných neosobních přenosných počítačů jako by mac uživatele víc oslovoval.
V říjnu téhož roku (2001) se představil také maličký iPod, který se během několika měsíců dostal do čela žebříčku bestsellerů. Otevřel novou éru v poslouchání hudby. Jeho forma byla snad ještě čistší a jednodušší než forma MacBooku. Forma sama o sobě by samozřejmě ještě nestačila, ovšem i v tomto případě se stala organickou součástí technologických inovací. IPod by totiž pravděpodobně nedosáhl tak nevídané popularity, kdyby za sebou neměl duchovní bázi iTunes, která je přesně přizpůsobená tomuto hardwaru. Šest let nato následoval iPhone. Ve světě mobilních telefonů nastavil zcela nový standard. Jedním z tajemství úspěchu bylo právě to, že se firma vyhnula pasti považované do té doby za neporušitelné pravidlo, totiž úzce vymezenému prostředí telefonních tlačítek. Řešení jménem touch-screen poskytlo mnohem větší tvůrčí svobodu programátorům i uživatelům. A tak podobně jako mnohokrát v historii technologických inovací, i nyní se vyplatilo obrátit stereotyp vzhůru nohama a z mnoha možných hledisek vybrat to lidské, snadno a lehce použitelné.
„Proto tu rád pracuji,“ říká Ive. „Nejsme designérské ghetto izolované od všech dalších oddělení, ale pracujeme s ostatními. Všichni jsou důležití, každé naše řešení je umožněno pouze prací a inovacemi našich kolegů. Všichni se dělí o své problémy i o svá přesvědčení, od techniků či programátorů až po manažery odpovědné za marketing a reklamu.“ O tom částečně svědčí už jeho pozice, jeho titul zní senior vicepresident of design a jako vicepresident má možnost účastnit se důležitějších jednání, nemluvě o tom, že otevře-li ústa v kterémkoli oddělení, všichni ho poslouchají.

Jednoduchost není správné slovo
Po úspěchu PowerBooku a iPodu si designéři a kritici z celého světa, zkrátka experti celého oboru, pospíšili, aby v nich objevili evropský, ba středoevropský vliv. Všichni připomínali Dietera Ramse, vysoce ceněného návrháře firmy Braun ze sedmdesátých let, a přestože lze možná v úspěšných výrobcích z dílny Applu objevit jistou podobnost či příbuznost s Ramsovými návrhy, nic to nemění na úspěšné intuici kalifornského týmu. Ze všeho nejdůležitější je jednoduchost, jež byla ostatně příznačná už pro první velký úspěch firmy Apple, počítače Macintosh. Také ty odkazují k jednomu německému jménu: Frog Design. Evropskost nynějšího Iveova stylu vychází v pozitivním smyslu slova z minimalismu – z učení Miese van der Roheho a školy Bauhaus či z ducha britského designu padesátých a šedesátých let, jehož vynikajícím příkladem je třeba napohled velmi specifický Quad, jeden z prvních hi-fi zesilovačů.
Jednoduchost představuje finále složitého destilačního procesu, podobně jako ušlechtilé kapky dobře vyladěného vinného destilátu. Jednoduchost vlastně není správné slovo, vyjadřuje jen vnějškový vjem. Jde spíše o schopnost designu vyvolat osobní důvěru, abychom se k této, často tak komplikované technologii obraceli rádi a jako ke starému příteli. Totiž aby byla přátelská i krásná, přestože dává tušit svoji tvrdou kapacitu.
Kromě navození bezprostředního pocitu či nálady vyřešila série iMac G4 nebo Power Cube například i tak závažné problémy jako umístění všech komponent vertikálně a jejich zavěšení v prostoru. Odtud pochází i zdánlivě bezvýznamná vlastnost nasávání vzduchu zdola a chlazení směrem vzhůru, díky níž se podařilo vyhnout hlučným ventilátorům, takže je počítač příjemně tichý. Lze ho snadno přetočit jakýmkoliv směrem a jeho pohledné hliníkové pouzdro nabízí místo i pro kabel. Nemluvě o tom, že se poprvé v třicetileté historii počítačů zrodil předmět, který obstojí jako bytová dekorace. Dáme na stůl vázu Rosenthal, artdecovou sošku anebo iMac? Do toho posledního se nám však vejde celý život, práce, zábava i sny. Někteří kritici to formulují také tak, že se týmu Jonathana Ivea podařilo přetavit těžkopádné a šedivě nudné předměty do moderní skulpturní formy.

Práce designéra
Nekonečné experimentování Applu začíná už u samotných základů – u výroby nejrůznějších umělých hmot. Steve Jobs ctí jednu zásadu: Vyhněme se používání šroubů všude, kde je to jen možné. Proto k sobě musí všechny díly zcela přesně přiléhat. K tomu jsou zapotřebí směsi plastů a neobyčejně precizní procesy jejich lití. To je jen poznámka na téma, co přesně Iveův designérský tým musí také vyřešit. Výsledkem jsou produkty, jež mají osobnost. Jako bychom si je koupili v nějakém butiku. V dnešním světě sériové velkovýroby se jedná o mimořádný počin. Jonathan Ive k tomu říká: „Myslím, že nejdůležitější je sám proces tvorby. Když studujeme materiál, zkoumáme formy a snažíme se pochopit jejich fungování. Co je jejich účelem, jaký má být jejich výkon a jak toho dosáhnout. Důležité je podle mě i to, dokázat se koncentrovat na to nejpodstatnější. Dnes spolu soutěží mnoho firem zhruba se stejnými produkty. Den co den vidíme na nabízeném zboží snahu vypadat aspoň zvenku jinak. Všichni jsou tak zaměstnaní tím, jak výrobky odlišit, že už jim vlastně vůbec nezbývá čas ani kapacita vytvořit něco podstatně nového.“

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče