Apely na morálku nepomohou

05. prosince 2011, 14:54 - Jan Průša
05. prosince 2011, 14:54

Úředníci nemají měřítko efektivnosti. Korupce je pro ně ve skutečnosti náhradní způsob rozhodování

Korupce je způsobena špatnou morálkou a okrádá společnost, říkají iniciátoři výzev a fondů, které mají za cíl potírat korupci ve veřejném sektoru. Tvrdí, že kdyby politici a úředníci nechápali své povolání jako příležitost vydělat si nečestným způsobem peníze, veřejné výdaje by byly efektivnější a všichni bychom ušetřili. Jsme přesvědčeni, že jde o velký omyl, který plyne z nepochopení situace úředníka ve státním sektoru. Ten totiž na rozdíl od firmy na trhu nemá nástroj, jak posuzovat ekonomickou efektivnost projektů. Korupce se pak nutně objevuje jako náhrada za standardní rozhodování podle zisku a ztráty.
Firma na svobodném trhu má jediný cíl: mít vyšší výnosy než náklady, tedy vydělat svému majiteli zisk. Zisk je kritériem ekonomické efektivnosti – znamená, že spotřebitelé si výrobku firmy cení dostatečně na to, aby se firmě vyplatilo jej vyrábět. Zisk majiteli ukazuje, že firma dobře posloužila spotřebitelům. Ztráta naopak znamená, že firma mrhá vzácnými zdroji – lidé nemají o výrobek firmy takový zájem, aby tržby pokryly náklady nutné na jeho výrobu. U veřejného sektoru však vzniká zásadní problém: Státní úřady nenabízejí své služby na trhu za tržní ceny, ale financují se z daní. Úřadům proto vždy chybí „verdikt“ spotřebitelů v podobě zisku či ztráty, který by odhalil, zda poskytují služby potřebné či zbytečné. Z tohoto důvodu nelze efektivnosti ve veřejném sektoru nikdy dosáhnout – ekonomická efektivnost je zde zcela prázdným, nedefinovatelným pojmem. To má pro debatu o korupci dva významné důsledky.

Nikdo neví, co je předražené

Za prvé, debata o „předraženosti“ státních zakázek postrádá obsah. Téměř denně se dočítáme o nějaké nové „předražené“ státní zakázce. Na otázku, kde je hranice „předraženosti“, však neumí nikdo odpovědět. Předně, žádný projekt nemůže být „předražený“ v absolutním smyslu – může být předražený pouze relativně ke svým výnosům. Státní úřady ale nefungují na trhu. Nemohou podle kalkulace zisku a ztráty objektivně rozhodnout, zda má nějaký projekt adekvátní náklady vzhledem ke svým výnosům, či nikoli. Firma Versace jistě nakupuje pro výrobu oblečení drahé textilie – nejsou však předražené, protože firmě stále generují zisk. Umí však někdo z kritiků korupce ve státním sektoru říci, kolik se má maximálně zaplatit za kachlíčky v tunelu Blanka nebo za počítače na vysokých školách, když zde tržní výkaz zisku a ztráty neexistuje? Plýtvání je ve státním sektoru všudypřítomné právě proto, že zde neexistuje měřítko efektivity. Nikoli proto, že se zde vyskytuje korupce.
Za druhé, korupce se objevuje právě z toho důvodu, že ve státním sektoru nemůže vzniknout klasické rozhodování na základě zisku a ztráty. Manažer či zaměstnanec soukromé firmy na trhu má samozřejmě také možnost zadávat firmám svých známých předražené zakázky či firmu přímo rozkrádat a poškozovat tak její vlastníky. Avšak na jeho chování se přijde: pokud je firma kvůli jeho zkorumpovanosti ve ztrátě, majitel to zjistí z účetního výkazu a manažer či zaměstnanec přijde o práci.
Bohužel u byrokrata takový nástroj nemáme. Nad ním nevisí Damoklův meč tržního zisku a ztráty. Korupce má proto volný prostor. Ne proto, že by úředníci byli špatně vybraní. Ani proto, že by byli charakterově jiní než pracovníci soukromého sektoru. Pouze proto, že ve státním sektoru neexistuje ekonomický tlak na zaměstnance, aby se chovali efektivně. Korupce tak nastupuje jako logické, náhradní kritérium rozhodování. Je se státním sektorem nerozlučně spjata.

Švédští polobozi

Je snadné říkat, že úředníci berou úplatky, protože jsou morálně pokleslí. Problém je ale v tom, že po úřednících nikdo úspornost (efektivnost) v první řadě nežádá. A není divu – ta se totiž nedá ve státním sektoru definovat. Apely na lepší morálku tento klíčový fakt nemohou nikdy změnit.
Za příklad se často dává Švédsko jako vzor protikorupční morálky. Tvrdí se, že Švédové mají na veřejné projekty nižší náklady, neboť v jejich zakázkách nevystupuje žádná korupční přirážka. Bylo by však unáhlené z toho vyvozovat, že Švédové jsou paušálně slušnější.
Švédští úředníci mají vyšší platy, a tím i vyšší práh uplatitelnosti v konkrétních případech. Může se proto na první pohled zdát, že Švédsko trpí korupcí méně než my. Švédský model však ve skutečnosti není efektivnější. Tamní byrokraté v podstatě dostávají kolektivní úplatek v podobě vyšší mzdy výměnou za to, že se nenechají tak snadno zkorumpovat při jednotlivých rozhodnutích. Ve výsledku tak švédská státní správa spolyká mnohem více, než se zdá – je tedy podobně neefektivní jako ta česká. Nenechme se proto mást povrchními a nepodloženými soudy. Jak vidíme, nejde o žádnou morální nadřazenost, ale o běžnou peněžní motivaci.

Marné morální apely

Když zakladatel Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček říká, že příčinou plýtvání ve státním sektoru je pokleslá (korupční) morálka, je to jako když reformátoři socialismu tvrdili, že příčinou neefektivity plánované ekonomiky jsou hamižní a neschopní plánovači. Dobře víme, že problém nebyl ve schopnostech ani v morálce plánovačů, ale v socialismu jako takovém. Ze stejného důvodu nelze odstranit dnešní plýtvání byrokratů morálními apely. Jeho kořen je v samotných státních výdajích, kde se nerozhoduje na principu zisku a ztráty a kde úředník nemá měřítko, jak vyhodnotit efektivnost projektů, a proto ani povinnost jakékoli efektivnosti dosahovat. Korupce pak nutně nastupuje jako náhradní způsob, jak činit rozhodnutí. Netvrdíme, že je korupce morálně v pořádku. Její odsudek je přirozený a pochopitelný. Tvrdíme však, že efektivní (nekorupční) chování lidí plyne v první řadě z ekonomického tlaku, který je schopen vyvinout jedině trh. Absence tohoto tlaku ve státní správě je skutečnou příčinou korupce. Jediným řešením je proto zprivatizovat maximum služeb, které stát poskytuje, a drasticky zredukovat státní výdaje. Dokud tento elementární ekonomický poznatek nepřijme laická veřejnost, korupce s námi zůstane.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče