Antwerp Six

10. března 2010, 13:54 - Petr Matějček
10. března 2010, 13:54

Revoluce z náklaďáku

(úvodní text)
Spisovatel Tom Wolfe nazval 80. léta minulého století výstižně dekádou „gimme“ (od „give me“ – dejte mi). Po rušných 60. a divokých 70. létech začalo být konečně moderní vydělávat peníze, být dobře oblečen a nezajímat se o politiku. Najednou bylo možné utápět se bez zábran v přepychu. V žádném předcházejícím desetiletí se nekonzumovalo tak bezmyšlenkovitě. Neutišitelnou náladu utrácet samozřejmě zrcadlila i móda. Christian Lacroix, jeden z nejžádanějších návrhářů onoho desetiletí, hýřil v neobaroku. Třpytivé šaty plné fantazie byly jak dělané pro procházku po trzích s marnotratností. Oblečení bylo drahé, luxusní a sexy. Tedy až do okamžiku, než se skupinka šesti belgických studentů módy rozhodla najmout si obrovský náklaďák, vyrazit na Londýnský Fashion Week a všechno změnit.

(hlavní text)
Bezmála půl milionu obyvatel, gotická katedrála, renesanční radnice a jedna z nejstarších zoo na světě. Pravda, druhé největší belgické město Antverpy není zrovna exemplářem typické módní metropole. Přesto se z města pár kilometrů severně od Bruselu stala líheň avantgardy textilního průmyslu. Semínko pravděpodobně zasadil tehdejší belgický ministr ekonomiky Willy Claes, když koncem sedmdesátých let z ničeho nic veřejnosti představil dnes již legendární „Textielplan“. Koncept měl podpořit oděvní průmysl v zemi. Města zaplavily billboardy státní marketingové kampaně „Mode dit is Belgisch“, tedy móda, to je Belgie, peníze tekly do malých oděvnických podniků a krejčovství, stejně jako do Královské akademie výtvarných umění. A právě z tohoto prestižního institutu pochází Antwerp Six, skupina absolventů, která do světa lesklého a pestrobarevného oblečení přinesla módní invazi černé barvy a těžko pochopitelných siluet. Jako Antverpská šestka se v roce 1985 v Londýně představili Ann Demeulemeesterová, Dries van Noten, Dirk Bikkembergs, Dirk Van Saene, Walter van Beirendonck a Marina Yee. S estetikou nehotového převzali žezlo avantgardy od Japonců a okamžitě si získali pověst mladých divochů.

Přísný punk
Ann Demeulemeesterová kdysi v rozhovoru pro francouzský Vogue řekla, že ženy by si neměly brát za příklad panenku Barbie a mužům by naopak trocha ženskosti vůbec neuškodila. Není proto divu, že je proto považována za jednu z průkopnic androgynní módy. Její modely pro obě pohlaví jsou velmi vzdálené stereotypům oblečení, do jakého se ženy a muži většinou oblékají. „Mé oblečení má být jemné a emocionálně estetické,“ vysvětlila kdysi návrhářka, která nenávidí výstřední doplňky a složité aplikace. „Mám ráda jednoduchou siluetu. Ženu bych nejraději zabalila stejně jednoduše, jako třeba stůl,“ popsala svůj puristický styl Demeulemeesterová. Sama se od svých teenagerovských let, kdy obdivovala punkovou zpěvačku Patti Smithovou, obléká hlavně do černých šatů. Právě kvůli obdivu k černé barvě a kvůli strohosti svých dřívějších prací vyznačujících se záměrně nedokončeným vzhledem proslula jako hlavní představitelka dekonstrukce v módě. Dodnes jsou její kolekce velmi přísné, někdy až marciální. Vlastní značku založila společně se svým manželem Partickem Robynem v roce 1985 a s dámským oblečením debutovala v roce 1992 v Paříži. O čtyři roky později rovněž navrhla kolekce oděvů pro muže. V současnosti pracuje na kolekci inspirované americkým abstraktním expresionistou Jacksonem Pollockem.

Futuristický folklor
Teorie módy podle Driese Van Notena se v podstatě hodně podobá teorii jeho spolužačky Demeulemeesterové. Podle něj móda nesmí být maskou, která odvádí pozornost od osoby, jež ji nosí. Móda by měla jedinečnost individua naopak podtrhovat. Mezi jeho modelkami se proto často objevují zcela normální ženy, které nemají vůbec nic společného s obvyklým ideálem krásy na mezinárodních molech. „Mým cílem je vytvořit svým způsobem neutrální módu. Každý člověk by měl mít možnost do ní nechat vplynout své vlastní já,“ popsal Van Noten svůj styl, který z něj učinil jednoho z nejúspěšnějších módních návrhářů z „Antwerp Six“. Hned po zdařilé skupinové přehlídce v Londýně u něj začali nakupovat módní domy jako newyorský Barneys, londýnský Whistles anebo amsterodamský Pauw. Ve stejném roce Van Noten otevřel vlastní malý obchod v Antverpách, který v roce 1989 nahradil větším Het Modepaleis. V roce 1991 ukázal poprvé kolekci pánského oblečení v Paříži.
Van Noten je snad nejpřístupnější z belgických módních návrhářů. K médiím se chová stejně otevřeně jako ke svým fanoušků. V roce 2004 oslavil padesátou módní přehlídku večeří v Paříži, kde modelky chodily kolem jídelních stolů oblečené v ukázkách z jeho kolekce pro sezonu jaro/léto 2005. Říká, že nejvíce času investuje do výběru materiálů a barev. Jeho charakteristické dlouhé sukně, měkké kabáty a šály jsou vyšívané nebo poseté perlami pomocí tradičních folkloristických technik z Indie, Maroka nebo východní Evropy, podle toho, která vzdálená kultura v dané sezoně upoutala jeho pozornost. Dnes má Dries Van Noten, jenž nadále žije a pracuje v rodných Antverpách, přes 500 prodejen po celém světě. Odhaduje se, že za sezonu prodá více než sto tisíc kusů oblečení. A to i přesto, že zásadně odmítá reklamu.

Usměvavý anarchismus
Kdyby byl Walter van Beirendonck členem kapely, hrál by směs punku, folku, kýče, popu, techna a komorní hudby. Není jen jedním z nejplodnějších módních návrhářů v Belgii, ale zároveň i jedním z nejuniverzálnějších. Do popředí svých kreací klade smysl pro humor. Rád se nechává inspirovat přírodou, kreslenými časopisy a moderním uměním. Sex je u něj běžným tématem stejně jako literární, filmové a folklorní odkazy. Sexualita se často vplíží do jeho oděvů ve formě vzorů nebo grafik. V repertoáru jeho tvorby hrají podstatnou úlohu pletené oděvy, ale žádné upjaté soupravy svetříků. Svetry obvykle doprovázejí nápadité karikatury tváří, smělá sdělení anebo právě sexuálními motivy. V letech 1993 až 1999 Van Beirendonck vytvořil kyperpunkovou značku WLT (Wild and Lethal Trash). Později následovala druhá řada oděvů, Aestheticterrorists. Zároveň navrhoval kostýmy pro divadelní scénu, film a pro kapely, jako jsou U2 a Avalanches. Byl kurátorem výstav v předních světových galeriích, šéfredaktorem různých časopisů a rovněž ilustroval knihy. Vytvořil vlastní comics a získal řadu cen. V září 1998 otevřel v Antverpách svůj vlastní obchod s názvem Walter. Usměvavý obr Beirendonck by mohl být pro svůj vizionářský přístup a trvale optimistické názory charakterizován jako věčný idealista světa módy.

Avantgardní tělocvik
Dirk Bikkembergs by se dal nazvat sportovcem skupiny Antwerp six, alespoň co se návrhů týče. Připouští, že mu jako inspirace vždy posloužila fyzická energie a svalová hmota. Na rozdíl od kolegů z Antverpské šestky zahájil kariéru designováním sportovní obuvi. Brzy se však začal zabývat rovněž pánským oblečením. Integrovat sport do avantgardního krejčovství dokázal s takovým citem, že za to v roce 1985 získal prestižní cenu Golden Spindle Award jako „Nejlepší mladý návrhář“. Porota tehda obdivovala styl, který „spočívá někde v oblasti představ o síle, zdraví a vytrvalosti.“ Později Bikkembergs jako vůbec první designér uspořádal módní přehlídku na fotbalovém stadionu. Začátkem třetího tisíciletí se díky svému jedinečnému přístupu ke sportovnímu oblečení stal oficiálním návrhářem pro italské giganty z fotbalového klubu Inter Milán, pro které připravil přiléhavé trikoty. Angažmá se mu zalíbilo natolik, že v roce 2005 zakoupil amatérský fotbalový klub poblíž své italské továrny F. C. Fossombrone. Dokonce obohatil jeho jméno na F. C. Bikkembergs Fossombrone a hráči smějí nyní jako první testovat designy Belgičana, který kromě dobře vypracovaných detailů klade rovněž důraz na, jak říká, syrovou erotičnost.

Nevypočitatelný konzervatismus
Již od otevření svého vlastního Antverpského butiku „Beauties and Heroes“ v roce 1981 byl Dirk Van Saen považován za konzervativce, podivína, který vždy vzdoroval převládajícím trendům a odmítal zůstat věrný jednomu stylu. Přesto že většinu oblečení vyráběl v malé domácí dílně, získal za svou kariéru téměř všechna důležitá ocenění, která mezinárodní módní průmysl nabízí. S vlastní kolekcí se na pařížská mola odvážil až v roce 1990. Modelky oblékl do triček potisknutých vlastním jménem, napsaným pokaždé jinak a pokaždé špatně. Pak se na několik let odmlčel, jen aby se svou kolekcí „Black Sissi“ o několik let později oslavil obrovský comeback. Oblečení, silně inspirované uměním, konkrétně současnou francouzskou sochařkou Louise Bourgeois, americkým minimalistickým malířem Ellsworthem Kellym a americkou fotografkou Diane Arbusovou, sklidilo mnoho chvály od novinářů z celého světa. Van Saen je obdivovatelem klasického krejčovství, a tak se v roce 2001 stal kurátorem Antverpské výstavy modelů legendární Coco Chanel.

Nepoznaný feminismus
Belgičanka s čínskými kořeny Marina Yee je z šestky návrhářů nejméně známá. Již krátce po londýnském úspěchu celé skupiny se totiž rozhodla svět módy opustit. „Se závazky plynoucími z provozu komerční značky jsem se nikdy necítila dobře. Příliš jsem pociťovala tlak, který na mě vyvíjel okolní svět,“ vysvětlila Yee své rozhodnutí v jednom z mála rozhovorů, které kdy médiím poskytla. Současně se však pokouší o návrat a pracuje pro svého bývalého spolužáka Dirka Bikkembergse. V minulosti vždy usilovala o módu pro pokrokové a silné ženy. Jako zdroj nápadů jí sloužil převážně život kočovných národů.

Sedmička
Paradoxně se nejznámějším belgickým návrhářem stal Martin Margiela. Ten sice rovněž absolvoval Královskou akademii výtvarných umění a patřil do první vlny talentů, která vyšla z Antverp, do Šestky ale nikdy nepatřil. Přesto se Margiela zařadil svou vlastní zvláštní, ale přesnou vizí k nejvlivnějším a nejnovátorštějším tvůrců oblečení posledních let. Není se čemu divit. Před tím, než v Paříži založil svůj dům módy „Maison Martin Margiela“, vyučil se v letech 1984 až 1987 u mistra oboru Jeana Paula Gaultiera. S Antwerp Six ho spojovala zejména láska řemeslu hraničící s posedlostí a obliba zdůrazňování postupů výroby. Společně s Ann Demeulemeesterovou se tím zařadil k hlavním osobám dekonstrukce.
Další charakteristickou vlastností, která spojuje belgické návrháře, je plachost. Kult osobnosti, který postihuje mnoho osob pracujících v textilním průmyslu se Margielovi vždy hnusil. Nikdy se nenechával fotografovat, nikdy neposkytoval rozhovory. Společnost Maison Martin Margiela donedávna odpovídala jen na otázky zaslané faxem. Také nášivka na jeho oblečení zůstává prázdná. V roce 2000 byl v Tokiu otevřen první Margielův obchod, samozřejmě bez účasti návrháře, o jehož existenci média v poslední době čím dál tím častěji spekulují. Po Tokiu následovaly další v Bruselu, Paříži, Londýně, Moskvě a tři prodejny v Japonsku. V letech 1997 až 2003 Margiela prokázal, že neovládá jen avantgardu, ale i klasiku, když navrhoval kromě svých vlastních kolekcí i dámské oděvy pro tradiční francouzskou značku Hermès. Maison Martin Margiela koupil v roce 2002 majitel a prezident skupiny Diesel Renzo Rosso, což loni vedlo k odchodu návrháře ze společnosti.

Příběh Antverpské šestky

1663
Malíř David Taniers zakládá v Antverpách Královskou akademii výtvarných umění

1979
Ministr Willy Claes zveřejňuje „Textielplan“ na podporu belgického oděvního průmyslu

1980–1981
Ann Demeulemeesterová, Dries van Noten, Dirk Bikkembergs, Dirk Van Saene, Walter van Beirendonck a Mavyznačzujícíchrina Yee promují na antverpské Královské akademii výtvarných umění

1981
Dirk Van Saen otevírá vlastní obchod „Beauties and Heroes“

1982
V Belgii se poprvé předávají návrhářské ceny „Golden Spindle Contest“. Postupně cenu obdrží každý z Antverpské šestky.

1989
Dries Van Noten zakládá svůj obchodní dům Het Modepaleis

1997
Walter van Beirendock vytváří oblečení pro turné kapely U2

1985
Skupina Antwerp Six prezentuje své návrhy na londýnském týdnu módy

1986
Ann Demeulemeesterová zakládá společně s manželem vlastní značku

2000
Antwerp Six obdržela od společnosti Moët & Chandon ocenění za životní dílo „L’esprit du Siècle“

2002
Skupina Diesel kupuje většinový podíl společnosti Maison Martin Margiela

2003
Dirk Bikkembergs obléká hráče fotbalového klubu Inter Milán

2009
Martin Margiela opouští společnost, již založil

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče