Antištikar

26. února 2008, 12:10 - Jan Schneider
26. února 2008, 12:10

V odborné debatě na bezpečnostní téma jsou politické deklarace diskvalifikující

Na článek Pán bůh s námi (EURO 8/2008) právníka a bývalého zaměstnance Národního bezpečnostního úřadu Michala Štikara zareagoval spolupracovník redakce Jan Schneider.

Michal Štikar ve svém článku dospívá k názoru, že Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) je v současné době v nedůstojné pozici a kondici. Soudí, že NBÚ začal být záhy po svém vzniku terčem zjevných i skrytých útoků z různých stran (což by naznačovalo, že brzy začal být funkční, a leckomu tudíž nepříjemný). Naznačuje, že zpravodajské služby vidí v NBÚ konkurenci (přestože jsou jejich postavení, pravomoci i působnost zcela odlišné; v některých zemích však provádí agendu našeho NBÚ civilní kontrarozvědka). To má možná Štikar na mysli, když píše, že Bezpečnostní informační služba (BIS) pomocí „agentury“ a „nespoluprací při prověrkách“ nakonec NBÚ „rozložila“. Tyto Štikarovy závěry jsou v podstatě správné, ale mizerně odůvodněné. Navíc Štikar plete páté přes deváté. Jakoby z jiné planety je například jeho tvrzení, že se jistou dobu „zdálo, že by NBÚ mohl v budoucnu nahradit BIS, která již tehdy měla špatnou pověst“. Kromě toho stačil Štikar mnoho lidí pomluvit a přitom mimoděk odhalit svou naprostou nekompetentnost.

Konspirátoři.

Počátek činnosti NBÚ hodnotí kupodivu Štikar dobře, přestože si neopominul tradičně kopnout do holeně (výše nedosáhl) jeho bývalého ředitele Tomáše Kadlece. Ten prý byl „členem“ jakési „úzké skupinky“ v BIS, která prý měla konspirativně spolupracovat s tehdy opoziční sociální demokracií. Tento žvást uvádí s odvoláním na „média z té doby“. Pak však zřejmě přestal číst noviny, jinak by věděl, že Stanislav Devátý se musel na základě soudního rozhodnutí Kadlecovi omluvit a prohlásit, že nic sociálním demokratům nedonášel a funkci ředitele NBÚ nedostal odměnou. Parlamentní orgán pro kontrolu BIS by měl konečně říci zásadní slovo ke kauze jejího příslušníka Romana Hrubanta, která se vytrvale traduje k podpoře této fámy. Stačilo by, aby zveřejnil, zda byl Hrubant vydán k potrestání „světské spravedlnosti“ za to, že „odhalil únik informací z BIS směrem k sociální demokracii“, anebo třeba proto, že - ač úkolován - nic nezjistil a navíc nebyl ochoten nic vyfabrikovat. Je to dluh vůči veřejnosti!

Kadlecův plezír?

Být prvním ředitelem NBÚ nebylo za odměnu. „Naťácké“ normy a pravidla jsou dost tvrdá a prosazovat je ve zdejší „probratřené“ společnosti nebylo nic zábavného. V den, kdy vláda (nikoli dle Štikara premiér) rozhodla jmenovat (nikoli dle Štikara pověřit vedením) Tomáše Kadlece ředitelem NBÚ, jsem služebně jednal s reprezentantem jedné z nejvýznamnějších západních zpravodajských služeb. Již není mezi námi, ale pamětníci ve zpravodajské komunitě na něho vzpomínají s velkým uznáním. Byl to odborník s velkým vhledem a člověk s obrovským rozhledem, žádný ukvapený střelec. Proto mě zaujala jeho velmi vstřícná reakce, když jsem mu řekl o tomto rozhodnutí vlády. Ještě na ulici mi začal jménem své služby gratulovat a spěchal na pracoviště, aby neprodleně sdělil tuto novinku domů. To je prostě fakt. Dlužno dodat, že nebylo v naší polistopadové zpravodajské historii mnoho takových, kteří měli v zahraničí podobný profesionální respekt jako právě Tomáš Kadlec. Je zajímavé, že o většině Kadlecových kritiků se zahraniční partneři vyjadřovali s diplomaticky skrývaným despektem - pokud je vůbec znali.

Sodoma Gomora!

Zpět ke Štikarovi. Je dost neuvěřitelné, že člověk, který pracoval v NBÚ, je schopný napsat, že prý se v době sporu ředitelů NBÚ Tomáše Kadlece a BIS Jiřího Růžka tito „vzájemně nechávali sledovat a odposlouchávat“. BIS to ze zákona může, má na to síly i prostředky. Štikara by si však měli vzít poslanci pořádně na paškál, aby jim vysvětlil, jak a čím a na základě jakého zákonného zmocnění NBÚ někoho sledoval a odposlouchával. Ale jestli NBÚ vyvíjel skutečně podobné aktivity, pak právník Štikar musel vědět, že jsou nezákonné - ale za mrzký zaměstnanecký plat držel ústa, čímž to ve spolupachatelství kryl!

Někdo je mimo mísu.

Štikar vrší zmatek na zmatek. Dále se dočteme, že vlastně zpravodajskou práci neprovádějí jen zpravodajské služby, ale též „nejméně čtyři další policejní složky“. Není však jasné, z čeho tak soudí, legislativa s pojmem „zpravodajství“ u policie nepracuje, naopak jej systémově odděluje od orgánů činných v trestním řízení. Štikar chybně hovoří o Správě kriminální policie a vyšetřování (SKPV však znamená Službu kriminální policie a vyšetřování) a zařazuje do ní správně Národní protidrogovou centrálu, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a Útvar odhalování korupce a finanční kriminality; zapomíná na Úřad pro dokumentování zločinů komunismu a zcela nesmyslně do ní zařazuje Službu cizinecké policie. Argumentaci „o ničem“ završuje strašlivým zjištěním, že kriminální policie pracuje s agenty, odposlechy a sledováním. Asi nejsem sám, kdo má nutkavý pocit, zda mu něco podstatného neuniklo.

Buďte hodní na soudce!

Nevím, po jakém druhu kontroly bezpečnostních složek Štikar ještě volá. Ani soudní kontrola mu nestačí, což zdůvodňuje tragikomickým výrokem předsedy Soudcovské unie Jaromíra Jirsy, že soudci většinou policií požadované odposlechy povolí, protože je „takzvaní operativci dostanou pod tlak“, přičemž takový soudce „sice nezná přesné důvody k takovému postupu, ale je na něho naléháno“. To je síla, což? Krásný návod pro lumpy: Tlačte na soudce! Podle předsedy Soudcovské unie vám většina z nich bude po vůli. Tisíce děkovných dopisů.
Soudce tedy prý policistům raději vyhoví, aby se nedostal do pozice „jakéhosi obhájce zločinu“. K tomu lze pouze dodat, že soudce, který podlehne jakémukoli vnějšímu tlaku, se skutečně dostává do pozice obhájce, ne-li dokonce spolupachatele zločinu, rozhodně však nespravedlnosti, v každém případě nezákonnosti. Svou funkci by měl opustit, když na to nemá. Honorován je totiž královsky proto, aby odolal všelikým tlakům. Není omluvy.

Trochu snahy!

Štikar dále dovozuje, že soudce nemá mechanismy ke kontrole operativního svazku. On je ani nepotřebuje, má kontrolovat oprávněnost odposlechu, když jej povolí. Jsou státy, kde policie získá povolení sotva déle než na týden. Pak musí zdokladovat soudci, že odposlech má smysl - a není problém jej prodloužit. I u nás si soudce může v povolení vyhradit pravidelnou dokladaci výsledků odposlechu, třeba také každý týden. Chápu, to by byla práce a přemýšlení navíc. Nicméně je snad jasné, že žádná zásadní chyba není v systému ani v legislativě, ale v lidech.

Flagelant.

Ke konci se už úplně popletený Štikar pouští ještě do problematiky braní do vazby, kdy sice tvrdí, že žádost o uvalení vazby doručuje státní zástupce soudci, pak ale naprosto nekonzistentně tvrdí, že „o takovém zásadním průlomu do lidských práv, jakým je zbavení osobní svobody … rozhoduje policejní nebo zpravodajský operativec“. Zde už skutečně autorovo odborné sebehanění hraničí se sebetrýzněním. Policejní operativec o vazbě nerozhoduje, pouze připravuje návrh na vzetí do vazby. A zpravodajský operativec nemá s vazbou vůbec nic společného.

Skrytý smysl.

Článek je uvozen snahou „přesně pochopit současnou situaci na úseku takzvaných utajovaných skutečností“, ale končí výzvou, aby „vláda okamžitě iniciovala legislativní proces, na jehož konci by bylo zákonné omezení pravomocí zpravodajských služeb a mechanismy jejich přímé kontroly“. A to nikoli z důvodů odborných či obecných, ale „protože nás v blízké budoucnosti pravděpodobně čeká období vlády sociálních demokratů a komunistů“! Jinými slovy, aby si zpravodajské služby nemohly dovolit to, co si mohou dovolit nyní. Zajímavý názor, především jeho varovné vyznění!

Uvědoměle!

Tragédií je, že Štikarův článek, byť se snaží vypadat odborně, je bohapustou agitkou. Štikar se otírá o „socialistické vlády“, čímž vyjevuje své „uvědomělé“ ledví. To si ale popletl dobu, to teď není žádné hrdinství! A navíc, v jakékoli odborné debatě na bezpečnostní téma jsou politické deklarace diskvalifikující. Štikarův přístup je propagandistický, což ho činí pro výkon zpravodajské nebo bezpečnostní profese zcela nekompetentním a pro debatu o těchto problematikách totálně nedůvěryhodným.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče