Antidiskriminační zákon: rychle zapomeňte na předsudky

13. srpna 2009, 05:37 - Petra Sýkorová
13. srpna 2009, 05:37

Diskriminovat znamená rozlišovat. Na tom ještě není nic špatného. Děláte-li ale například mezi potenciálními zaměstnanci rozdíly z důvodů, které zakazuje zákon, může vás to přivést až před soud.

Autor: Artklee

Teď nastává čas zamyslet se nad vlastním jednáním. Od září totiž budou cesty diskriminovaných k soudu jednodušší.

Od září bude naše jednání regulovat další norma – antidiskriminační zákon. Ještě loni na jaře to vypadalo, že se tento předpis ve Sbírce zákonů neobjeví. Jeho přijetí tenkrát vetoval prezident Václav Klaus. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se jedná o zbytečnost, bez níž se obejdeme. O více než rok později – letos v červnu – parlament jeho veto přehlasoval. Česká republika se tak na poslední chvíli vyhnula pokutě, která jí hrozila od Evropské komise. Speciální předpis zakazující diskriminaci přijala jako poslední ze zemí Evropské unie. A jak se tato skutečnost projeví v praxi?

Nová forma pro starý obsah

Antidiskriminační zákon není žádná revoluční novinka, která by obrátila svět, v němž žijeme, naruby. „V podstatě jen shrnuje to, co už v českém právním řádu existuje. Nikoho nepokoří a nikoho zrovna nezachrání,“ míní ombudsman Otakar Motejl.

Význam normy je podle něj především preventivně-výchovný. „Většina lidí je přesvědčena, že zde žádná diskriminace není a nikdo z nás se takového jednání nedopouštíme. To je ale omyl. Antidiskriminační zákon připomíná, že diskriminace existuje. Sice ji nevyřeší, ale naučí nás vnímat ji, lépe si uvědomovat naše vlastní jednání a analyzovat, zda se chováme v souladu s jeho pravidly. Pokud ano, zákon nám starosti dělat nebude,“ předpokládá Motejl.

Toho, že antidiskriminační zákon přinese nová omezení, se nemusíme bát ani podle advokátky Kláry Veselé Samkové. „Nedomnívám se, že by ten zákon přinášel nějaké nové povinnosti, avšak otevírá prostor pro vymožení dodržování těch stávajících,“ říká Veselá Samková. Bránit se proti diskriminaci bylo až dosud velmi problematické. Dostatečné a konkrétní možnosti poskytovaly zatím snad jen pracovně-právní předpisy. K řešení problémů z jiných oblastí bylo třeba přistupovat víceméně tvůrčím způsobem.

„Pomoci mohly občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti,“ vysvětluje Veselá Samková, ale vzápětí dodává, že jejich využití v praxi naráželo na nedostatečnou pružnost české justice. „Něco jako soudcovské dotváření práva, aplikace existujících právních norem na nové životní situace a případy je našim soudům zcela cizí,“ upozorňuje. Kdyby tomu tak nebylo, souhlasila by s prezidentem Klausem a s těmi, kdo říkají, že antidiskriminační zákon nebyl potřeba. „Při operativním a kreativním řešení právních problémů bychom tu normu skutečně nepotřebovali. Právě pan prezident by měl ale vědět, že není realistické takový přístup od naší justice očekávat,“ konstatuje advokátka.

Účel světí prostředky

­­­­­­Od září však budou prostředky boje s diskriminací jednodušší a přímější. Nový zákon doprovodí i osvětová kampaň. O diskriminaci se bude mluvit. S ohledem na to lze očekávat, že počet případů domnělé či skutečné diskriminace, které se dostanou až před soud, stoupne. Na nebezpečí hrozících soudních sporů by se měli připravit především podnikatelé. Ti totiž mají k diskriminačnímu jednání mnoho příležitostí – svým spotřebitelům poskytují zboží a služby a svým zaměstnancům zase dávají práci. Při tom se k nim mohou chovat různě.

Diskriminovat znamená rozlišovat. To nám zákon samozřejmě nezakazuje. Zakázaná diskriminace spočívá v méně příznivém zacházení s určitou osobou, které je odůvodněno například jejím pohlavím, věkem či zdravím.

V prvé řadě je tedy třeba si uvědomit, co vlastně zákon zakazuje. Hned potom bychom si měli položit otázku, zda to zakazuje doopravdy. Antidiskriminační zákon totiž obsahuje jeden zásadní termín – legitimní cíl. Pokud jej budete svým jednáním sledovat a použijete přitom jen přiměřené a nezbytné prostředky, pak – byť by i toto jednání jinak vykazovalo známky zakázané diskriminace – bude v souladu s požadavky právního řádu. Legitimní cíl je to, za čím si může v demokratické společnosti každý člověk (a tedy i podnikatel a zaměstnavatel) svobodně jít. „Pokud ale svou cestu nebude moci obhájit, tak má skutečně problém, s nímž se může ocitnout až u soudu,“ podotýká Veselá Samková.

CO JE A NENÍ DISKRIMINACE
Diskriminací se rozumí takové jednání včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu – rasy, – etnického původu, – národnosti, – pohlaví, – sexuální orientace, – věku, – zdravotního postižení, – náboženského vyznání, – víry či – světového názoru. Diskriminací není rozdílné zacházení z uvedených důvodů, pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Pramen: § 2 a § 7 antidiskriminačního zákona (č. 198/2009 Sb.)

Ona sama ví, o čem mluví. Problematikou diskriminace se v praxi zabývá již léta. V její advokátní kanceláři přitom pracují jen ženy. Zatímco většina zaměstnavatelů dnes při shánění nových pracovníků inzeruje: hledáme dělníky / dělnice, prodavače / prodavačky či manažera / manažerku, specialistka na diskriminaci Veselá Samková standardně a zcela otevřeně hledá jen advokátní koncipientky.

Kdyby se jí nepodařilo obhájit legitimní cíl, přiměřenost a nezbytnost takového postupu, šlo by o diskriminaci z důvodu pohlaví, kterou zákon zakazuje. „Vypsání pozice pouze pro ženu je v zásadě diskriminační. Ten, jehož práva jsou jednáním autora inzerátu podobného typu dotčena, se může u soudu domáhat okamžitého ukončení takového jednání. Vedle toho může žádat například také přiměřené zadostiučinění,“ varuje Motejl.

A to není všechno. Diskriminaci zakazuje i zákon o zaměstnanosti. Pracovní úřad může podnikateli, který se dopustil diskriminačního jednání, udělit pokutu až do výše jednoho milionu korun.

Muž nemůže být labuť

Jak ale poznáte, že v konkrétní situaci nepřekračujete zákon? „Základem je zdravý selský rozum. Bude-li se muž ucházet o roli labutě do klasického baletního kusu Labutí jezero, pravděpodobně ho legitimně odmítnou právě proto, že je muž. V tomto případě se nebude jednat o diskriminaci,“ uvádí příklad Motejl. Stejně tak podle něj zdravé lidi nediskriminuje třeba požadavek na zaměstnávání určitého podílu osob se zdravotním postižením. Legitimním cílem je v tomto případě začlenění zdravotně postižených do běžného života a práce.

„Zaměstnavatel si své zaměstnance může vybírat svobodně,“ zdůrazňuje Motejl. Svobodný je však pouze v mezích stanovených zákonem. Uchazeče o zaměstnání obecně nesmí odmítnout jen proto, že je například starý. Věk, stejně jako třeba pohlaví, sexuální orientace či náboženství, jsou kritéria, podle nichž zaměstnavatel nesmí rozhodovat. „Zákon se lidi snaží přimět, aby nepodléhali předsudkům. Rozumný člověk se však něčím takovým nebude cítit omezen. Racionálně uvažující zaměstnavatel si vybírá zaměstnance podle vzdělání, délky praxe, osobnostního profilu a podobně – existenci antidiskriminačního zákona proto nepocítí,“ podotýká Motejl.

Ale představme si zaměstnavatele, který nerad pracuje se ženami. Špatně se mu s nimi komunikuje, což mu komplikuje práci. Zaměstnat ženu by z těchto důvodů mohlo ohrozit fungování jeho firmy. Ví to o sobě, a má tedy dobrý důvod pro to, aby si vybral muže. Jenže by mohl narazit.

Pokud vyhodnocuje všechny ženy jako nevyhovující jen proto, že to jsou ženy, rozhoduje na základě předsudků a předpokládaných charakteristik. „To může představovat typický příklad diskriminačního jednání. Jednu skupinu z výběru automaticky vyloučí, protože dopředu předpokládá něco, co se v praxi vůbec nemusí projevit. Zapomíná přitom, že muži mohou vykazovat vlastnosti, o nichž předpokládal, že jsou ženské, a tedy nevyhovující, a naopak ženy mohou následovat mužské vzorce chování. Přesto jsou ze spolupráce vyloučeny,“ říká Motejl.

Mám právo chtít jen ženy

Advokátka Veselá Samková má ale na problém jiný názor. „Když hledám nového zaměstnance, inzeruji, že hledám advokátní koncipientku, a skutečně to míním tak, že hledám pouze ženu,“ říká otevřeně. Čas od času se jí ozvou i mladí právníci, kteří by u ní chtěli pracovat. Ty ale s díky odmítá. Zároveň připojuje vysvětlení. „Ženský kolektiv má velmi speciální dynamiku. V mnohém jedná jinak, má jiný lingvistický kód a také se zcela jiným způsobem řídí. Jako šéfka jsem přesvědčena o tom, že je takové rozhodnutí mým legitimním oprávněním,“ zdůrazňuje Veselá Samková.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče