Ani stát, ani trh

24. května 2012, 16:59 - Josef Šíma
24. května 2012, 16:59

Správa věcí veřejných i péče o společné zdroje potřebují "podnikatelství".

Když v roce 2009 oznámila Královská švédská akademie věd svůj verdikt o historicky první držitelce Nobelovy ceny za ekonomii, strhlo se malé pozdvižení. O Elinor Ostromové, jíž se této pocty dostalo, typický student ekonomie nikdy neslyšel. Zaslechli o ní možná studenti politologie, protože působila jako prezidentka American Political Science Association, ale za to se snad Nobelova cena za ekonomii nedává?! Obdobně jako F. A. Hayek, o němž si řada úzce specializovaných autorů stále myslí, že se nevěnoval ekonomii, přestože za ní byl Nobelovou cenou oceněn, se i profesorka Ostromová obtížně vtěsnává do dnešních škatulek s názvy moderních společenských věd. Široké otázky společenskovědního výzkumu však dávají mnohem robustnější odpovědi, než jsou schopni poskytnout mnozí dnešní experti, kteří vědí „more and more about less and less“. Elinor Ostromová je ovšem jen špičkou ledovce desítek let probíhajícího výzkumného programu na Indiana University. Paul Dragos Aligica a Peter Boettke ukázali velmi dobrý odhad, když těsně před udělením Nobelovy ceny Ostromové sepsali knihu o průlomových poznatcích v mnoha ohledech disidentské Bloomingtonské školy.

Sláva duplikacím

Zatímco mainstreamová ekonomie postuluje v učebnicích selhání trhu v podobě neefektivní duplikace, Elinor Ostromová se svým manželem Vincentem (profesorem politologie a spoluzakladatelem Workshopu politické teorie a analýzy politik, který od roku 1964 formuje podobu výzkumu Bloomingtonské školy) ukazují od počátku své tvorby možné výhody duplikace a překrývání v rámci debat o veřejné správě. Proti snahám reformátorů o „zpřehlednění“ správy prostřednictvím centralizace stavějí alternativu. Do debat o podobách veřejné správy (a následně analogicky i do dalších oblastí tržního i netržního rozhodování) vnášejí politicko-ekonomický pohled, když tvrdí, že existuje-li odlišná efektivita poskytování různých (veřejných) služeb, pak existuje jiná optimální velikost území pro jejich poskytování (což je stále zcela jiná otázka, než to, kdo by měl danou službu poskytovat!). Spíše než usilovat o plošnou centralizaci (či plošnou decentralizaci) je cestou k omezení plýtvání systém polycentrický, systém překrývajících se jurisdikcí, který zajistí optimální podobu veřejných služeb. Vincent Ostrom je spolu s Charlesem Tieboutem (s nímž je spojován koncept takzvaného „hlasování nohama“) spoluautorem využití myšlenek polycentrismu pro řešení problémů veřejné správy. Tyto myšlenky z dob vášnivých debat o reformě metropolitních oblastí v USA se postupně přetvářely do nového vhledu do správy společných zdrojů obecně a přístupu ke studiu fungování společenských institucí a jejich změny.

Nová věda

Bloomingtonští autoři však nechápou polycentrismus jako pouhé volání po více centrech moci v oblasti ekonomické i politické, nýbrž chápou nutnost existence obecných pravidel, v rámci nichž mohou sebe-organizační a korekční mechanismy polycentrismu fungovat. Mají tak blízko k hayekovským myšlenkám spontánního řádu či myšlenkám školy německých ordo-liberálů, jež v kontrastu s všeobecným přesvědčením objasňují, že absence centrálního rozhodování neznamená chaos, ale že ze zdánlivého chaosu může vyrůst systém, řád, který bude mnohem stabilnější než rychlá řešení „přehlednějších“ monocentrických systémů.
Autoři nejsou spokojeni s příliš ohraničenými debatami, nabízejícími jen dvě řešení, „stát“ versus „trh“. Na jedné straně zde sice vyvstává nutnost existence byrokratických struktur při poskytování veřejných statků, nicméně existují alternativní podoby jejich dodávání. A právě ty je třeba pečlivě studovat a analyzovat. Spíše než postulovat nezastupitelnou roli vlády potřebujeme „veřejné podnikatelství“, které nám pomůže odhalit nejlepší způsoby správy. Stejně tak „čistý trh za všech okolností“ může být horší variantou než komunitní správa některých zdrojů vycházející z neformálních pravidel, zvyků a společenských norem. Dostáváme tak celé kontinuum možností správy s různou mírou odpovědnosti, různým stupněm efektivnosti a různou měrou sebevynucování pravidel. Máme před sebou fascinující výzkumný program, v jehož rámci se při studiu významu institucí a norem dotýkáme velkých otázek společnosti, náboženství a civilizace. V konečném důsledku kniha Aligiky a Boettkeho ukazuje, že Vincent a Elinor Ostromovi položili základy nejen k „nové politické vědě“, ale i k „vědě svobody“ (science of liberty).

Challenging Institutional Analysis and Development: The Bloomongton School

(Nový pohled na institucionální analýzu a rozvoj: Bloomingtonská škola)
Autoři: Paul Dragos Aligica, Peter J. Boettke
Vydal: Routledge, 2009
Rozsah: 168 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče