Americká loterie

03. února 2012, 09:47 - Kristýna Balajová
03. února 2012, 09:47

Když sedmnáctiletá Helena odjížděla před rokem a půl na deset měsíců do Spojených států, věděla, že ji může potkat ledacos. Ona i její rodiče byli poučeni, že za svých sto třicet tisíc korun nemohou očekávat zrovna servis na míru. A že se Helena bude muset hodně přizpůsobit a lecčeho se na rok vzdát. Jak se ale ukázalo, taková nejistota nemusí skrývat jen obvyklá rizika v podobě roku stráveného v poušti Nového Mexika. Takzvaný výměnný student se může setkat se šikanou ve škole, může být využíván svojí hostitelskou rodinou jako levná pracovní síla a může strávit měsíce v nevídaných hygienických podmínkách. A místní organizace, která se o něj má starat, může vše ignorovat. Podobné excesy sice nejsou pravidlem, nicméně každý rok se podobné případy vyskytnou. Celý byznys výměnných středoškolských pobytů, které si Češi za posledních dvacet let velmi oblíbili, až do letošního roku podléhal ve Spojených státech jen zanedbatelné kontrole. A právě leckdy nepředvídatelným americkým agenturám jsou studenti zcela vydáni na milost a nemilost. Jak ukazuje několik případů z poslední doby, rodiče a česká partnerská organizace tahají v případě sporu za kratší konec a zpravidla nezmůžou vůbec nic.

Upadající byznys

Agentury „přivážející“ středoškoláky, kterých ve Spojených státech funguje kolem padesátky, mají často dlouhou historii a tradici. Mnohé z nich vznikly po druhé světové válce, kdy se ujala myšlenka, že nenávist mezi národy nejlépe překoná osobní poznání během studijních pobytů v cizí zemi. Postupem času se ale tento projev dobré vůle proměnil ve výhodný byznys, který dnes živí tisíce lidí po celých Spojených státech i v zahraničí. Snahou agentur dnes je umístit do dobrovolnických rodin co nejvíce studentů, kteří za tuto službu platí nemalé peníze, obvykle kolem šesti tisíc dolarů.
Zájem amerických rodin o hoštění mladého cizince bez nároku na jakoukoliv odměnu ovšem v posledních letech prudce upadá. Zatímco počátkem devadesátých let bylo studentům k dispozici 54 000 hostitelských rodin, dnes je to jen 20 000. Agentury je proto umísťují často doslova kamkoliv. K vyhledávání rodin je místní koordinátor motivován odměnou 200 až 300 dolarů za každého studenta. Pokud je ale nějaký problém a student chce rodinu změnit, žádnou odměnu za svoji „práci navíc“ už koordinátor nedostává. Výsledkem je nárůst počtu odstrašujících případů, kdy studenti nedostávali najíst, žili v hrozných podmínkách, nebo byli dokonce sexuálně obtěžováni. To vše za dlouhodobého nezájmu organizace, v tomto případě Aspect Foundation. Po velké kritice, která se na odvětví začala snášet, byly podmínky programu na federální úrovni výrazně zpřísněny. Dnes musí dodat každý dospělý člen hostitelské rodiny výpis z federálního i státního rejstříku trestů, rodina musí prokázat výši svých úspor a nesmí být závislá na sociálních dávkách. Musí také dodat tři reference, které má agentura za povinnost prověřit. Tvrdší pravidla se v praxi uplatňují poprvé až od letošního školního roku, takže když se vybírala rodina pro Helenu, měla agentura C.I.E.E. (Council on International Educational Exchange) podstatně volnější ruce. Stačilo, aby místní pracovnice rodinu navštívila. Jak se ale později ukázalo, v Helenině případě neudělala ani to. Zřejmě proto se mohlo stát, že se ocitla v rodině, která byla ve velmi špatné finanční situaci a vzala si k sobě dvě studentky kvůli tomu, aby pro ni zadarmo pracovaly. „Dlouho se intenzivně věnuji krasobruslení, takže jsem měla nejdřív obrovskou radost, když mi agentura zavolala, že pro mě našli rodinu, která má v Houstonu krasobruslařský klub. Bydlela jsem u nich pak ještě s jednou studentkou z Číny, taky krasobruslařkou. Obě jsme musely zadarmo třikrát až čtyřikrát týdně vést kurzy bruslení pro děti,“ vypráví Helena. Později jí navíc její hostitelka řekla, že si studenty vůbec brát nechtěli. Prý si jen dali inzerát do místních novin, že hledají učitele krasobruslení. Na to se jim údajně ozvala lokální koordinátorka C.I.E.E., že by pro ně měla studentky, které by to zvládly. Pracovní zneužívání ale nebyl jediný problém, na který studentky narazily. V domácnosti, kde žili čtyři psi, které nikdo nevenčil, byly otřesné hygienické podmínky. Helena kromě toho přiletěla až měsíc po začátku školního roku, protože agentura jí nebyla schopná najít hostitelskou rodinu dříve. Se zpožděním ji byla ochotna přijmout jen škola v místní drsné čtvrti, kde Helenu posléze téměř šikanovali. „Ostatní se mi smáli, pronásledovali mě, chtěli si na mě sáhnout. Byla jsem tam jediná běloška. Škola byla ve čtvrti Westburry, kterou místní označují jako ghetto. A lidé, kteří odsud pocházejí, si říkají ,ghetto people‘,“ přibližuje svoji každodenní americkou realitu Helena.
Přestože se problémy vršily jeden na druhý, agentura jí oporu neposkytla. Lokální koordinátorka, která jí měla v podobných situacích pomoci, se s Helenou odmítala sejít. Vzkázala jí jen, že má vše řešit lepší komunikací s hostitelskou rodinou. Změna přišla až poté, co se Helenini rodiče rozhodli řešit situaci přes ambasádu. Po jejím zásahu dostala hned novou koordinátorku, rodinu i školu. Háček byl ale v tom, že žena, u které Helena nově bydlela, byla vážně nemocná a nemohla ji vyzvedávat z poměrně vzdálené školy. Helenini rodiče nakonec ztratili nervy a z programu ji vzali domů předčasně. V Americe pobyla místo deseti měsíců pět.

Pokora především

Americká C.I.E.E. pochybení v Helenině případě nepřiznala a zády se k ní postavila také česká Student Agency, která její pobyt zprostředkovala. Podle této agentury je americký středoškolský program velice specifický, a Helena v něm prostě neměla co dělat. „V USA je to opravdu v režii hostitelských rodin, které to dělají zadarmo. Je to hodně o přípravě studenta před odjezdem, kdy my se ho snažíme na odlišnosti upozornit. Musí to být svým způsobem vyzrálá osobnost a diplomat, aby to zvládl,“ říká Petra Urbancová, koordinátorka programu High School. Přestože Student Agency nedělá psychologické testy, aby odhalila, zda uchazeč všemi potřebnými vlastnostmi disponuje, většinou je prý u studenta během pohovorů odhalí. V případě Heleny ale zřejmě tato metoda selhala. „Nemůžeme říct, že by došlo k nějakému pochybení americké rodiny. Ta studentka měla vyšší očekávání, než co program může nabídnout. Je to dívka, která je premiantka, má různé diplomy a věnuje se krasobruslení, a bohužel výběr programu nebyl šťastný,“ shrnuje pohled druhé strany Lenka Huberová, další koordinátorka programu High School. Případný zájemce o podobný výjezd v tuto chvíli asi zpozorní. Student má být na jedné straně vyzrálou a odolnou osobností, na druhé straně je na škodu, když je úspěšný ve škole i mimo ni. Pravda bude nejspíše taková, že musí být skutečně odolný a také pokorný, aby se spokojil s tím, co mu program nabídne. Jak zdůrazňují lidé, kteří u nás tyto výjezdy prodávají, čeští středoškoláci jsou někdy mnohem vyspělejší než jejich američtí vrstevníci. Často jsou také zvyklí na vyšší životní standard a velmi odlišný životní styl, než jaký jim nabídnou hostitelské rodiny, které se často rekrutují z americké střední a nižší střední vrstvy. V tomto programu se ale očekává, že student se životu rodiny maximálně přizpůsobí. Pokud to nedokáže, nemá v něm co pohledávat. Pokud není jeho „nezpůsobilost“, tak jako v případě Heleny, odhalena předem, nastává problém. Klient, který zaplatil za tuto službu minimálně sto padesát tisíc korun, může být pro svoji neschopnost přizpůsobení z programu vyloučen.

Pravidla jen pro někoho

Jako nepřizpůsobivý element byl loni poslán z Ameriky domů Slovák Petr a letos v lednu hrozil vyhazov také Elišce z Prahy. Petr odjel se Student Agency předloňské léto, aniž by mu americká agentura (C.I.E.E.) na místě zajistila hostitelskou rodinu. Už jen tím porušila smlouvu, protože student by za takových podmínek neměl vůbec do USA vyjet. Když mu na poslední chvíli sehnali rodinu, zjistilo se, že v místě ho zase nechce přijmout škola.
Další chyba na straně agentury, která mu měla školu včas zajistit. Musel tedy rodinu po týdnu změnit, jenže škola, která ho přijala, byla od jejich domu moc daleko. A tak měnil potřetí. Tentokrát se octl v rodině, která byla ve velmi špatné finanční situaci. Petr přispíval na benzin a jídlo, občas také hrozilo, že vypne elektřina, protože rodina neplatila účty. Do třetice chyba na straně agentury, která měla podmínky v rodině důkladně prověřit, než tam Petra poslala. Když se ale Petr ozval koordinátorovi a poukázal na to, že C.I.E.E. nesplnila to, co měla, dočkal se jen výhrůžky, že pojede domů. To se nakonec po dvou vytýkacích dopisech stalo – oficiálním důvodem byla jeho malá snaha osvojit si pozitivní způsob myšlení, přizpůsobit se životu rodiny a to, že kouří. O cigaretách ale agentura věděla od začátku a rodinám to nevadilo. Zákon svým kouřením neporušoval, protože už mu bylo osmnáct. V Eliščině případě nebyla problémem finanční situace rodiny, ale velmi odlišné představy o trávení volného času. Sedmnáctiletá studentka sice do přihlášky uvedla, že má ráda kulturu a společenský život, ale skončila v rodině, která jí nic takového nechtěla umožnit. Její američtí opatrovníci trávili veškerý čas doma u televize a očekávali, že Eliška se jejich životnímu stylu zcela přizpůsobí. Když se třeba chtěla setkat s jinými zahraničními studenty, vnímali to jako projev nevděku. Přitom si ale nebyla stoprocentně jistá, že o její přítomnost vůbec stojí, protože její nová mladší sestřička na ni žárlila a špatně ji přijímala. Tak vznikala různá nedorozumění. „Zeptala jsem se své hostitelské matky, jak moc rodinnou záležitostí je pro ně Díkůvzdání. Nevěděla jsem, jestli mě s sebou chtějí, protože se chystali za rodinou do Wisconsinu. Řekla jsem, že mám možnost jet na ty volné dny k brazilské kamarádce. Později jsem se dozvěděla, že jsem tím rodinu strašně urazila,“ vypráví Eliška. Když se rozhodla obrátit na místní koordinátorku, změnu rodiny jí nenabídla. Situaci ale začala řešit v momentě, kdy začala problém ze své strany ventilovat hostitelská rodina. A pak byl postup velmi tvrdý. Eliška dostala varovný dopis, že pokud se nepřizpůsobí, bude z programu vyloučena. Rodina jí také zabavila laptop a mobil, protože si její smutek vysvětlovala steskem po domově. Pak následoval i druhý varovný dopis a české pobočce agentury AISE přišel e-mail, ať zajistí Elišce letenku domů. Nakonec si ale Eliška vyjednala možnost přestěhovat se na farmu ke kamarádce ze školy, čímž dostala ještě poslední šanci. Po týdnu se ale sama rozhodla, že odjede. „Byla jsem stále v podmínce a bála jsem se cokoliv udělat. Už druhý víkend v kuse nová rodina koukala na televizi, já jsem se nudila, ale měla jsem strach jít si třeba jen zahrát na klavír. Už jsem neměla sílu pokračovat,“ popisuje své rozpoložení.

Musíte prostě věřit

Nabízí se samozřejmě otázka, jak se může klient v podobných případech bránit. Odpověď bohužel je, že šance nejsou velké. Česká Student Agency v Petrově případě argumentovala tím, že je jen zprostředkovatelem, a jestliže nebyly zajištěny základní služby, odpovědnost nese americký partner. V takovém případě by bylo nutné postupovat podle mezinárodního práva, což je velmi komplikované. Právníci mu nakonec nedoporučili se do sporu vůbec pouštět. Jak navíc ukázala reportáž slovenské televize Markíza, klienti ve smlouvě podepsali, že mohou být vyloučeni, pokud nebudou dodržovat pravidla. Ta jsou však jen vágně formulovaná a ve výsledku si je může americká agentura definovat, jak chce. Americké středoškolské pobyty jsou ovšem stále to nejlevější, co se v anglosaských zemích na tak dlouhou dobu studentům mezi patnáctým a osmnáctým rokem nabízí. Proto se může zdát jako dobrý nápad vybrat si právě tuto variantu. I přes nemalé riziko, že nebude vše úplně tak, jak by si student i jeho rodiče představovali. Pak je žádoucí prověřit si organizaci, která studenta vysílá, a především americkou přijímající agenturu. Je totiž zřejmé, že čeští zprostředkovatelé tahají v celém procesu za kratší konec. Právě americké organizace a jejich konkrétní koordinátoři mají vliv na to, jak bude o studenta postaráno. „Je dobré si zjistit, jak často se studenti dané organizace vracejí předčasně a také jak často mění rodiny. My jsme si na začátku devadesátých let vybírali amerického partnera právě podle těchto kritérií,“ vysvětluje Josef Motyčka, zástupce zprostředkovatelské organizace ASSE-CZ, Academic Student Services, reprezentující agenturu ASSE. Po chvilce pátrání ale zjistíte, že něco takového je téměř nemožné. Tyto informace byli týdeníku Euro schopni přesně poskytnout jen čeští zástupci organizací ASSE, AISE, ERDT/Share a ACES. Ostatní ze zhruba desítky zprostředkovatelů taková data nemají k dispozici, a někteří (Studyline) dokonce odmítají sdělit, se kterými americkými partnery spolupracují. A na webových stránkách amerických agentur ani na stránkách monitorovací neziskové organizace CSIET (www.csiet.org) takové informace nenajdete. Jak uzavírá Hana Hercherová z další české agentury Into Education, nezbývá než se spolehnout na dojem, jaký udělají čeští zprostředkovatelé, a v neposlední řadě na reference od absolventů. „Agentura vám dá většinou kontakty na studenty, kteří byli spokojení. Když se jich ale zeptáte, jak se tam dařilo ostatním studentům, většinou se dozvíte víc. Jinak je ale jakékoliv ověřování strašně těžké. Musíte prostě české straně věřit, že spolupracuje s dobrými partnery.“ (Petr a Helena v článku nevystupují pod vlastním jménem.)

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče