Amati Denak Kraslice: těžce zkoušená tradice

21. dubna 2010, 14:03 - Jan Němec
21. dubna 2010, 14:03

Výrobce hudebních nástrojů Amati Kraslice patřil za socialismu mezi chloubu českého hospodářství. Vyvážel nástroje do celého světa, kvalitou náležel mezi špičku. Orientace na zahraničí i vysoká kvalita přetrvaly.

Autor: Jakub Hněvkovský

Po privatizaci ale tradiční česká firma musela zeštíhlit – trpí menším zájmem o „muzicírování“, silným kurzem koruny i levnou čínskou konkurencí.

Po třech hodinách krušné jízdy z Prahy po dlouhou zimou těžce poznamenaných okresních cestách projíždíme posledních několik zatáček a jsme v Kraslicích. Najít cíl naší cesty – továrnu Amati Denak – není nijak obtížné. Městečko ležící u samých hranic s Německem má necelých deset tisíc obyvatel a nástrojařská firma patří v současnosti mezi největší místní zaměstnavatele. Navíc leží továrna hned u hlavní silnice.

I přesto, že si během dvaceti let od revoluce prošla proslulá „Amatka“ nejednou krizí, stále se jí daří vyrábět kvalitní nástroje, jež mají ve světě dobré jméno. Doba pro nástrojaře přitom není jednoduchá. Školy v Česku přestaly podporovat hudební výchovu, také „lidušky“ nezažívají zrovna nával zájemců. Nástroje nahradily počítače a jiné druhy zábavy. Vrcholem dekadence jsou počítačové hry typu Guitar Hero. Dovedete si představit, kolik bychom měli v Česku Brabců a Martinových, kdyby některé děti věnovaly klasické kytaře tolik hodin, co plastové náhražce na herní konzoli? Amati Denak však přežívá i díky tomu, že se nemusí spoléhat na český trh. Většinu produkce totiž vyváží za hranice.

Tradice výroby hudebních nástrojů sahá v Kraslicích hluboko do minulého století. Nástrojařská továrna tu vznikla po druhé světové válce spojením několika převážně německých firem. Nástroje smyčcové se ale v Kraslicích vyráběly mnohem dříve, už na začátku 17. století. Dnes v areálu Amati Denak sousedí historická tovární budova z červených cihel s o poznání ošklivějším objektem postaveným za éry socialismu. Jak se později dozvídáme, velká část prostor je aktuálně nevyužitá – místo původní tisícovky lidí jich tu dnes totiž pracuje jen čtvrtina.

Konec socialistické selanky Výkonný ředitel firmy Amati Denak Václav Hnilička nás vítá ve své rozlehlé kanceláři s vysokými stropy a nevypadá, že by zrovna hýřil optimismem. Když u kávy začíná vyjmenovávat problémy, s nimiž se potýká jeden z největších evropských výrobců dechových hudebních nástrojů, ani se mu nedivím. Ještě před dvaceti lety Amati vyráběla 80 tisíc nástrojů ročně, zaměstnávala tisíc lidí a patřila mezi největší světové firmy v oboru. Dnes je všechno jinak. Privatizace státního podniku proběhla v roce 1993. Podle Václava Hniličky se do ní přihlásilo pět zájemců, z nichž pouze jeden byl český. „Firma Denak měla sedm společníků a nakonec výběrové řízení vyhrála. Porazili jsme i zájemce z Anglie nebo Japonska,“ vypráví Hnilička. Za socialismu se firma orientovala převážně na zahraniční trhy a to se nezměnilo ani po přechodu do soukromých rukou. Osm až devět nástrojů z deseti putuje do ciziny. Postupně se ale měnila velikost podniku i sortiment. „Firma se transformovala, prodali jsme některé provozy a propustili nadbytečné lidi,“ pokračuje ředitel. Místo levných školních nástrojů, u nichž Amati Denak nemohl soupeřit cenou s čínskou konkurencí, zůstala převážně u výroby nástrojů střední a vyšší třídy. „Ne u všeho můžeme být nejlepší, ale máme určitou řadu nástrojů, kterou s klidným svědomím můžeme zařadit do profi nebo poloprofi roviny,“ tvrdí Hnilička. Mezi ně patří cylindrové tuby a další velké nástroje, vyráběné hlavně pro německý a americký trh. I tak zůstává sortiment velmi široký: klarinety, saxofony, fagoty, flétny, trubky, tuby, baskřídlovky, lesní rohy i pozouny. Od každého nástroje přitom i několik různých modelů a typů. Původně měla firma Amati pobočky vedle Kraslic také ve Stříbře a Hradci Králové. Továrna ve Stříbře skončila úplně a královéhradecká pobočka, zaměstnávající aktuálně 25 lidí, se přestěhovala do menších prostor. Řadu budov prodala firma i v Kraslicích a shromáždila výrobu do jednoho centra. Restrukturalizace a změny na trhu dostaly kraslický závod v posledních letech do ztrát. „Když si spočítáte, kolik se muselo zaplatit jenom na odstupném pro propuštěné lidi, kolik stálo přestěhování fabrik… To byly všechno náklady, které se v hospodářských výsledcích musely projevit,“ vypočítává Hnilička. Letošní rok by podle něj ale mohl skončit v černých číslech. Vedle toho firmu silně poškodilo zpevňování koruny. „Jako pro každého exportéra je pro nás silná koruna obrovský problém. Dovedete si představit, co udělá s tržbami, když kurz klesne ze 40 na 26 korun za euro? Zdaleka ne celý rozdíl můžeme přenést do cen,“ konstatuje ředitel. Firmě se zvýšily i náklady – například energie, u nichž ceny rostou každým rokem, tvoří jejich velkou část. Aby problémů nebylo málo, přišla ještě hospodářská recese, která už tak klesající prodeje nástrojů ještě snížila. „Hudební nástroj je samozřejmě zbytná investice. Když se ztenčí rodinný rozpočet, tak se jistě nebude šetřit na chlebu, ale nekoupí se nástroj,“ říká Václav Hnilička. Od plechu do penálu Po rozhovoru s ředitelem Hniličkou se nás ujímá Jaroslav Jakeš. Má nás provést továrnou a ukázat výrobu. V půl dvanácté ale zrovna začíná pauza na oběd, a jelikož chceme vidět více, než jen opuštěná pracoviště, a navíc nám po dlouhé cestě vytrávilo, rádi přijímáme pozvání do místní kantýny. Při vstupu do prostorné jídelny na mě dýchne minulost. V podobné kantýně jsem jídával za gymnaziálních let při brigádách v cementárně. Za lidovou padesátikorunu nám usměvavé kuchařky naloží na talíře královskou porci smažené ryby s bramborem, kterou zapíjíme čajem z hrnku. Po obědě nás Jaroslav Jakeš vede do výrobních prostor. I tady je vidět, že firma nemá miliony na modernizaci; kromě několika zbrusu nových většina zašlých strojů vypadá, že pamatuje doby dávno minulé. Začínáme od přízemí, kde mají budoucí hudební nástroje zatím podobu plátů plechu a špalků dřeva. Po návštěvě několika prvních dílen mě překvapuje, u kolika ponků a pracovních strojů nikdo nepracuje. Jak vysvětluje Jaroslav Jakeš, je to také jeden z důsledků restrukturalizace. „Dřív byl na každém pracovišti jeden člověk, teď si to nemůžeme dovolit. Dnes zaměstnanec musí zvládat více operací. Začne třeba u tvarování a pokračuje s nástrojem i na několika dalších úsecích,“ říká Jakeš. Nástrojaři tak musejí být mnohem univerzálnější. Postup výroby je u žesťových a dřevěných nástrojů velmi odlišný. Trubky nebo saxofony se nejprve nastříhají podle střihů, podobných těm na kalhoty. Poté se tvarují, letují, brousí, leští… Špalíky dřeva na klarinety nebo fagoty zase putují do soustruhů a fréz, kde dostávají potřebný tvar. Materiál je základem kvalitního nástroje. Plech na výrobu žesťových nástrojů se používá buďto mosazný, nebo zlatomosazný. Dřevo se také liší podle nástroje. Klarinety se vyrábějí z afrického dřeva ebenového typu – grenadýlu, cocobola nebo hnědého dřeva mopani, fagoty z javorů. Jaroslav Jakeš nás provádí postupně všemi pracovišti a do detailu vysvětluje každou operaci, kterou nástrojaři zrovna provádějí. Je až neuvěřitelné, kolik velkých i menších úkonů je potřeba a kolik lidí se na jednom nástroji vystřídá. „Taková tuba projde během výroby rukama deseti řemeslníků,“ říká Jakeš. Popsat celý postup by vystačilo klidně na několikadílný seriál. Zase ta Čína Zřejmě největší dopal má ředitel Václav Hnilička na čínské výrobce nástrojů. Zmiňuje se o nich hned několikrát, a to rozhodně ne lichotivě. A Čína se táhne i prohlídkou závodu jako červená nit; na kvalitu si stěžuje i Jaroslav Jakeš, který ve volném čase nástroje opravuje. Ty čínské prý rovnou odmítá, protože nemůže zaručit kvalitu opravy. Je zjevné, že nekvalitní konkurence zadělala firmě Amati Denak na hodně nepříjemností. „Postihlo nás totéž co textilky, porcelánky nebo sklárny. Vstup čínské konkurence, která zaplavila trh levnými nástroji v obrovském množství, byl jedním z důvodů, který nás přinutil přeorientovat se na jinou cílovou skupinu,“ vysvětluje Hnilička. Přestože se podle něj kvalita čínských nástrojů postupně zlepšuje, zřejmě nikdy nedosáhne úrovně zdejší ruční výroby. „Jenže ceny jsou mnohem nižší a pro lidi je to silný argument. Za půl roku používání sice čínskou trubku nebo klarinet můžou vyhodit a koupit si nové, ale při prvním nákupu na to příliš nehledí,“ konstatuje Hnilička. Boj proti nekalým výrobcům nástrojů je podle něj předem prohraný. I když objeví přímo padělek značky Amati Denak, nemají prakticky žádnou možnost obrany. „Snažíme se tomu už léta bránit. Třeba na veletrzích fungují stánky pořadatelů, kde je možné nahlásit, že ten a ten výrobce vystavuje nástroj, který nepochází z vývoje firmy. Moc to ale nepomáhá,“ konstatuje Hnilička. Hlavní problém podle něj leží přímo v Číně, která proti padělkům nijak nebojuje, nebo jejich výrobu dokonce podporuje. Přestože v posledních letech výrobci pocítili útlum prodejů hudebních nástrojů, a to nejen těch dechových, podle Václava Hniličky má Amati Denak po restrukturalizaci a omezení výroby zatím zakázek relativně dost. Důvodem je orientace na export. „Až 40 procent exportu jde do Spojených států, kde prodáváme prostřednictvím naší vlastní firmy Amati USA,“ říká ředitel firmy. Vedle toho má Amati smlouvu s velkým americkým výrobcem, pro nějž vyrábí celou jednu řadu nástrojů. „To nám dává docela dobrou šanci na krytí kapacit výroby na celý rok. Někdy dokonce výrobu nestíháme kvůli nedostatku kvalitních zaměstnanců,“ dodává Hnilička. Lidé jsou totiž dalším problémem. Část zaměstnanců utekla za lepším nedaleko do Německa, kde fungují další dvě firmy vyrábějící nástroje, a noví nástrojaři nejsou. Firma si musí vychovávat vlastní. Podle Hniličky je výroba dechových nástrojů hodně specifická a vedle vyučení vyžaduje i dlouho praxi. „Výroba je z velké části ruční a lidé jsou tak alfou a omegou,“ dodává. Každý nástroj je originál**

Výsledkem práce zdejších nástrojařů jsou nádherné elegantní nástroje. Zdaleka ne všechna práce je ale stejně krásná a čistá jako čerstvě vyleštěná lesknoucí se tuba. Všechno začíná hrubým opracováním téměř surového materiálu a s tím, jak se podoba polotovaru blíží konečnému výsledku, nastupují stále jemnější práce. Cestou míjíme několik pracovišť, na která by mě nedostali ani párem volů. Asi nejšpinavěji a nejnebezpečněji vypadá leštírna. Při práci od leštičky odlétávají nečistoty, a tak je dělník v obličeji celý černý. Ne nadarmo mu kolegové dveře dílny vyzdobili jmenovkou Lucifer. Ani letování, broušení nebo lakování ve mně ale neprobouzejí touhy dát se na dráhu nástrojaře. Docházím k závěru, že naučit se na klarinet hrát je asi jednodušší než jej vyrobit.

Pan Jakeš pokračuje v odborném výkladu a postupně se blížíme k cíli naší exkurze. Žestě zbývá nalakovat. Po lakování probíhá kontrola nátěru. Jaroslav Jakeš si prohlíží jednu právě dokončenou tubu a nespokojeně kroutí hlavou. Pod lakem se objevily skvrnky, které celou práci znehodnotily. Problém je podle něj především v kvalitě používaného materiálu. Původní polský dodavatel totiž zkrachoval a Amati Denak musí hledat nové. Ne vždy jsou zkušenosti ideální. „Zkoušíme nové dodavatele, ale kvalita je různá, plech má třeba různou tvrdost nebo vady. Nejhorší ale je, že se vada materiálu objeví až ve finále, dřív ji nezjistíme,“ tvrdí Jakeš. Na obzoru je ale podle něj nový dodavatel z Čech. „Je to pak i lepší domluva. Například jednání s Číňany, kteří pro nás vyrábějí pouzdra na nástroje, je příšerné. Řekneme si, co potřebujeme, jaké rozměry a na jaký nástroj, a oni nakonec dodají něco úplně jiného,“ dodává Jakeš.

Úplně posledním člověkem, kterému nástroje projdou rukama ještě před zabalením a expedováním, je ladič. Ten každý kousek vlastnoručně odzkouší. Na něm také je, aby odhalil nedostatky například v těsnění nebo ladění nástrojů. Mladík s bradkou odkládá pozoun, který právě otestoval, a vypráví, že dříve hrával i v kapele. „Teď mám ale po celém dni zkoušení a přehrávání příliš unavenou hubu,“ usmívá se.

Žádný nástroj vyrobený v Kraslicích není úplně stejný jako ostatní. „Díky tomu, že je většina práce ruční, je každý nástroj originál,“ tvrdí Jaroslav Jakeš. Je ale otázkou, jak firma i s kvalitními výrobky v budoucnu obstojí. Konkurence je tvrdá, poptávka klesá, konec krize je stále v nedohlednu. „Myslím si, že na hudební nástroje se bude hrát vždycky. Ale kdo je bude vyrábět, to je otázka. Pokud se bude společnost chovat tak jako teď, tak tady za chvilku bude všechno z Číny,“ uzavírá Václav Hnilička naši exkurzi nepříliš optimistickou předpovědí.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče