Alvar Aalto, Bruno Mathsson

28. července 2010, 12:27 - Tibor Michaels
28. července 2010, 12:27

Průkopníci severského stylu

Alvar Aalto
Žádný jiný skandinávský návrhář nezanechal ve světové kultuře takový otisk. Ještě čtyřicet let po smrti je řazen mezi velké klasiky žánru. Tajemstvím Aaltova úspěchu bylo podle kritiků to, že propojil finské národní prvky s moderním mezinárodním stylem, který si osvojil při dlouhých cestách do Evropy. Přestože mezi Aaltovy přednosti nikdy nepatřila skromnost, jeho tvorba je charakterizována jistým druhem hluboké humanity. Často se zdůrazňuje, že při stavbě sanatoria Paimio navrhl okapy, ve kterých tekla voda neslyšně, aby nerušila pacienty. Nejen na těchto detailech, ale na každém úhlu budovy, na interiéru, exteriéru i barvách je vidět, jak moc se projektant snažil vystihnout nároky a přání pacientů.
Právě projekt sanatoria pro léčbu nemocných tuberkulózou položil základy jeho mezinárodní proslulosti. V roce 1933, kdy bylo sanatorium dokončeno, je kritika prohlásila za mistrovské dílo modernismu, postavené na roveň školy v Dessau od Waltera Gropiuse nebo Le Corbusierova sídla Organizace spojených národů.
Stojí za připomenutí, že Aaltovi bylo v té době pouhých pětatřicet. To ovšem neznamená, že byl považován za začátečníka. Kancelář, vedle jejíhož vchodu hlásal jeho jméno půlmetrový nápis, si otevřel již o deset let dříve v malém finském městě jménem Jyväskylä. Že by byl skromný, to se o něm nedalo prohlásit nikdy, skromná však nebyla ani doba, ve které svou kariéru započal. Nedávno vzniklý samostatný finský stát vynakládal značnou energii, aby si vytvořil národní nezávislost i na poli architektury a designu. Alvar Aalto a jeho přátelé tvořili na malém městě kosmopolitní intelektuální společnost, do které patřila též mladá architektka Aino Marsiová, jež se brzy stala Aaltovou ženou a celoživotní partnerkou.
Provincie však zanedlouho byla jejich ambicím malá. Jakmile se Aaltovi podařilo vyhrát důležitou veřejnou soutěž v Turku, se stěhováním neváhali. Líbila se jim liberální atmosféra někdejšího hlavního města a dostali se blíž i svým evropským přátelům. Nový domov si zařídili trubkovým nábytkem Marcela Breuera, importovaným z Německa, a na čerstvě pořízeném gramofonu se střídaly desky s veselým foxtrotem.
Díky projektu sídla deníku Sanomat, knihovny ve Viipuri (Vyborg) a sanatoria Paimio se Aalto v polovině třicátých let zařadil mezi mezinárodní hvězdy architektury a ve své vlasti se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů kultury a modernismu. Na kontinentu se mohl pyšnit přáteli, jako byli László Moholy Nagy, Constantin Brancussi nebo Ferdinand Léger.
Právě z této doby pochází také jeho nejvýznamnější nábytek, především klasická židle Paimio. Inspiroval se moderními křivkami Marcela Breuera, jelikož však vymýšlel zařízení pro sanatorium, domníval se, že správnému dýchání a odpočinku pacientů napomůže spíše sedadlo konstruované z ohýbaného dřeva a překližky. Světlými barvami a jednoduchým a příjemným vzhledem vlastně odstartovalo vlnu skandinávského designu.
Hledáme-li dnes platnou definici severského stylu, začněme právě u tohoto nadaného architekta, který neváhal naplnit modernismus doby národním obsahem. Světlé javorové dřevo, jeden z charakteristických znaků skandinávské krajiny, vystihovalo onu vnímavost vůči přírodním materiálům, které si svět doopravdy povšiml až o půlstoletí později, kdy se objevily pojmy jako ekologie a ergonomie.
Nedlouho poté přenesl tvůrčí pár své sídlo do Helsinek, kde založili továrnu Artek. Vyráběla úspěšný nábytek navržený původně pro knihovnu ve Viipuri a pro sanatorium Paimio. Architektonické návrhy i zařízení finských pavilonů pro dvě světové výstavy posléze pozvedly Alvarra Aalta s definitivní platností mezi světové hvězdy. Od čtyřicátých let působil jako hostující profesor na Massachusetts Institute of Technology a o jeho tvorbě se vyjadřoval s nejvyšším uznáním i Frank Lloyd Wright. V padesátých letech patřil mezi největší chlouby finského národa a stal se jistým druhem cestujícího velvyslance. Podle legendy zjišťovali cestující Finnairu s fatalistickou rezignovaností, figuruje-li na seznamu cestujících také Alvarr Aalto. Často měl totiž zpoždění, ale linka Finnairu by bez něj nikdy neodstartovala. Traduje se dokonce, že i když náhodou dorazil včas, nařídil svému šoférovi udělat ještě jedno kolečko, aby si mohl vychutnat privilegium, jehož se dostávalo pouze hlavě státu.

Bruno Mathsson
V okolí velkých švédských jezer se ve třicátých letech minulého století věnoval výrobě nábytku ze světlého ohýbaného dřeva jiný mladý skandinávský designér. Bruno Mathsson pocházel z truhlářské rodiny a sám si již v raném věku osvojil základy řemesla. Nicméně u rodinných tradic nevytrval, ovlivnila ho škola Bauhaus a modernistický směr Funktionel, později zvaný pouze Funkis, který se tou dobou začínal ve Švédsku rozvíjet. Právě jeho generace se jako první začala zabývat pohodlím, inovovanými estetickými nároky a lehkostí nábytku. Ergonomie v té době ještě známá nebyla a Mathsson se stejně jako jeho renomovaný současník Aalto přibližoval vztahu těla a nábytku po způsobu samouka.
Nezávisle na sobě položili prostřednictvím svých poznatků, experimentů a vynikajících výsledků základy této nové vědy. Ve třicátých letech se mladý Bruno velmi ambiciózně pustil do výroby nábytku moderních forem z ohýbaného dřeva. Jeden z jeho prvních pokusů, židle Gräshoppan neboli Kobylka, ještě nesklidila všeobecný úspěch. Nemocnice v jeho rodném městě Värnamo sice zakoupila několik kusů, ovšem návštěvníci považovali nezvyklé moderní formy za tak ošklivé, že židle musely být brzy odklizeny, podle legendy rovnou na půdu. Odtamtud putovaly za několik desetiletí do Mathssonova muzea.
O několik let později už se svým světlým nábytkem z ohýbaného březového dřeva sklízel úspěchy na světové výstavě v Paříži. Z jeho tvorby si následně vybralo i právě otevřené newyorské Museum of Modern Art, což představovalo světové uznání jeho práce. Tvrdošíjně inovující švédský designér se vydal za slávou. Během své cesty po Americe se seznámil s Charlesem Eamesem, Walterem Griopiusem, Hansem Knollem a Frankem Lloydem Wrightem.
Mathsson se pustil do navrhování domů ze skla. Ve čtyřicátých letech se pak do jednoho skleněného domu s podlahovým topením, který si postavil v Portugalsku, také přestěhoval. Mezitím navrhovali s Pietem Heinem v Dánsku hezké a lehké stolky, jež nesly punc modernismu.
Stylem švédského průkopníka vzal v padesátých a šedesátých letech zavděk také světový vkus. Lehký a elegantní nábytek se stal symbolem modernosti a nechyběl takřka v žádné skandinávské domácnosti. Sám Mathsson nebažil po snadném úspěchu, ve čtyřicátých letech například odmítl nabídku firmy Knoll, aby své židle a křesla nechal vyrábět ve větších sériích. Ani v šedesátých letech nevydal více než jedno podobné povolení, a to japonské firmě, navíc jen na jednu menší sérii. Svým modelům dával ženská jména Pernille, Eva, Mina či Miranda.
Sám se pohyboval ulicemi rodného města Värnamo v ohnivě červeném roveru. Své okolí a obyčejné švédské maloměsto nikdy neopustil, dokonce ani tehdy, když už byl považován za otce švédského designu.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče