Aloys Klar: Otec nevidomých

17. února 2012, 07:39 - Robert Šimek
17. února 2012, 07:39

Česko-německý filolog, pedagog a filantrop se celý život věnoval dobročinnosti, zejména péči o slepce. Roku 1807 spoluzaložil Ústav pro slepé děti v Praze na Hradčanech a roku 1832 stál také u zrodu Zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro dospělé slepce na dnešním Klárově.  

Foto: Wikipedia.org

Jedním z trendů moderní společnosti je zapojení zdravotně postižených do normálního života. Tato myšlenka ovšem není nová. Už před 200 lety si Aloys Klar uvědomil, že je potřeba pomáhat lidem, kteří mají zrakový handicap. Díky jeho úsilí se zrodil známý Klarův ústav slepců, jehož pokračovatelem je dnešní Střední škola Aloyse Klara, dříve Střední odborné učiliště pro zrakově postiženou mládež v Praze-Krči. Škola má celorepublikovou působnost a je jediným zařízením svého druhu u nás.

Rány osudu

Aloys Klar se narodil roku 1763 v severočeském Úštěku jako syn starosty. Základní vzdělání získal v rodišti a roku 1774 nastoupil na gymnázium v nedalekých Litoměřicích. Byl velmi nadaným studentem, následkem nešťastného pádu a poraněním páteře ale přestal růst. Chodil schýlený k jedné straně a už v mladistvém věku úplně zešedivěl. Od listopadu 1779 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl roku 1782 promován magistrem svobodných umění a filozofie. V letech 1783 až 1786 se pak na generálním semináři věnoval také studiu teologie.

Ve 23 letech ho postihla další rána – objevila se u něj zraková choroba (uvádí se šedý zákal). Onemocnění se mu podařilo překonat, následně se ale zřekl duchovního povolání a rozhodl se stát učitelem. Zaměstnání našel na litoměřickém gymnáziu, kam roku 1786 nastoupil jako učitel gramatiky. Od září 1787 mu byla svěřena také výuka humanity a později i náboženství. V Litoměřicích působil téměř 20 let. Roku 1800 se zde oženil s Rosinou Schönovou, se kterou měl pět dětí – čtyři syny a jednu dceru. Čtyři děti ovšem zemřely už v dětství a dospělosti se dožil jediný syn Pavel.

Roku 1806 odešel Klar s rodinou do Prahy, kde byl jmenován profesorem řečtiny a klasické literatury na Karlově univerzitě. Mezi jiným zde zavedl velmi oblíbená cvičení v rétorice a deklamaci básní, na která docházel i Karel Hynek Mácha. Klar byl patrně první, kdo ho povzbudil v básnické činnosti a nejspíš ho i hmotně podporoval. Mácha mu pak z vděku věnoval báseň.

Ústav poslušných slepců

Dobročinnost byla Klarovi vlastní a věnoval se jí i mimo akademickou činnost. Založil nadaci pro mladé umělce, především se ale zaměřil na pomoc lidem se zrakovým postižením. Roku 1807 se stal spoluzakladatelem Prvního pražského ústavu pro nevidomé děti na Hradčanech, pro který zpracoval i zakládající stanovy. V nich ovšem vyzvedl na prvním místě náboženskou výchovu. Jeho hluboce religiózní názory měly k současné praxi daleko. Stanovil, že účelem ústavu je vychovat ze slepců poslušné poddané lidi a nic víc. Slepý jedinec neměl být ostatní společnosti na obtíž. Ve stanovách proto stálo: „Není úmyslem chtíti slepci vštípiti vše, čemu obyčejně vyučuje se vidomý.“ Výjimečně nadaným však vzdělání mělo být umožněno.

Od roku 1825 vedl Klar ústav jako ředitel, později byl členem direktoria. Založil několik podpůrných fondů pro chudé studenty, s přístupem k výchově nevidomých ale stále nebyl spokojen. Zdálo se mu, že všechny budovatele ústavů uspokojí už dílčí úspěchy a žádný z nich se nesnaží reformovat systém jako celek. Nikdo například neřešil otázku, co se slepci po dosažení zletilosti. Klar viděl nápravu v prodloužení pobytu chovance v ústavu. Začal se proto zabývat myšlenkou založení zaopatřovacího a zaměstnávacího zařízení, které by sloužilo jako nadstavba základního vzdělání.

Zaopatřit a zaměstnat

Klar byl proti tomu, aby úspěchy ústavů byly hodnoceny podle výsledků nejnadanějších chovanců. „I talentovaným musí pomoci hvězda štěstí při možnosti uplatnění,“ říkal. Upozorňoval především na to, že nevidomí si v ústavu zvyknou na určitou životní úroveň, kterou potom nemají. Chtěl proto vybudovat zařízení, ve kterém by se každý naučil nějakému řemeslu, například pletení nebo košíkářství. V této myšlence ho pak utvrdilo zejména založení podobného ústavu ve Vídni.

Roku 1832 získal peněžitý dar od císařovny a tuto událost ihned zveřejnil v časopisu Prager-presse, aby podnítil další dárce. Sám šel příkladem, a protože měl schopnost strhnout ostatní, podařilo se mu Zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro dospělé slepce už 4. října 1832 skutečně založit.

Velké problémy měl jen s vyhledáváním vhodné budovy. Nabídnutý domek Na Brusce byl pro zamýšlené účely příliš malý. Volba proto nakonec padla na bývalý Hrzánský palác na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně, který byl zrovna volný. Budova, využívaná v minulosti jako lazaret pro pacienty postižené morem, ovšem nebyla v dobrém stavu a vyžadovala značné stavební úpravy. Navíc bylo potřeba vybavit místnosti nezbytným nábytkem a zařízením.

Palác pro nevidomé

Klarovi nakonec nebylo dopřáno, aby ústav vybudoval podle svých plánů. Počátkem roku 1833 zemřel a v závěti určil dědicem syna Pavla. Ten vystudoval práva a pracoval na krajském úřadu v Praze jako koncepční úředník a později krajský komisař. Byl členem několika společností a podílel se i na založení Žofínské akademie, která vyučovala nadané laiky hudbě a zpěvu.

Zaopatřovací ústav vedl mimo své povolání, přesto mu věnoval veškerý volný čas a jeho význam značně pozvedl. V letech 1836 až 1844 nechal na dnešním Klárově v místě, kde se říkalo Pod Bruskou, postavit novou budovu ústavu. Pozemek daroval císař Ferdinand I., projekt vypracoval architekt Vincenc Kulhánek a ústavní kapli svatého Rafaela navrhl Josef Ondřej Kranner.

Rozsáhlá budova s hodinovou věží nad hlavním vstupem byla určena pro 300 chovanců a měla všechny přednosti, které mohla péče o nevidomé v té době nabídnout. Kromě dílenské a ubytovací části zde byly také kuchyně, kotelna a prádelna. V celé budově bylo zavedeno ústřední topení. V umývárnách tekla studená i teplá voda a všechny obytné místnosti a ložnice byly opatřeny ventilacemi. Chodby vedly přímo bez jakýchkoli zakřivení, aby se nevidomí snadno orientovali. Po všech schodištích a stěnách byla umístěna madla a hrany vnitřních zdí byly zaobleny.

Aloys Klar (1763–1833)

Narodil se 25. dubna 1763 v Úštěku. Vystudoval filozofii a teologii, kvůli oční chorobě se ale zřekl duchovního povolání a stal se učitelem. V letech 1786 až 1806 působil na gymnáziu v Litoměřicích, poté byl jmenován profesorem řečtiny a klasické literatury na Univerzitě Karlově v Praze. Celý život zasvětil dobročinnosti, zejména péči o slepce. Roku 1807 se podílel na vybudování Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech a roku 1832 založil i následný Zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro dospělé slepce. Byl čestným občanem Litoměřic a od roku 1831 také čestným měšťanem Prahy. Zemřel 25. března 1833.

Chovanci se nedají

Personál tvořily zpočátku řádové sestry z Francie, které chtěly, aby se nevidomí chovanci přizpůsobili jejich řádu. Ti se však bránili a vše vyústilo až v otevřenou roztržku, při které byla napadena správkyně ústavu. Šest nevidomých bylo na základě tohoto incidentu nemilosrdně vyloučeno, což pro ně znamenalo ztrátu veškeré podpory. Protesty ale nakonec slavily úspěch a řádové sestry byly nahrazeny civilními zaměstnanci.

Při červnových událostech roku 1848 zabralo několik místností budovy vojsko, což chovanci nelibě nesli a sepisovali petice. Vedení ústavu nechtělo situaci zbytečně vyhrocovat, armáda měla ale snahu budovu vystěhovat a zřídit v ní nemocnici, čemuž bylo rázně zabráněno. Později se podobný záměr objevil ještě několikrát, většinou při epidemii cholery.

Roku 1852 Pavel Klar ochrnul a požádal o penzionování. Mohl se pohybovat pouze na pojízdné židli a do několika let navíc oslepl. Bylo mu stále hůř a roku 1860 propadl beznaději – nepotěšilo ho vyznamenání od císaře ani ocenění od papeže. V závěti předal vše synu Rudolfovi a krátce nato zemřel. Na pohřbu mu zazpívali nevidomí chovanci jeho ústavu.

Rudolf zachránce

Rudolfu Klarovi bylo v době otcova úmrtí necelých 16 let, vedení zaopatřovacího zařízení pro slepce proto místo něj převzal Jan rytíř Běšín. Pod jeho neodborným dohledem ovšem klesla úroveň péče natolik, že se budova změnila v pouhý azylový dům. Když Rudolf Klar roku 1880 konečně nastoupil na jeho místo, hospodaření bylo rozvrácené a chovanci trpěli hladem.

Nový ředitel se ale funkce nezalekl. Jeho snahou bylo zvýšit kulturní úroveň nevidomých a poskytnout jim takové vzdělání, aby se v životním uplatnění nelišili od ostatních lidí. Ze zanedbaného útulku, i když bohatě zdobeného, se mu brzy podařilo vytvořit výchovně vzdělávací ústav evropské úrovně. Situace se už roku 1884 zlepšila natolik, že bylo možné přistavět další křídlo, a tím kapacitu ještě zvýšit. Z řemesel bylo značně rozšířeno košíkářství, které se zaměřilo i na jemnější práce.

Rudolf Klar byl za zásluhy povýšen do rytířského stavu, od svých 50 let ale trpěl těžkou chorobou jater, které roku 1898 podlehl. Neměl žádné potomky, vedení ústavu se proto ujal dosavadní hospodář Emil Wagner. Budova sloužila nevidomým až do konce druhé světové války, kdy vzniklo nové zařízení pro slepce v Praze-Krči. Původní objekt poté až do roku 1993 využíval Úřad vlády. Dnes v něm sídlí Česká geologická služba.

 

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče