Alois Rašín: Otec české měny

26. srpna 2011, 09:54 - Robert Šimek
26. srpna 2011, 09:54

Patřil k nejvýznamnějším osobnostem našich ekonomických dějin. Stál u zrodu Československa a byl ministrem financí v Kramářově a později Švehlově vládě. Jeho měnová reforma z roku 1919 byla důležitým krokem i pro reformu daní, která ale proběhla až po jeho smrti.

Foto: ČNB

Alois Rašín byl výjimečnou osobností československých dějin. Nebyl sice autorem žádných převratných myšlenek, přesto se stal ekonomickou legendou. Na rozdíl od největšího rivala Karla Engliše, který oplýval hlubokými ekonomickými znalostmi, byl spíš mužem praxe. Ferdinand Peroutka o něm později v Budování státu napsal: „Nevíme, jak by obstál Rašínův finanční věhlas před kritikou zkušených odborníků. Je pravděpodobné, že by se jim podařilo jej brzo nepříznivě rozebrat, že by sumu jeho odborných vědomostí shledali nepatrnou. Vskutku to byl spíše populární finanční kazatel a karatel než vědec. Ale jeho přednosti nebyly odbornické, nýbrž lidské: důslednost a vůle. Dovedl jít houževnatě za myšlenkou, jejíž odborné rozvržení a vypracování nepochybně přejal od někoho jiného. A uměl ji lidem podat tak, že už na ni nezapomenuli.

Se studenty na Bory

Narodil se roku 1867 v Nechanicích u Hradce Králové jako deváté dítě pekařského mistra. Po absolvování obecné školy navštěvoval gymnázia v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové, odtud odešel studovat medicínu do Prahy. Ze zdravotních důvodů ovšem brzy přestoupil na práva.

Už v době studií začal projevovat zájem o politické dění. V rámci mladočeské strany v té době vznikalo takzvané pokrokové hnutí, ke kterému se připojil. Ještě před promocí napsal roku 1891 brožuru České státní právo, v níž nastínil program obnovení Českého státu. Úřady dílo zabavily a Rašín byl kvůli němu dokonce soudně vyšetřován.

Zároveň pracoval v redakcích časopisů Nové proudy a Neodvislost. V důsledku českoněmeckých bouří bylo ale vydávání obou těchto listů brzy zastaveno. Rašín odešel do Kolína, kde ještě nějaký čas vydával časopis Nezávislé Listy. Roku 1893 byl ale spolu s dalšími představiteli studentského hnutí zatčen a poté souzen v takzvaném procesu s Omladinou. Po vleklém přelíčení byl 14. února 1894 vynesen rozsudek, ve kterém bylo pro velezradu odsouzeno 68 obžalovaných. Rašín dostal jako jeden z intelektuálních vůdců dva roky, které si až na několik dní odpykal ve věznici na Borech u Plzně. Těsně před uplynutím trestu dostali všichni odsouzení milost. Rašín ji ale odmítl a prohlásil, že z vězení nepůjde. Celu opustil teprve poté, kdy mu hrozilo, že z ní bude násilně vyveden.

Odchod a návrat

Všichni propuštění se po návratu do Prahy dočkali bouřlivých ovací. Situace v pokrokovém hnutí se ale postupně měnila a roku 1897 došlo k rozdělení radikálního a umírněného proudu. Radikálové spolu s Rašínem založili vlastní Radikálně státoprávní stranu a Radikální listy přeměnili v deník.

Po neúspěšných volbách do vídeňského parlamentu se ale Rašín z politiky na čas stáhl. Roku 1900 si v Praze otevřel advokátní kancelář, politicky pasivní ale dlouho nezůstal. Už v prosinci následujícího roku začal vydávat týdeník Slovo, ve kterém reagoval na aktuální dění. Zdůrazňoval potřebu koncentrace politických sil a otevřeně vyzýval k reorganizaci mladočeské strany. Ta byla tehdy nejednotná a hledala nový směr, kterým by se vydala. Stále silnější slovo v ní měl Karel Kramář, jehož vzestup nakonec přiměl k návratu i Rašína.

Do strany znovu vstoupil v únoru 1907 a následující sjezd mu hned svěřil tři úkoly: starost o reorganizaci strany, o její tisk a přípravu květnových voleb. V nich sice mladočeši úspěch ještě neslavili, o čtyři roky později se jim ale vstup do vysoké politiky podařil. Rašín se stal poslancem vídeňského parlamentu, kde byl členem finančního a rozpočtového výboru. Teoretické znalosti si tím rozšířil o řadu praktických zkušeností.

Učebnice z cely smrti

Po vypuknutí první světové války se Rašín angažoval v protirakouském odboji v organizaci zvané Maffie. V červnu 1915 byl proto zatčen a odvezen do vojenského vězení ve Vídni. Spolu s Karlem Kramářem byli obžalováni z velezrady a dne 3. června 1916 odsouzeni k trestu smrti. Rašín přijal rozsudek s klidem. Čas ve vězení si přitom krátil nevšedním způsobem – napsal učebnici ekonomie s názvem Národní hospodářství.

Odvolací řízení bylo zahájeno 13. listopadu a o potvrzení trestu bylo rozhodnuto 20. listopadu 1916. Háček byl ovšem v tom, že rozsudek smrti musel podepsat i císař. Šestaosmdesátiletý František Josef I. však právě umíral a jeho nástupce Karel I. nechtěl začínat svou vládu popravami. Trest byl proto 5. ledna změněn pro Kramáře na 15 let a pro Rašína na 10 let žaláře. Nakonec si ale oba odseděli jen několik měsíců. Císař se snažil udržet bortící se monarchii, proto v červnu vyhlásil amnestii pro politické vězně. Bránu věznice opustili Rašín s Kramářem 10. července 1917.

Po návratu do Čech se oba ihned zapojili do politického dění. V únoru následujícího roku založili novou Státoprávně demokratickou stranu, jejímž hlavním cílem bylo vytvořit samostatný stát. Začátkem října 1918 se většina předních českých politiků vydala do Ženevy za Edvardem Benešem, Rašín ale zůstal, a nakonec na tom politicky vydělal. Dne 28. října se totiž spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavro Šrobárem účastnil vyhlášení samostatného Československa. V první vládě Karla Kramáře se měl původně stát ministrem vnitra, nakonec ale dostal na starost rezort financí.

Kolkem ku zdraví

Jeho úkolem se stala stabilizace válkou rozvrácené československé ekonomiky. Problém představovala hlavně Rakousko-uherská banka, která chrlila do oběhu miliardy bankovek, aby inflačními penězi splatila válečné dluhy. To se sice dařilo, ale současně to znamenalo naprosté znehodnocení úspor. Rašín věděl, že zdravý peněžní oběh je základem zdravého hospodářství. Jediným řešením byla tedy měnová odluka a následná reforma financí, jejíž koncepci představil 22. února 1919 na zasedání vlády. Se spolupracovníky se dohodl, že osamostatnění měny bude prováděno okolkováním starých bankovek, které byly v oběhu na území Československa. Zároveň chtěl zadržet 80 procent předkládaných peněz ve formě nucené státní půjčky. Vláda ale doporučila stáhnout jen 50 procent bankovek, což se také stalo.

Alois Rašín (1867–1923)

Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích. Po maturitě začal v Praze studovat medicínu, brzy ale přestoupil na práva. Už za studií působil v mladočeské straně a za protirakouské postoje byl roku 1894 odsouzen v takzvaném procesu s Omladinou. Spoluzaložil radikálně státoprávní stranu, později se ale vrátil k mladočechům a roku 1911 se stal poslancem říšské rady. Za první světové války byl odsouzen k trestu smrti, nakonec byl však amnestován. Roku 1918 stál u vzniku Československa a stal se ministrem financí. Podařilo se mu stabilizovat měnu, deflační politika ale přinesla nezaměstnanost a pokles exportu. Roku 1922 se stal podruhé ministrem financí, jeho působení ve funkci ale ukončil atentát, na jehož následky 18. února 1923 zemřel.

25. února vystoupil Rašín se svým plánem v parlamentu a uspěl. V noci z 25. na 26. února 1919 byly vojskem obsazeny hranice po celé délce. Rašín dostal k dispozici administrativu i vojsko, peněžní ústavy byly prohlášeny za státní komisariáty a zároveň bylo zavedeno moratorium na běžné finanční transakce. Během celé kolkovací akce, která proběhla ve dnech 3. až 9. března, neopouštěl Rašín svou pracovnu na ministerstvu, a dokonce ani v noci nechodil domů. Zatím v půldruhém tisíci sběren dávali úředníci razítka na tisícikoruny, lepili kolky na ostatní bankovky a především polovinu hotovosti stahovali.

Kolkování bylo velkou zkouškou pro nový stát a do jisté míry i riskem, který se však vyplatil. Podařilo se z oběhu stáhnout dost vysokou částku, došlo k odpoutání se od rakouské měny a inflace se přibrzdila. Okolkované bankovky byly pak až do července 1920 vyměňovány za nové československé koruny.

Asociální politika

Rašínovi to ale nestačilo. V zájmu silné měny začal prosazovat takzvanou deflační politiku, založenou na posilování kurzu. Koruna výrazně zpevnila a zanedlouho patřila k nejsilnějším evropským měnám. Cena za tento úspěch byla ale značná. Zvyšování hodnoty peněz probíhalo totiž na úkor sociálně nejslabších a nejchudších vrstev, které se začaly bouřit. Mzdy klesaly pomaleji než ceny zboží, na což většina firem reagovala propouštěním. Začal zpomalovat výkon ekonomiky a rostla nezaměstnanost.

Rašín byl ale člověkem, kterému šlo vždy především o stát a sociální problémy ho příliš nezajímaly. Jeho heslem bylo „pracovat a šetřit“. Nehodlal od své politiky ustoupit, v květnu 1919 proto předložil parlamentu velmi úsporný státní rozpočet. V něm seškrtal většinu výdajů, včetně peněz pro státní zaměstnance. Byla to velká odvaha, protože se blížily volby. Ty nakonec dopadly pro Státoprávní stranu, která se mezitím přejmenovala na Národní demokracii, velmi špatně a Rašín musel ministerský post opustit. Volební prohru bral přitom racionálně a komentoval ji slovy: „Ten, kdo se stará o přízeň a potlesk davu, není politikem. Ten nikam nedojde.

Výstřel v Žitné ulici

Tvůrce české měny se ocitl v opozici, chod ministerstva financí ale nadále sledoval. Stal se členem takzvané Pětky, což byl mimoparlamentní útvar tvořený zástupci všech sněmovních stran. Vytrvale poukazoval na neutěšený stav ekonomiky a roku 1921 se mu podařilo zablokovat i daňovou reformu připravenou tehdejším ministrem Karlem Englišem. Ten následně podal demisi a Rašín se rozhodl, že se chce stát znovu ministrem financí. Prezident Masaryk nebyl proti, ale požadoval stabilizaci ekonomiky.

Rašínův návrat do ministerského křesla roku 1922 ovšem nepřišel v nejlepší dobu. Deflační proces měl skutečně negativní účinky na hospodářský a politický život. Ke starým problémům přibývaly nové, zejména další zhoršování možností vývozu. Řada podniků se dostala do těžké situace, některé zkrachovaly, jiné se staly zranitelnějšími a závislejšími na bankovních úvěrech.

Staronový ministr tvrdošíjně bránil svůj koncept, čímž si brzy popudil i prezidenta. K jejich plánované schůzce ale už nedošlo. Dne 5. ledna 1923 byl Rašín u svého bydliště v Žit-

né ulici střelen do zad. Pachatelem byl 19letý anarchokomunista Josef Šoupal. Ministrův stav byl velmi vážný a 18. února zranění podlehl. Na jeho pohřbu přednesli  projevy Jiří Stříbrný, František Soukup a Karel Kramář. Karel Engliš pak v nekrologu napsal: „Rašín nasadil směle svůj život za český národní ideál v Rakousku, byl odsouzen k smrti, vyvázl životem, který zachoval proto, aby po čtyři roky pracoval pro dobro republiky a aby byl za to v osvobozené vlasti zavražděn Čechem. Nezralý mladík zabil národu Rašína, velkého ministra a státníka. Hrůza musí pojmout každého Čecha, hrůza o osud národa, který takovým způsobem zachází se svými nejlepšími syny.“

 

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče