Alena Nachtigalová: Už tu není jen fotbal, chodí se i na operu

21. února 2014, 07:15 - Jaroslav Matějka
21. února 2014, 07:15

Poptávka publika po koncertech slavných pěvců sílí a přibývá i těch, kteří by takové koncerty chtěli organizovat. Ovšem ne každému je dáno. Posledním příkladem je neúspěch agentury Art Invest Holding. Ta v létě 2012 ohlásila několik koncertů, ale nakonec je s ostudou zrušila. Alenu Nachtigalovou, majitelku agentury Nachtigall Artists, která se na českém trhu pohybuje již šestnáct let, to nepřekvapilo. „Byli bohužel hodně naivní,“ konstatovala.

E15: Už jste někdy musela zrušit koncert, který jste připravovala roky dopředu?

Zrušit ne, ale jednou jsem musela koncert přesunout a potom jsme složitě hledali náhradní termín. Důvodem byla hlasová indispozice umělce, noční můra každého promotéra. Koncerty, které organizuji, jsou ale vždy pojištěné, takže ztráta nakonec nebyla tak hrozivá a všichni si rádi na dotyčného umělce počkali. Jsem u nás jedním z mála promotérů, který má své akce vždy pojištěné. Mluvím samozřejmě o koncertech klasické hudby.

E15: Ostatní šetří?

Pojištění není levné. I my jsme dlouho hledali ten správný model a nakonec jsme zvolili systém, který používají němečtí kolegové. A česká pobočka německé pojišťovny nám vyšla vstříc.

E15: Nedávno se neuskutečnilo několik ohlášených koncertů, například vystoupení slavného francouzského tenoristy Roberta Alagni. Ten ale netrpěl hlasovou indispozicí, jeho vystoupení zrušila kvůli finančním problémům sama pořádající agentura Art Invest Holding, kterou založil kdysi úspěšný sportovní manažer Pavel Zíka. Vy jste pak řekla, že tam byly podivně postavené smlouvy? Vy jste je viděla?

Ano, když už Pavel Zíka nevěděl, kudy kam, obrátil se na mě, abych mu pomohla. Po přečtení smluv jsem mu mohla doporučit jediné – aby vše zrušil. Tak byly špatné.

E15: V čem se mýlil?

Pan Zika si naivně myslel, že při pořádání koncertů vše půjde stejně snadno, jako ve sportu v devadesátých letech. Jenže dnes je jiná doba. A také nelze srovnávat podnikání ve fotbale a v našem oboru. To je z velké části postaveno na kontaktech, důvěře, spolehlivosti, znalosti prostředí. Třeba Cecilii Bartoliovou jsem k nám v roce 2011 poprvé přivezla po devíti letech nepřetržité snahy. Až když jsem prokázala, že jsem naprosto spolehlivá promotérka, která v minulosti nechybovala a vždycky včas dostála všem závazkům. Pavel Zíka byl také ze sportu zvyklý na jiná čísla, proto mu smlouvy s nadstandardními podmínkami pro umělce a pro rakouskou agenturu, která se na tom také podílela, nepřišly divné. Věřil, že když prodá všechny vstupenky té nejdražší, první kategorie, nalepí několik log a vyinkasuje pár milionů od sponzorů, že to vyjde. Jenže takhle to dnes nefunguje.

Jistě jsou mnohé legendy, slavná jména, které už nedovezu. Ale jen proto, že už nejsou ve vrcholné formě nebo již nežijí… Pokud jsem si někoho z nejlepších vysnila, zatím vždy se mi podařilo ho přivézt

E15: Jak to tedy funguje? Vy sama uvádíte, že jste schopna pokrýt náklady na koncert ze šedesáti procent prodejem vstupenek.

To je pravda, na prodeji vstupenek hodně záleží. Dnes už máme své věrné diváky, kteří na naše koncerty pravidelně chodí. A pak samozřejmě záleží na tom, jak silného partnera na pořádání koncertu získáte, jakou částkou přispěje, kolik si odebere vstupenek v té nejvyšší kategorii. Dříve to bylo tak, že silný partner odebral i 700 vstupenek, doprodával se jen zbytek. Dnes je to jinak. Hodně mi pomáhá, že mám nejen velké, ale i menší partnerské společnosti, které na koncerty zvou své hosty. Už i u nás se stává samozřejmostí to, co je v Evropě běžné. Že se chodí na operu, na koncerty klasické hudby. Už tady není jen fotbal nebo hokej, populární hudba či muzikál. V německém nebo rakouském managementu nikdo neřekne: „Nepůjdu na koncert“ nebo „Nevezmu klienty do opery“ – to by se společensky znemožnil. I když není pravidlem, že by je to vždy stoprocentně bavilo.

E15: Vstupenky na koncerty, které pořádáte, stojí na nejlepší místa k sezení tři až pět tisíc korun. To je dost.

Jsou to normální evropské ceny. Výši ceny vstupenky určuje jméno hvězdného interpreta – jeho honorář silně ovlivňuje náklady na projekt. Nemohu kalkulovat ceny vstupného tak jako státem podporované hudební instituce. Ty si mohou dovolit díky dotacím prodávat vstupenky pod evropským průměrem. Tedy zjednodušeně řečeno, každá prodaná vstupenka je u nich dotována přibližně dvěma tisíci korunami. Naše průměrná vstupenka se po odečtení DPH a provizí pohybuje mezi 1750 a 1800 korunami. Dotace z rozpočtu Prahy je přibližně deset procent.

E15: Co Pražské jaro nebo koncerty České filharmonie? Z kolika procent jsou schopni organizátoři pokrýt prodejem vstupenek náklady na koncerty?

U Pražského jara z nějakých 23 procent, u České filharmonie z 20 procent. Každý rok se to liší, dle zveřejněných čísel je to 20–25 procent. Zbytek jsou státní dotace, peníze od sponzorů.

E15: Přivézt světové pěvecké hvězdy stojí miliony. Vy jste je v začátcích měla?

Samozřejmě že ne, ale asi jsem dokázala dost dobře oslovovat sponzory. Zpočátku jsem pořádala jen jednotlivé koncerty. Ucelená řada, kterou mám teď, přišla až mnohem později. Vedle veřejných koncertů jsem připravovala i koncerty pro konkrétní zadavatele. Hodně jsem spolupracovala s Eurotelem, Českou spořitelnou, potom s Komerční bankou, koncem devadesátých let i s Mosteckou uhelnou společností, Agrofertem, s bankami Erste a UniCredit. S mnoha z nich spolupracuji dodnes.

E15: Agenturu jste založila v roce 1998. Od počátku jste spolupracovala s nejlepším slovenským pěvcem Peterem Dvorským. Jak se vám to podařilo?

Zaujala jsem ho při organizaci jedné akce. Tehdy zrovna odešel od své rakouské agentury, a tak se mě zeptal, zda bych s ním nespolupracovala. Jeden z prvních koncertů, který jsem pro něj uspořádala, se odehrál ve španělském sále Pražského hradu. Připravovala jsem jeho koncerty, nové propagační materiály, fotografie, nové CD nahrávky. Opera mě vždycky zajímala a již jako malá holka jsem toužila se v tomhle světě pohybovat. A najednou když mě Peter Dvorský oslovil, to tady bylo. Splnil se mi sen.

E15: Jak se vám podařilo dovézt v roce 2003 do Česka tehdy nejslavnější sopranistku světa, hvězdu Metropolitní opery Renée Flemingovou?

Bylo to v době mého působení u Pražských symfoniků. Usilovali jsme o ni nejen proto, že byla nejlepší, ale také proto, že se přátelila s Václavem Havlem, znali se z jeho návštěvy USA. A pan prezident moc chtěl, aby Flemingová vystoupila v Praze. Povedlo se nám to ve spojení s jednou švýcarskou agenturou.

E15: Vždycky se vám všechno podařilo?

Určitě ne. Dokonce jsem chtěla celé podnikání mnohokrát vzdát. Třeba v roce 2010 to bylo hodně špatné. Vyměnil se management v Komerční bance, se kterou jsem měla velice dobré vztahy, pomáhali mi se dvěma koncerty ročně. Najednou však byla z významné podpory nula. Bylo to o to těžší, že v tehdejší složité ekonomické situaci nejenže mnozí nechtěli kulturu podporovat, ale dokonce, když už přispěli, nechtěli být ani vidět. Báli se reakcí, protože v očích mnoha Čechů byla kultura, operní zpěv, čímsi zbytečným.

E15: Jak velké je operní publikum v Česku?

Podle mého je to stejné jako jinde v Evropě, o operu se zajímá maximálně deset procent populace. Ovšem jsou interpreti, populární hvězdy, o nichž se hodně hovoří. Na ty přijdou i lidé, kteří se jinak o operu příliš nezajímají.

E15: V Česku jste už představila mnoho význačných osobností, nyní chystáte koncerty Juana Diega Flóreze, Reného Pape, Piotra Beczały…

Vždycky jsem se snažila přivézt každou sezonu ty absolutně největší hvězdy.

E15: …vedle nich jste ale dovezla i mnoho mladých pěvců. Jak je vyhledáváte?

Hodně cestuji, objíždím pěvecké soutěže. Sleduji, komu významné nahrávací společnosti nabízejí smlouvy. Dostávám tipy od svých kolegů ze zahraničí. Vždy se přijedu podívat na operní představení, v němž umělec vystupuje. Potřebuji cítit jeho energii, zažít, jak mu to jde s ostatními, a to nejen pěvecky, ale i herecky. A pak se ještě jedu podívat na jeho sólový koncert. Chci toho člověka vidět bez kostýmu, chci poznat, jak zaujme publikum. Teprve pak se rozhoduji, zda ho oslovím.

E15: Kolikrát jste kvůli tomu byla třeba v milánské v La Scale?

Tak patnáctkrát dvacetkrát. Mám ale raději jiné operní domy – Vídeň, Mnichov, Londýn. Úplně skvělý je Baden-Baden, tam se odehrávají úžasné koncerty. Často a ráda jezdím také do Salzburku.

E15: Je někdo, koho byste chtěla do Česka přivézt, o koho usilujete už roky, ale bojíte se, že se vám to nepovede?

Jistě jsou mnohé legendy, slavná jména, které už nedovezu. Ale jen proto, že už nejsou ve vrcholné formě nebo již nežijí… Pokud jsem si někoho z nejlepších vysnila, zatím vždy se mi podařilo ho přivézt. A doufám, že tak to bude i nadále.

Alena Nachtigalová (53)
Vystudovala střední hotelovou školu v Poděbradech, poté se věnovala studiu jazyků. Ovládá němčinu, angličtinu, ruštinu a italštinu. Pracovala jako zástupkyně ředitele pražského interhotelu Jalta. V roce 1998 založila uměleckou a produkční agenturu Nachtigall Artists.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče