Ale ano, mám sny

07. října 2009, 15:27 - mgr. Rita Kindlerová
07. října 2009, 15:27

Nejpilnější český spisovatel má ve svých téměř devadesáti letech stále plný diář

Letošní laureát ceny Jaroslava Seiferta má na kontě stovky překladů, je autorem desítek knih básní a próz, dramat a esejí a držitelem mnoha ocenění. Podílel se na antologiích české poezie v němčině a německé v češtině a sepsal knihu o čaji Piju čaj. „Známé a hlavně svou ženu jsem pořád otravoval tím, že jsem všem přednášel o čaji. Hlavně jsem je nabádal, aby tam, probůh, hnedka nestrčili lžičku a pět kostek cukru. Když mi žena řekla, já už jsem to slyšela dvěstěkrát, tak jsem o čaji vydal knížku. Víno a čaj, to jsou jediné dva nápoje, které uznávám,“ vyznal se bratranec Milana Kundery.

Jak jste se vůbec k fenoménu čaje dostal? Poměrně záhy jsem se stal nočním pracovníkem. Zvláště, když dny byly plné redaktorské práce, nastával můj čas teprve, až většina rodiny ulehla. Dlouhá léta jsem chodil spát o půl třetí. A přitom je nutné něco pít, že. Tak jsem přišel k čaji. Tehdy se u nás dala koupit možná tak káva, ale čaj byl velmi mizerabilní. Později jsem našel v Tuzexu pickwick. Teďka se tomu směju, neboť tehdejší pickwick byl velice chabé úrovně. Někdy to byl úplný prach a jindy málem větvičky. Tak mě to začalo odborně zajímat.

To bylo v 60. letech…? Ano, ale už koncem 50. let měli v jednom brněnském obchodě vietnamský čaj, který tehdy překonal ten náš průměr. I dnešní vietnamský čaj je mírná špička. V Boskovicích je čajovna, jíž jsem se stal kmotrem. Majitel mi čas od času vypráví o svých úlovcích. Prý jedna taková vietnamská babička, hrozně stařičká, lítá asi třikrát ročně do Česka se spoustou balíčků čajů a tady navštíví půl tuctu čajoven, kde čaj bez překupníka prodá, což je celkem kuriózní.

Jaká intelektuální atmosféra panovala v 50. letech? No, 50. léta byla velmi temná a pak přišlo velké tání v 60. letech a začala naděje. V 70. letech se pak člověk něčím uřekl a hned se vymýšlely a konstruovaly všelijaké nesmysly. Myslím si ale, že 50. léta postihla ještě pořád menšinu národa. Zatímco 70. léta postihla všechny. Okamžitě byli stíháni všichni, žena, děti, příbuzní, přátelé. Naše děti byly ve školním věku, takže nesměly na střední školu. Syn se tady vyučil keramikem. (V Kunštátě existuje výroba keramiky bez přerušení od konce 80. let 19. století – pozn. red.) A poté, v 60. letech, udělal večerní školu. Mezitím začal mít zájem o dravce, o sokolnictví, takže udělal takovou školu. Já jsem se vždycky smál, že o sokolnictví se tam nedověděl nic, zato o prasatech hodně.

Kvůli tomu jste se později přestěhoval s rodinou do Kunštátu, abyste nebyl takříkajíc na očích? Ano, kdesi napsali, že Milan Kundera zvolil za exil Paříž a Ludvík Kundera Kunštát. Trávit zde svá stará léta, to byl náš dávný sen. Když jsme se sem stěhovali, zbývalo mi ale ještě deset let do penze.

Jak jste se živil? Zásluhou šťastných náhod a lstí se dalo žít. Živil jsem se psaním všemožným a překládáním.

V rozhovorech s vámi se ale o překladech příliš nedovíme… To je výborné, k tomu jsem vás chtěl vybídnout, protože na to se neptá skoro nikdo, maximálně chtějí vědět z kolika jazyků. A než je spočítám, tak stejně na něco zapomenu, a potom je nutno dost pracně vysvětlovat, zvláště mládeži, jak to, že člověk může překládat z jazyků, které neumí. Ačkoli se to dělá v celém světě, my jdeme v tom punktu dosti proti tomuto proudu, ale přitom je to běžné. Samozřejmě, že ideálem je, aby překladatel dokonale ovládal původní jazyk, ale toho nelze vždy dosáhnout. Vtip je v tom, najít člověka mocného řemesla básnického. Mládež to nerada slyší, ty děti mluví nejraději o tvořivosti. Já tomu říkám řemeslo, tedy zvládnutí otázky metrické. Rýmovat se ve světě téměř odnaučilo, u nás taky spousta autorů neumí rýmovat. Já jsem se zásluhou toho, že to rýmové řemeslo umím, stal, aniž jsem to kdy chtěl, překladatelem z franštiny.

Takže jste překládal z podstročniků? Já tomu říkám doslovný překlad s poznámkami.

Nejvíce překládáte z němčiny, vybíráte si autory sám, nebo vás kontaktuje nakladatelství? Překlady si vybírám sám. Dříve chvíli fungovala taková vzácná zvyklost, že nakladatelství Odeon vypsalo soutěž. Když si mysleli, že se má přeložit těžká věc, vyzvali pět až sedm překladatelů, o nichž si mysleli, že to zvládnou. Vybráno bylo vždy pár stran s všelikými složitostmi a poté překlady porovnány. Já jsem takto dostal šestisetstránkový román Anny Seghersové Mrtví nestárnou.

Ovlivnili vaši vlastní tvorbu autoři, které jste překládal? Rozhodně ano, mám mezi nimi i několik nejlepších přátel. Třeba německý básník Peter Huchel, to je generace trošičku starší, halasovská. S Halasem měl ledacos společného v osudu i díle. Znelíbil se politicky, a tak ho vystrnadili do exilu. Ale jednu dobu vydával nejlepší kulturní časopis na Východě, jmenoval se Sinn und Form (Smysl a tvar – pozn. red.).

Máte dojem, že současná mladá generace není schopna nějaké hlubší práce v poezii? Není to u nás tak zlé. Myslím, že jsou národy, zvláště velké, kde jsou překlady mnohem horší. Na to mě upozorňovali rusisté, co a jak se překládá z ruštiny třeba v tak ušlechtilé zemi jako Francie.
Jako studentík jsem v nadšení nad českým poetismem zkusil překládat Nezvala a Biebla do němčiny. Ale nic rýmovaného. Pak jsem redigoval německou antologii české poezie. První vydání, ještě v minulém režimu, nakladatel z chytrosti ukončil 20. lety. Ve druhém vydání se to pak rozšířilo až po přítomnost a měl to přeložit O. F. Babler, vzácný překladatel z Olomouce, který znal asi dvanáct jazyků. Ten vybral tuším 27 autorů, ale než začal překládat, umřel. Tak jsem si řekl, že to zkusím sám. A ke svému překvapení jsem zjistil, že ne sice jako absolutní virtuóz, nicméně že dovedu německy rýmovat.

Vy jste měl ale výhodu bilingvní rodiny, že? Mluvili jste doma česky i německy? Ano, tatínek si dlouho myslil, že když mamince něco říká německy, tak mu se sestrou nerozumíme, ha ha.

Přemýšlíte také v němčině? Nebo jen česky? Mám sny, ve kterých velmi dobře německy diskutuji. (Pobavený smích)

A na své děti jste mluvil jak? Česky. Ale německy mluvím s jednou vnučkou, která je mimořádně jazykově nadaná – ale zajímá ji jazyk, ne literatura. Byl jsem špatný pedagog. Teď to doháním s vnučkou.

Překládal jste i jiné druhy písemnictví než krásnou literaturu? Byly takové kuriózní věci. Vidíte, teďka mě to napadá. Přeložil jsem kdysi z nějaké takové maďarské němčiny něco o autoelektrických strojích. Nic jsem o tom nevěděl, tak jsem se spojil s odborníky a dověděl se, že odborný slovník není dobrý. Úpěl jsem nad tím strašlivě. Ale měl jsem dostat 950 korun. To byla doba, kdy jsme neměli málem na elektriku, tak jsem do toho šel. Žena někdy říkala, abych to vzdal, že to už není možný. Ale nakonec to prý bylo dobré.

Nenapadlo vás překládat tzv. komerční překlady, technické a odborné texty? Ne, ne, já jsem absolutní technický idiot, a to uvědomělý. Támhle třeba mám starý psací stroj – mládež, když přijde, diví se tomu muzeálnímu kousku. Naštěstí znám 30 let jednoho správkaře v Boskovicích, který mi to ještě může spravit. Mám pět strojů, nechcete jeden? Vlastním dokonce underwoodku.

Jaký máte názor na finanční ohodnocování umělců, respektive spisovatelů v České republice? Je to bědné a především je to nyní zcela libovolné. Nejsem ctitelem žádných seznamů a předpisů, ale jakýs takýs řád, aby se v tom člověk mohl pohybovat, je zapotřebí. Jsou například nakladatelství, která vám nedají nic než hromádku autorských výtisků.

Takže se vám stává, že místo byť symbolického honoráře dostanete třeba 30 kusů knih? Jojo. Někde se slušní lidé zeptají, kolik si představuji. Ale já povětšinou upadám do rozpaků. Tak položím protiotázku, jaké jsou jejich zvyklosti? Kolik třeba dávají za antologii, kolik za román, jak to dělí. Tak se něco dozvím a něco se dovídám takovou kolegiální špionáží. Samozřejmě, že člověk některé věci dělá rád předem s vědomím, že z toho budou jen ty výtisky.

Takže je směšné říci, že byste žil z honorářů? Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem dostal poměrně dost cen. (L. K. často říká, že si připadá „jaksi přeceněný“ – pozn. red.) V Německu jsou mnozí autoři, kteří nežijí z honorářů, ale z cen. Je jich mnoho, každá vesnice, abych to tak přehnal, dává nějakou cenu. U nás to tak není, ale kdysi byly nakladatelské ceny, i když žádné velké sumy. Byly ceny za rozhlasové hry. Taky se něco ke mně sneslo a v některých kritických životních situacích nám pomohla cena. Mimochodem ta, kterou dostávám nyní, přichází také v potřebné situaci. Ten dům, za který Bohu díky, něco stojí a upadá. Mimochodem, mám cenu, která tady nikoho nezaujala, byl to slušný peníz. Týkala se překladatelské činnosti. Cena Andrease Gryphia, což byl jeden z nejlepších německých barokních autorů. Přeložil jsem nějaké jeho básně a jednu hru, která se tu hrála. Jmenuje se Horribilicribrifax. Námět je ten, že se po skončení třicetileté války vracejí vysloužilí vojíni z bojišť celé Evropy, a proto se v té hře vyskytuje tuším šest nebo sedm jazyků. Z Gryphia, kdybych byl mladší, bych udělal celý výbor, to je velkolepé.

Máte něco rozpracovaného, něco z dřívějška, k čemu byste se chtěl vrátit? Ale ano, mám sny. Teď už tomu říkám sny. Podívejte se mi do kalendáře. Ale reálný sen mám, povinnost. Od Petra Huchela nevyšla třetí a čtvrtá knížka. Dvě jsem už přeložil, třetí tady leží v rukopise, který jsem ještě nikam neposílal, neboť do toho chci maličko vrtnout. A čtvrtá je tak ze tří čtvrtin hotová, tam jsem uvízl z jistých jazykových důvodů. A autor už nežije, tak mi musí poradit někdo jiný. Potom mám sen: už jsem přeložil Sněžný part Paula Celana. Ale ještě od něj mnoho chybí. Navíc jsou zde Celanovy prózy a dopisy. A třetí dluh je z pilnosti. Jsem mimo jiné překladatel rumunské poezie surrealistického náběhu, kterou u nás nikdo nezná. Po válce jsem byl jedním ze zakladatelů skupiny Ra. To, co tady vidíte, jsou z polovičky díla členů této skupiny: Josefa Istlera, Bohdana Laciny, Václava Zykmunda a Václava Tikala.

Nerad se považujete za jiného umělce než básníka či překladatele. Ale věnujete se celý život i výtvarnému umění… To je nejkrásnější relaxace, kterou znám. Vždycky jsem rád a dobře kreslil. A během okupace jsem poznal mnoho českých pozdních surrealistů, takže mi to nedalo, abych to taky sem tam nezkusil. Navíc je takový hezký zvyk, že se posílají novoročenky a ke každé novoročence patří nějaký textíček. Honza Skácel vždycky na korespondenční lístek naklepal nějaké čtyřverší.

Jaké techniky vás nejvíce bavily? Takové smíšené, jak se teď říká. Napřed jsem měl období koláží, pak frotáží. A pak všelijaké další. Jednou, právě v těch špatných 70. letech, jsem někde na půdě našel stará prkna, která byla prožraná od tesaříků. Dostal jsem takový šílený nápad, k němuž jsem potřeboval pilku a hoblík. Nařezal jsem z nich kousky, o kterých jsem si myslel, že by patřily k sobě, opracoval jsem to hoblíkem a našel jsem výbornou tiskařku. Vzniklo tak 30 grafických listů technikou „tesařík“. (Pobavený smích.)

Box: Ludvík Kundera Narodil se 22. března 1920 v Brně. Pochází z česko-rakouské rodiny, matka byla Rakušnaka ze Štýrského Hradce, otec z Brna. Vystudoval češtinu a němčinu, ve 40. letech spoluzakládal surrealistickou Skupinu Ra, v 60. letech Sdružení Q., působil mimo jiné v listech Blok, Rovnost a Host do domu. Byl dramaturgem Mahenova divadla v Brně. Po roce 1970 mu bylo znemožněno publikovat. Roku 1976 se natrvalo usídlil v Kunštátě na Moravě. Od roku 1991 vyučoval třináct let na univerzitách v Brně a Olomouci. Roku 2000 se stal profesorem na brněnské JAMU. Věnuje se psaní básní, próz, divadelních, rozhlasových a televizních her. Zabýval se dílem Františka Halase. Překládá z němčiny, francouzštiny, slovenštiny, bulharštiny, slovinštiny, srbochorvatštiny a dalších jazyků. Mezi jeho stěžejní autory patří Bertolt Brecht. Spisy L. K. vydává brněnské nakladatelství Atlantis.

Výběr z ocenění Cena rozhlasové kritiky (1964)
Cena revue Světová literatura (1967)
Rakouská státní cena za překladatelskou činnost (1993)
Státní cena za překladatelskou činnost (1996)
Cena za evropské porozumění (Lipský knižní veletrh 2002)
Státní vyznamenání Za zásluhy (2007)
Cena Jaroslava Seiferta (2009)

Bibliografie Roztrhané panenky, 1942 (samizdat)
Rýha smrti, 1944 (samizdat)
Výhružný kompas, 1944 (samizdat)
Hlavy a léta, 1945 (samizdat)
Konstantina, 1946
Živly v nás, 1946
Laviny, 1946
Napospas aneb Přísloví pro kočku, 1947
Klínopisný lampář, 1948
Německé portréty, 1956
Totální kuropění, 1961
Záznamy a promluvy, 1961
Letní kniha přání a stížností, 1962
Tolik cejchů, 1966
Fragment, 1967
Nežert, 1963 (1967)
Korzár, 1963
Člověk ve všech situacích, 1964
Zvědavost, 1964
Odjezd, 1967
Básně vytažené z klobouku, 1972 (samizdat)
Labyrint světa a lusthaus srdce, 1983
Chameleon, 1984
Hruden, 1985
Královna Dagmar, 1988
Ptaní, 1990
Malé radosti, 1990
Napříč Fantomázií, 1991
Ztráty a nálezy, 1991
Pády, 1992
Spád věcí a jiné básně, 1992
Řečiště, 1993
Bez názvu, 1994
Sny též, 1995
Vůně soli, 1996
František Halas – monografie, 2000
Piju čaj, 2003
Zazimování a jiné básně, 2004
Hra o Janáčkovi, 2005
Onde, 2008

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče