Alarm!

12. října 2007, 18:03 - Čestmír Klos
12. října 2007, 18:03

Další snižování negativních vlivů vyžaduje vyšší úsilí i větší investice

Euforie, když zpráva o stavu životního prostředí rok co rok sklízela ovoce nastartovaného snižování emisí do vzduchu, do vody i do půdy, je pryč. Hlavním sdělením letošní zprávy je, že potenciál pro radikální zlepšování životního prostředí byl na zlomu století téměř vyčerpán. Další snižování negativních vlivů proto vyžaduje výrazně vyšší úsilí a větší investované prostředky. Současný stav životního prostředí nejvýstižněji charakterizují pojmy stabilizace a stagnace. I odborníci jsou překvapeni, že některé parametry se znovu začaly zhoršovat. Ministr životního prostředí Martin Bursík označil zprávu za alarmující.

Vědět, na čem jsme.

Ne všechny zdroje znečištění se podařilo zkrotit jako v devadesátých letech kyselé deště, vyvolávané oxidem siřičitým z elektrárenských komínů. Mírně se sice snížily i emise oxidů dusíku a těkavých organických látek. Ale je to málo platné, protože výrazně přibylo slunných dnů a obojí spolu dohromady za přispění slunečního záření vyvolává vznik přízemního ozonu, který je problémem pro všechno živé. Stratosférického ozonu, který brání průchodu ultrafialových paprsků, je globálně nedostatek, zatímco troposférického ozonu je takřka nad celým Českem nadbytek. Oba jevy se nepříjemně podepisují na zdraví obyvatel, ale i zvířat ve volné přírodě a celých ekosystémů.
Ještě větším problémem našeho ovzduší je polétavý prach s mikroskopickými částečkami do deseti mikrometrů. Doma ani na ulici před ním není úniku a ohrožuje zdraví zejména dětí a starých lidí. Sami si ho servírujeme, jako ostatně všechny už jmenované emise, do ovzduší. Naše kroky na obranu proti takovýmto jevům jsou neobratné, opožděné a málo účinné. Přitom je to problém celé současné generace. Zejména proto by zpráva o životním prostředí měla vstoupit ve všeobecnou známost. Ať firmy i občané vědí, na čem jsou.

Hledání jazyka.

Chceme po občanovi, aby poznal svá rizika, ale zpráva je napsaná odborným jazykem. Takže si ji nejspíš nepřečte slovo od slova ani většina specialistů, kteří se budou věnovat především předmětu svého odborného zájmu.
Editoři zprávy proto vyšli vstříc sdělnosti a zpracovali souhrn zaznamenaných zlepšení i hlavních problémů českého životního prostředí. Souhrn je součástí zprávy schválené Vládou ČR a bude s ní předložen i Parlamentu. Bude mít tedy stejnou oficiální platnost jako zpráva sama. Nicméně i on je navzdory své přehlednosti a výrazové úspornosti odborným textem.
Ředitel projektů Hnutí Duha Vojtěch Kotecký je přesvědčen, že zpráva by měla mít mnohem sdělnější podobu. „Snažili jsme se přimět ministerstvo, aby proměny životního prostředí dokumentovalo na vybraných indikátorech, kterým každý porozumí. K jejich prezentaci by přitom stačily čtyři stránky. Ministerstvo však zase dalo přednost tlusté odborné studii,“ poznamenává Kotecký.

Něco optimismu.

Ač zpráva především odhaluje nové negativní trendy a nezakrývá ani staré přetrvávající bolesti, lze zaznamenat i pozitivní jevy. Klesá energetická a materiálová náročnost ekonomiky a stoupá využití čistších zdrojů energie. Nové technologie, poptávka po technologicky dokonalejších výrobcích a nástroje technické ochrany životního prostředí umožnily průmyslu a energetice snížit zatěžování životního prostředí. Veřejnost i podnikatelé mají zájem na ekologicky šetrném chování a udržitelném rozvoji.
V minulosti občas měly některé odborné útvary snahu jisté trendy či hodnoty ve zprávě zamlčet. Editor letošní zprávy Jan Mertl z České informační agentury životního prostředí CENIA však žádný takový tlak nezaznamenal. A senátor Bedřich Moldan, který je ředitelem Centra pro životní prostředí Karlovy univerzity, ji ohodnotil slovy: „Je velmi objektivní, otevřená a skutečně nezatajuje žádnou z negativních věcí. A ty pozitivní nijak zvlášť nezdůrazňuje.“

Vzduchem plují alergie

Největším problémem českého životního prostředí jsou nepochybně zmíněné prachové mikročástice do deseti mikrometrů. Na významné části území republiky překračují imisní limity pro ochranu zdraví a nadměrně zatěžují 62 procent populace. Na řadě míst se různá znečištění ovzduší kumulují. Hustě obydlené oblasti postihují například nadměrná množství benzenu a dalších aromatických uhlovodíků. K překračování jejich limitu dochází sice jen na devíti procentech území Česka, na nichž ale žije 69 procent obyvatel.
Veřejnost netuší, jak moc tyto látky ohrožují lidské zdraví. Stačí však pohlédnout na statistiku dětských alergií. Během jediné dekády se jejich výskyt zdvojnásobil. Mikroprach může způsobovat zánětlivá onemocnění plicní tkáně, vyvolat astma a podílet se na snížení imunity. Benzen k tomu přidá vyvolání poruch krvetvorby. Obojí znečištění má navíc karcinogenní účinky. Vyšší koncentrace prachu mohou ohrozit plodnost mužů.
Radim Šrám z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd upozorňuje, že děti mohou být těmito látkami ohroženy už v mateřském lůně a samozřejmě jako novorozenci. Nejzáludnější na nich je, že důsledky kontaminace mohou udeřit až po padesáti letech, kdy si to už nemocný není schopen dát do souvislosti s kontaminací v dětství.

Hrozba sankce

Před mikroprachem se v Praze nelze schovat. Šrám upozorňuje na měření u smíchovského ústí Strahovského tunelu a na observatoři v klidnějším prostředí Libuše – výsledky byly nad limitem a stejné. Za nedodržování emisního limitu prachových částic do deseti mikrogramů hrozí Česku sankce Evropské komise.
Je sledován ovšem ještě jemnější a ještě nebezpečnější prach do velikosti 2,5 mikrogramu. Zatímco větší částice napadají dýchací cesty, menší pronikají až do krevního oběhu a působí v něm značné zdravotní problémy.
K nejvyšším čtyřiadvacetihodinovým koncentracím mikroprachu v roce 2006 docházelo na 29 procentech území. Když se však k tomu připočetlo největší nadlimitní zatížení přízemním ozonem na 88 procentech území, nezůstalo takřka žádné neohrožené místo.

Od kotlíku k elektrárně Nikdo nezná řešení, jak se mikroskopického prachu zbavit. Neexistuje studie, která by určila podíl automobilové dopravy, domácích kamínek a emisí z průmyslu na jejich vzniku. Nejvíc nebezpečného prachu je v Moravskoslezském kraji a Praze.
Na severu Moravy se na nadměrném zatížení nepochybně podílejí emise z průmyslu. A to i tehdy, když si každý provoz pečlivě hlídá, aby nepřekročil emisní normu. Klíč k pochopení této anomálie nalezneme na druhém konci cyklu, u imisí. Šrám upozorňuje na legislativní nedostatek – pro zdraví obyvatel je mnohem důležitější, jaké znečištění jim dopadá na hlavu. Při velké koncentraci emitujících provozů může snadno nastat situace, že dopadající hodnoty vysoko překročí přijatelnou mez. Zákon by měl hlídat nejen producenty znečištění, ale také chránit příjemce.

Ostravské torpédo

Nejnebezpečnějším zdrojem znečištěného ovzduší jsou zřejmě domácí kamna a kotlíky. Při současném zdražení paliv pracuje lidská vynalézavost naplno a doma se spálí kdeco. Spalování odpadu ovšem produkuje daleko víc látek znečišťujících ovzduší než běžná paliva. Příkladem budiž ostravské torpédo, tedy PET láhev naplněná pilinami a zalitá vyjetým olejem. Komínem pak projde celá škála škodlivých látek. Profesor Moldan tvrdí, že se negativní vliv domácích topenišť na stav ovzduší velice podceňuje. Orientační čísla mu dávají za pravdu, na emisích prachových částic do velikosti deseti mikrometrů se topení v domácnostech podílí 38 procenty.
Za velký zdroj prachových částic se považují i naftové motory (20 procent). Z tohoto pohledu je nevhodné dovážet ojetiny osobních vozů se špatně seřízenými vznětovými motory. Malé zdroje, tedy kotlíky a osobní vozy, pak otupují trend neustálého snižování emisí u velkých provozů, které jsou pod stálou kontrolou.
Zpráva ukazuje, že pod soustředěným úsilím rok od roku klesají emise oxidu siřičitého, těkavých organických látek i čpavku. Problematické nadále zůstávají oxidy dusíku, a to zejména kvůli dopravě.

Doprava vymknutá z kloubů Negativní trend přesunu osobní i nákladní dopravy ze železnice na silnici pokračuje. I když už si železnice po prvotním velkém propadu udržuje stabilní pozici, na silnici je prudký nárůst dopravy nepřehlédnutelný. S rozvojem silniční dopravy však narůstají emise skleníkových plynů a některých látek. Zpráva udává, že tento vývoj je v přímém rozporu se státní politikou životního prostředí, která má podporovat ekologicky šetrnější druhy dopravy. Trend mezi železnicí a silnicí by tedy měl být právě opačný a vůči individuální osobní přepravě by měla být podporována doprava veřejná, případně jízda na kole. Skutečnost je ovšem taková, že kamiony kralují 72 procenty nad železnicí a osobní auta 64 procenty nad vším ostatním. Sledovaný rok 2006 však na tyto bolestivé trendy připravil malinkou náplast, když podíl individuální dopravy auty oslabil o 1,1 procenta a nákladní a osobní železniční doprava společně vzrostla o 7,2 procenta.
Ekologickým smutkem je ovšem loňský pokles přepravních výkonů městské hromadné dopravy o sedmnáct procent a naopak nárůst silniční nákladní přepravy o 15,9 procenta.

Na moři odpadů Ve zprávě o nakládání s komunálními odpady lze vypozorovat dva protichůdné trendy. Celková produkce komunálních odpadů meziročně mírně poklesla ze 4,4 milionu tun na čtyři miliony tun. Zato podíl skládkování tohoto odpadu dramaticky vzrostl. Předloni se ukládalo na skládky 69,3 procenta komunálního odpadu a letos tento podíl vzrostl až na 81 procent.
Recyklace komunálního odpadu se v Česku stále drží při zdi. Jenom 20 procent komunálního odpadu bylo materiálově využito, což je ve srovnání například s Rakouskem a Německem, kde se recykluje 50 procent komunálních odpadů, žalostně málo. Spálilo se 9,5 procenta komunálního odpadu.

Povzbudivější bilance provází použité obaly. Vysoké procento obalů (73 procent) je opakovaně použitelných. Z jednocestných obalů se 66 procent vrátilo na recyklační linky. Česká republika dlouhodobě splňuje kritéria recyklace a využití obalových odpadů, která stanovila Evropská komise. Ve všech komoditách dosažená míra recyklace výrazně převyšuje předepsanou normu. Nejmarkantněji u papírových obalů, kde se recykluje více než 90 procent, zatímco povinnost je pouze 60 procent. Takřka dvojnásobně se proti předepsané míře recyklují plasty. Nahlíženo ovšem z druhé strany, více než polovina plastových obalů končí jinde než na recyklačních linkách. Nejspíš právě v onom nešťastném komunálním odpadu, který končí převážně na skládkách. Změnu by mělo přinést vyšší zpoplatnění ukládání na skládky a spalování ve spalovnách. Pro většinu firem jsou skládky až příliš výhodné, než aby se samy od sebe na tom snažily něco měnit.
Doslova koulí na noze je využití bioodpadu, které ukládá evropská směrnice. Zákon na to netlačí a plány odpadového hospodářství obcí a měst jej většinou vůbec neřeší. Také zpráva se tomuto bolavému místu obloukem vyhýbá.

Práškované zemědělství Vítanému poklesu chemizace zemědělství, které provázelo proces privatizace a následné období po něm, jak se zdá odzvonilo. V rozporu s cíli státní politiky životního prostředí velice narůstá průmyslové hnojení a zejména stoupá využívání pesticidních a biocidních přípravků na ochranu rostlin. Výsledkem jsou nejen rezidua těchto látek v zemědělských produktech. Cizorodé přípravky vstupují do půdy a do povrchových vod a podílejí se na jejich znečištění.
Na vyvážení tohoto nebezpečného trendu narůstají plochy biofarem, které vylučují chemické zásahy do hospodaření. Je ovšem předčasné nad tímto trendem jásat, protože do značné míry přibývá rozloha pastvin, zatímco množství domácích biopotravin na trhu se příliš nezvyšuje. Statistika nicméně uvádí přírůstek 134 ekofarem, takže se jejich počet pomalu přibližuje k tisíci. Nyní je ekologicky obhospodařováno 6,6 procenta výměry zemědělské půdy a cílem je minimálně deset procent v roce 2010.

Voda teče do kopce K vodě tekoucí proti spádu lze přirovnat sdělení ze zprávy o životním prostředí, že po obrovských investicích do čistíren odpadních vod se znečištění toků a nádrží loni zvýšilo. Není to náhoda, narostly všechny čistírenské ukazatele. Množství rozpustných anorganických solí dokonce rekordně.
Kdekoho to zaskočilo, zřejmě i autory patřičné vodohospodářské pasáže, protože se ve zprávě nesnaží příčiny podivného jevu jakkoli vysvětlovat. Částečně si to můžeme dát do souvislosti s opětovným nástupem chemie do zemědělství. Dlužnou analýzu by měli vodohospodáři zveřejnit dodatečně.
Výrazným pozitivním jevem je trvalý nárůst obyvatel napojovaných na kanalizace. Už jich je 8,2 milionu, téměř 80 procent populace. Ještě víc obyvatel je centrálně zásobováno pitnou vodou. Celkem 9,5 milionu, tedy víc než 92 procent celkového počtu. Navzdory tomu výroba pitné vody stále klesá, protože všichni čím dál víc šetří. Od roku 2000 se snížila ze 778 milionů metrů krychlových na 699 milionů metru krychlových, tedy více než o deset procent. Specifické množství vody fakturované na jednoho obyvatele meziročně pokleslo ze 155,3 litru na osobu a den na 153 litrů. Vzhledem ke stále rostoucí ceně vodného a stočného to není překvapivé.

Klimatické prozření není Ve srovnání se zeměmi EU má Česko nadprůměrné měrné emise skleníkových plynů. Dostupné mezinárodní údaje poněkud pokulhávají za reálným datem, porovnávají se teprve čísla za rok 2004. Podle nich máme páté nejvyšší měrné emise, druhé nejvyšší mezi nově přistoupivšími zeměmi.
Celková produkce emisí skleníkových plynů od roku 2000 neklesá, ačkoli by měla. Nesplněným cílem je jak celkové snižování emisí, tak pokles měrných emisí na obyvatele a jednotku HDP. Autoři to přičítají nárůstu emisí z dopravy.
Struktura emisních zdrojů se vskutku mění. Zatímco emise z velkých stacionárních zdrojů mírně klesají, emise z dopravy rychle rostou. Jejich podíl se zvýšil ze 4,6 procenta v roce 1990 na 12,8 procenta v roce 2005.

Energetické probuzení Nejradostnějším sdělením zprávy o životním prostředí je, že se konečně začala snižovat energetická náročnost českého průmyslu, a to dost výrazným skokem – v přepočtu na jednotku HDP poklesla o 6,5 procenta. Konečně vítaný důkaz pro koncepci udržitelného rozvoje – HDP povzbudivě roste a energetická náročnost klesá. Přes to všechno zůstává energetická náročnost české ekonomiky příliš vysoká, jedna z nejvyšších v Evropě. Vojtěch Kotecký z Duhy shrnuje nevýhody tohoto setrvávání: „Výsledkem je vyšší spotřeba energie, více emisí, vyšší dovozy energetických surovin a nižší konkurenceschopnost.“ Nicméně trend je správný.
Narůstá rovněž podíl obnovitelných zdrojů na hrubé domácí spotřebě. Po meziročním nárůstu o 0,86 procenta se už blíží pěti procentům domácí spotřeby. Je to zásluhou především vodních elektráren. Do evropského průměru 13,6 procenta elektřiny z obnovitelných zdrojů má Česko ještě daleko. Její cíl je však osm procent v roce 2010, a ten je nepochybně splnitelný.
Byť byly snižování energetické náročnosti či zvyšování podílu výroby z obnovitelných zdrojů zkraje podrobovány největším pochybnostem, nakonec se staly nejsvětlejšími body loňské zprávy o životním prostředí.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče