Aby měli co na sebe...

20. ledna 2010, 13:58 - Denisa Kollmanová
20. ledna 2010, 13:58

Objevila Ameriku, přesněji řečeno potřeby Američanek. Posléze i Američanů, Američánků...

(perex)
Co všechno se dá stihnout za pětadvacet let? Donna Karanová by mohla vyprávět. V roce 1985 jí bylo sedmatřicet, byla podruhé vdaná, vychovala jedenáctiletou dcerou a vyhodili ji z práce. A ne z ledajaké, ale z respektované pozice hlavní návrhářky módního domu Anne Klein, kam nastoupila už jako dvacetiletá.

(text)
Původně to měla být jen brigáda, Donna, tehdy ještě rozená Faskeová, studovala módní školu Parsons. Jenže Anne Kleinová, ve své době nejoblíbenější návrhářka praktických Američanek, si talentovanou Donnu okamžitě vzala osobně do učení. To byla nejlepší škola: Karan se naučila všemu, co jí doma nestihli dát, přestože biologický otec Donny Karan byl dobrý krejčí, v módním byznyse pracoval i její nevlastní otec a matka byla modelka. Na Parsons College už se nevrátila. V roce 1974 porodila dceru Gabrielle, které říkala Gabby po svém manželovi. Týden po tomto porodu náhle zemřela Anne Kleinová. Bylo jí teprve padesát let, podlehla rakovině prsu. Donna Karan se ocitla na křižovatce, z níž vedla jediná cesta: do vedení celého módního domu. Jejím úkolem bylo zachovat Annin odkaz, pracovat na posílení značky a rozšířit portfolio výrobků. O kreativní část práce se dělila se spolužákem z Parsonsovy školy Louisem Dell’Ollio.
V roce 1982 Donna Karanová značku rozšířila o novou linii Anne Klein II, zacílenou na méně movité zákaznice. Po letech zkušeností v módním průmyslu však zároveň bylo logické, že přitom již uvažovala, jak založit vlastní firmu a dělat věci po svém. Majitelem společnosti Anne Klein byl totiž japonský módní konglomerát Takihjó a Donna Karan pouze jeho zaměstnankyní. Šéfové jí sice nabízeli, aby si založila vlastní label pod jejich vedením, ale návrhářka ne a ne se rozhoupat. Její nadřízený, Frank Mori, jí proto nabídl pomocnou ruku: vyhodil ji.

Dvě kouzelná slůvka
Psal se rok 1985. Donna spolu se svým druhým manželem, sochařem Stephanem Weissem vlastnila společnost Donna Karan New York s počáteční investicí tří milionů dolarů od Takihjó. Japonci v ní drželi padesátiprocentní podíl. Toho roku oslovili modelku českého původu Paulinu Porizkovou, aby jí „odchodila“ první přehlídku – a tleskalo se vestoje. Přestože na trhu byly mezi jinými pevně usazeny již dvě ikony amerického stylu, Calvin Klein a Ralph Lauren, Donna Karan přinesla jiný pohled: byla to přece jenom žena. Porozuměla svým Newyorčankám a ony se na kolekci doslova vrhly – první rok dosáhla značka obratu 7,4 milionu dolarů. Jméno New Yorku se přitom v názvu společnosti ocitlo náhodou. „Měla jsem doma schovanou krabici od bot, na které bylo napsáno „Maud Frizon Paris and London”. Zavolala jsem proto Peteru Arnellovi (přednímu americkému odborníkovi na značky) a zeptala jsem se ho, co kdybych firmu nazvala Donna Karan New York místo pouze svého jména. Řekl mi, že pak si to nekoupí nikdo v Los Angeles. Ale já jsem s ním nesouhlasila – New York je pro mě celý svět, je to most, který spojuje Evropu a Ameriku,“ řekla prestižnímu módnímu časopisu Women’s Wear Daily. Čas jí dal za pravdu: slovo New York je dnes v její značce to nejcennější. Prodává image úspěšné, sebevědomé a šik ženy, která si dokáže najít své místo ve zběsilém tepu velkoměsta. Což platí v globalizovaném světě univerzálně.

Sedm statečných ze skříně
Původně Donna Karanová zamýšlela navrhovat a šít spíše jen pro sebe a svých pár přítelkyň, aby měly „co na sebe“. Tomu odpovídají i její tvůrčí zásady. Nikdy nenavrhne oděv, který by sama nenosila. Vyškrtla ze seznamu všechny oděvy, které tlačily, mačkaly se, byly náročné na údržbu, příliš křiklavé – nebo dokonce přehnaně sexy. „Moderní Američanky potřebují mít v základu šatníku sedm jednoduchých věcí, které se dají nosit přes celý den, a pár doplňků, kterými je obmění. Potřebují být pořád sbalené na cestu, protože nikdy nevědí, kam je vítr zanese druhý den.“ Řekla a hned do svého šatníku zařadila druh oděvu, který se stal její signaturou: bodysuit, tedy přiléhavou kombinézu, ať již s nohavicemi a rukávy nebo bez nich. Bodysuit byl sice na krátkou dobu zapomenut jako relikvie, loni jej však nepřehlédnutelně vzkřísil Dov Charney, poněkud excentrický ředitel řetězce American Apparel, a vzpomněli si na něj dokonce i Stella McCartneyová a inovátor Hussein Chalayan. Mezi sedm statečných, známých jako Seven Easy Pieces, přidala Donna Karanová ještě sukni, kalhoty, kabát, sako, košili a „něco na večer“. S tím si nejkonzumnější národ na světě měl vystačit. Ve dnešní době se ovšem původní linie Essentials rozrostla ze Seven Easy Pieces na dvě stovky produktů. Nevystačila s tím ostatně ani návrhářka. Nelze pořád chodit v koktejlkách za tři tisíce dolarů, takže založila levnější a jednodušší linii DKNY. Sako, které v hlavní linii stojí kolem dvou a půl tisíc dolarů, DKNY kopíruje v levnější variantě materiálu i zpracování za zhruba 200 až 400 dolarů. Z DKNY se stal zlatý důl: pohodlný každodenní styl jako stvořený pro velkoměsto, ženy od pětadvaceti let výše a hlavně i pro střední třídu. Přitom nepostrádal důmyslného ducha, návrhářka se snažila neustále zlepšovat střihy i materiály. Jako žena i jako tvůrkyně neustále promýšlí, jak navrhnout střih tak, aby byl zároveň pohodlný, elegantní a navíc skryl nedostatky postavy – a udělal ženu štíhlejší. Jejím typickým rukopisem je draperie, tedy nařasení látky, nejčastěji žerzeje, v nejrůznějších variantách. Kritici o ní říkají, že draperii řasí, i když spí. Pustila se i do problematického odvětví dámských punčoch: ve spolupráci s oděvní firmou Hanes vyvinula v roce 1987 punčocháče dvakrát pevnější než běžný standard na trhu. Nasadila na ně dvojnásobnou cenu a prodala do obchodních domů. Zatímco marketéři si klepali na čelo a významně se tázali, proč by si zákaznice kupovaly dvakrát dražší punčocháče, Donna Karan na nich brzy vydělávala miliony dolarů. U punčocháčů totiž neplatí přímá úměra: jsou-li dvakrát pevnější, nenosíte je dvakrát déle, ale třeba čtyřikrát i vícekrát – investice do nich se proto vyplatí. Aby pokryla nižší spotřebu, připadla na jednoduchý trik: na molo pravidelně vysílala punčocháče v módních barevnostech a vzorech.
Sečteno: po pěti letech existence činil obrat značek přes sto milionů dolarů, zhruba pětinu zboží prodávala do zahraničí, zejména do Japonska.

Neposedné roky
V roce 1990 zavedla Donna Karan vlastní linii značkových džín, hlavně proto, „aby měla moje dcera Gabby co na sebe“. Linii navrhovala především Jane Chungová, její stálá a blízká spolupracovnice ještě z dob působení v Anne Klein. Donna Karanová brzy přeřezovala na vyšší a vyšší rychlosti. V devadesátých letech se rozhodla licencovat parfémy, brýle, prádlo, boty, kožešiny a vlastní kosmetiku. Zavedla dvě linie pro muže a jednu pro děti („aby měli můj manžel a nevlastní vnoučata co na sebe“),a ještě chtěla vydělat na agresivní zahraniční expanzi, kterou prováděla svépomocí. Jenže zrovna tohle se jí nevyplatilo: přestože obrat v roce 1992 dosáhl 260 milionů dolarů, firma se dostala do finančních potíží. Skupina bank v čele s Citibank investovala do firmy 125 milionů dolarů, a i to bylo málo.
První obchodní krizi své kariéry ustála Donna Karanová s odřenými boky a její manžel prohlásil, že se raději vrátí k sochaření. Po deseti letech od první přehlídky dosahoval firemní obrat 550 milionů dolarů, společnosti patřilo patnáct butiků v Evropě, Asii a na Blízkém východě. Všichni podlehli energii a kouzlu pracovité dívky z chudé rodiny v Queensu. Dokonce i pistolníci z Wall Streetu jí uvěřili, že cena 24 dolarů za akcii je pakatelem. Tak s velkou slávou vstoupila v roce 1996 na burzu.
V roce 2000 už akcie stála pouze 8,5 dolaru a ve společnosti se bez obalu hovořilo o příčinách pádu: kromě mizerného firemního hospodaření to byly též obrovské osobní náklady Donny Karanové a její rodiny. Z 260 milionů dolarů, které vstupem na burzu získala, vynaložila pouze 90 milionů na splacení dluhu, o zbytek se rozdělila se společností Takihjó. Donna Karanová je proslulá nákladným cestováním do Tibetu, Mexika, Afriky a dalších exotických destinací. Kupovala obrovská množství drahých látek, přestože v kolekcích jich pak použila minimum. Své zájmy a pracovní vytížení přitom neustále rozšiřovala – sluší se dodat, že častokrát ve prospěch charity nebo obecně prospěšných akcí. A tak přestože společnost dále expandovala a ustála i značné licencování, s koncem milénia se začalo spekulovat o prodeji.

Manažerský tajfun
V prosinci 2000 nabídl francouzský koncern Louis Vuitton Moët Hennessy 450 milionů dolarů za Gabrielle Studio, společnost vlastněnou Donnou Karan a jejím manželem Weissem, pod kterou spadaly zejména obchodní značky. Donna Karanová reagovala neobvykle – cenu sama snížila o padesát milionů dolarů, jestliže se obchod uskuteční do roka. Weiss totiž umíral na rakovinu plic. Už na jaře 2001 se transakce stala skutečností, do konce roku koupil LVMH ještě výrobní frakci Donna Karan International za dalších 243 milionů. Ředitelem se stal Pino Brusone, ale ten si s Donnou opravdu nerozuměl, a proto ho nahradil Fred Wilson. V roce 2003 na jeho místo nastoupil Jeffrey M. Aronsson, dříve působící pro značku Marc Jacobs, která je rovněž součástí impéria LVMH. Od roku 2006 se ředitelem stal Mark Weber, který dříve pracoval pro Calvina Kleina. Opravdu sezona manažerských hurikánů. V kompetenci Donny Karanové zůstalo navrhování a snad i pocit, že firmu nadále ovládá, což se poněkud neslučovalo s realitou. I po smrti manžela se vrhla do práce, první přehlídka pod vedením LVMH se měla uskutečnit 11. září 2001. Nedošlo na ni.

Na Východ!
Legendární návrhářka sice dosud nepřestává pracovat na nových modelech, stále více času však věnuje neziskovým organizacím, charitě, meditacím a osobnímu duchovnímu růstu. Stejně jako další dva nejúspěšnější američtí návrháři a zároveň její největší konkurenti v segmentu „dostupného luxusu“ Ralph Lauren a Calvin Klein pochází ze židovského prostředí. Během svého života ji však silně ovlivnila východní náboženství, zejména buddhismus. Podobně jako Madonna, Gwyneth Paltrowová a mnoho dalších osobností se hlásí i ke kabale, jakkoli zlé jazyky tvrdí, že míra duchovního zasvěcení je přímo úměrná darovaným částkám newyorské kabalistické centrále. Na mixu východních a západních kultur s důrazem na spiritualitu založila nový koncept tří obchodů pod značkou Urban Zen, kde lze pořídit bio potraviny, kurzy jógy nebo kožený náramek za 275 dolarů. Výtěžky putují na výzkum rakoviny, který se zaměřuje na možnost pozitivního vlivu meditací, jógy či aromaterapie v léčbě nemoci.
Na rakovinu zemřeli lidé, kteří ji nejvíce ovlivnili: její první šéfová Anne Kleinová, milovaný manžel Stephan Weiss i blízká přítelkyně, fotografka Lynn Kohlmannová. I když jí ve společnosti, která nese její jméno, nepatří už nic, stále ji považuje za svou. „Byla jsem tak propojená ve svou firmou, že už jsem nevěděla, kde končím já a kde začíná byznys. Když jsem pak viděla cizí lidi otevírat obálky s mým jménem, které bylo všude, byl to šok. Pořád mám pocit, že mi firma patří. Vlastní ji LVMH? Ale ne citově!“

Příběh Donny Karanové
2. října 1948 se narodila jako Donna Ivy Faskeová v New Yorku 1968 nastoupila k Anne Klein
1974 stává se nástupkyní Anne Kleinové 1982 navrhuje vlastní levnější linii Anne Klein II 1984 odchází z Anne Klein a připravuje vlastní značku
– zakládá spolu s manželem Stephanem Weissem společnost Donna Karan New York 1985 Představuje první vlastní kolekci, která zaznamenává raketový start
– získává ocenění Návrhářka roku od CFDA (Rady oděvních návrhářů Ameriky)
1989 začíná s levnější linií DKNY
1990 začíná s DKNY Jeans – získává druhé ocenění od CFDA
1992 navrhuje linie pro muže a děti – na trh uvádí svůj první parfém Donna Karan, flakon navrhuje její manžel Weiss podle jejího torza 1993 do pánské módy přidává levnější a sportovnější DKNY Men
1996 Donna Karan International vstupuje na burzu a expanduje do zahraničí 1999 zakládá dobročinnou nadaci Karan Weiss 2000 finanční problémy se stupňují, Weiss bojuje s rakovinou plic
– v prosinci 2000 dostává akviziční nabídku od koncernu LVMH
2001 prodává postupně obě své společnosti, Gabrielle Studio i Donna Karan International. – v červnu 2001 umírá její manžel Stephan Weiss 2007 Zakládá iniciativu Urban Zen

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče