Absolutní nula

05. prosince 2007, 11:03 - Milan Ballík
05. prosince 2007, 11:03

Podivuhodný světový primát krčského zámečku

Prošel jsem již drahně restaurací a zažil v nich mnohé. Například kuchyně, které byly pod dva psy. Nebo obsluhu, při jejímž každém kroku jsem trnul obavou o své svršky, často i o zdraví. Samozřejmě byly i zážitky veskrze příjemné, a byla jich většina, bohudíky. To, co mne potkalo nedávno v Krči, je však bezprecedentní a stojí za sdělení.
Nevím vlastně, proč jsem si umanul navštívit právě Chateau St. Havel Hotel Prague. Nemám o něm jedinou informaci, tím méně o jeho kuchyni. Upřímně řečeno, nedovedl jsem si ani představit, co dokáže nabídnout podnik sevřený v mělkém údolí z jedné strany šestiproudovou komunikací, z druhé pak železnicí. Zřejmě jsem se nechal inspirovat mnohoslibnými webovými stránkami hotelu, které ho kreslí v nejlepších barvách. Ovšem velmi nepřesně, jak se ukázalo později. Procházím nedůvěryhodným prostředím podél čerpací stanice, s jakýmsi mobilním smetištěm zaparkovaným poblíž. V popředí se černá nevzhledná krychle krčského nádraží - a dál nic. Už jsem se chtěl obrátit a misi vzdát, když se mezi stromy zablýskla světlá, efektně osvětlená budova. Elegantní, v novém kabátě oděná novogotická stavba, ukrytá ve stromoví, láká už svým exteriérem. Moje naděje na dobrou večeři znovu ožily. Bude-li - říkám si v duchu - tamní kuchyně jen z poloviny taková, jaká je vizáž hotelu, mám se nač těšit. A těšil jsem se, moc jsem se těšil. Ovšem jen do chvíle, než jsem vstoupil dovnitř. Recepce, honosná a až přezdobená, akcentovala výši mého očekávání. V ten moment však přišla sprcha v podobě informace, že kuchyně pracuje jen do půl desáté. Bylo 21.34, přesně. Přišlo mi zvláštní, že v čase, kdy většina světa teprve večeří a z toho valná část navíc večeřet teprve začíná, hotel s takovým renomé, jakým se honosí na webu, vyhání své hosty i klienty z ulice do nehostinného okolí k hledání konkurence. Nicméně přestože na informační stránce hotelu se otevírací dobu nedočtete, jsem restauraci nezavrhl a relativně v klidu jsem odešel, chystaje se ji navštívit příští den. Hloupě jsem se domníval, kráčeje den nato znovu kolem odpuzující skládky a zaparkovaných kamionů, že když jsem se trefil do správného času, bude vše v pořádku. Chyba! Odmítnutí, kterého se mi dostalo tentokrát, mne svým způsobem pobavilo. „Víte, ony si v restauraci hrají děti,“ sdělila mi místní slečna, když si mne i s číšníkem prohlíželi jako dvouhlavé tele. Jen proto, že jsem se chtěl najíst. Můj zjev byl, v rámci možností, ani opilý jsem nebyl, nic tedy (alespoň v mých očích) nebránilo mému vpuštění a nakrmení. Ve slečně však patrně zahlodalo sporé sémě profese, neboť mi vzápětí nabídla místo v jakési strohé čekárně u neprostřeného holého stolu, a že mne prý obslouží tam. S díky jsem odmítl, i když mi vlastně nabídla lákavé soukromí. S výjimkou lyžařských vaků, nesčetně tašek a kufrů, kterými bych se musel prodrat a nabízené místo s nimi sdílet. Odmítl jsem, v očích personálu možná nepochopitelně a trochu zpupně, přiznávám. Kdyby celá situace neznamenala tak smutnou degradaci pohostinnosti, asi bych se i nahlas rozesmál. To však není vše, předchozími dvěma představeními jsem se nepoučil. Nebo jen málo. Nechtěl jsem se tak snadno vzdát. Poučen minulostí jsem již nešel bez varování a do hotelu zavolal předem. Bylo 10.33, tedy více než půl hodiny po začátku otevírací doby. Znovu připomínám, jde o hotel, který se prezentuje na vysoké úrovni podle všech běžných pravidel. Pokusím se co nejpřesněji reprodukovat telefonický rozhovor. Nevím, zda s recepcí nebo ústřednou, to je ostatně lhostejné. Na můj dotaz, zda mohu být přepojen do restaurace a objednat se k obědu, mi bylo řečeno: „…ano, otevřeno máme, svítí se tam, ale v restauraci v tuto chvíli nikdo není, von někde lítá po hotelu…“! Zda je naděje, že „von“ se vrátí, to mi slečna neuměla slíbit. Opět v čase, kdy většina lidí na zeměkouli usedá k obědu. Nevěřil jsem svým uším. Co vlastně skrývá hotel ve svých zdech? Jaké tajemné bratrstvo, jež nechce být rušeno v temných rituálech? Pokud je tomu tak, proč se tedy Chateau Havel veřejně prezentuje na celosvětově přístupném internetu? To mě vlastně přimělo k akci, kdy jsem si webovou stránku svatého Havla znovu otevřel, abych ji porovnal s reálem – neuvěřitelným reálem, který jsem třikrát prožil. Co nám tedy hotel nabízí a nakolik nabídka platí?
Hotelové stránky na webu slibují: „Historické zajímavosti, například kompozice všech fasád včetně štukového členění, kružby v oknech bývalé kaple, dveře do jižního sálu (dnešní restaurace), barokní portál ve sklepení pod východní terasou. Kompozici fasád a okenní kružby mohu potvrdit. Spatříte-li zámek večer, shledáte působivý, umně zrekonstruovaný objekt, v nějž díky vnitřnímu osvětlení prosvítají do večerní tmy pestré vitráže kulatých i obloukových gotických oken. Co se ukrývá uvnitř, mi zůstalo utajeno. Jiná webová informace říká, že „…stylově zařízená restaurace pro padesát osob nabízí výbornou českou a mezinárodní kuchyni s širokým výběrem vín a nápojů“. Zde bohužel, ač to byl hlavní cíl mé návštěvy, nemohu sloužit vůbec. Restaurace v objektu jistě je, viděl jsem fotografie. Ale dobýt se do ní byl úkol, na němž jsem ztroskotal. Po možnostech vyžití v golfovém areálu, jak je rovněž slibují webové stránky, jsem nepátral, nebažil jsem po vytříbení¨jistoty úderů, jen jsem toužil něco pojíst. A to v případě golfového míčku, byť o dvacet procent levnějšího, nelze.
Takže návštěvu areálu svatého Havla mohu doporučit. Uvidíte opravdu pěkný zámeček, rybníky i ony historické pozůstatky původní stavby. Jen radím: svačinu s sebou. Možná vám dovolí zkonzumovat ji v recepci.
I takovéto pojetí restauračního provozu má své zajímavé stránky. Chateau St. Havel je jedinou restaurací, o které vím, jež své služby nabízí takovým způsobem, za nějž si vysloužila v našem hodnocení čistou nulu. Neznám jiný takový podnik (a to ve všech možných bedekrech), který by takto dopadl. Jde tedy o jakýsi světový primát, bohužel velmi smutný a pro české pohostinství potupný.

plus – vskutku působivý areál mínus – neuvěřitelný amatérismus, kontrastující se sebechvalnými pajány na informačních letácích

Chateau St. Havel Hotel Prague Zámek Krč
Před nádražím 6, 140 00 Praha 4
tel.: +420 241 445 717, fax: +420 241 445 721
e-mail: info@chateauhotel.cz, www.chateauhotel.cz Otevírací doba: Po-Ne: 10.00-22.00 (kuchyně do 21.30) - údajně!
Počet míst: restaurace 50

Hodnocení restaurace: jídlo 0 bodů z 50
obsluha 0 bodů z 20
nápoje 0 bodů z 10
prostředí 0 bodů z 10
kvalita / cena 0 bodů z 10
Celkem 0 bodů ze 100

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče