A k čemu že máme ty kraje?

21. září 2012, 12:00 - Tomáš Plhoň, euro
21. září 2012, 12:00

Blíží se nám krajské volby a spolu s nimi i jedna z mála příležitostí, kdy se v Praze probereme a uvědomíme si, že Česká republika nekončí na jižní spojce. Také politici jako každé čtyři roky utrpí náhlé osvícení a najednou jsou plní kýčovitých emocionálních výlevů typu „žijeme tu spolu“.

Členění České republiky na 14 samosprávných celků je ale poměrně mladou záležitostí, čítající teprve dvanáct let. Když pomineme celé to volební divadlo, jsou nám vlastně kraje k něčemu? Není to jen další řádka institucí, další líheň přeplacených veřejných funkcí zamořených korupcí?

Být optimistou je v tomto případě dost obtížné. Předně, i když nám to dnes už ani nepřijde, současné rozdělení na kraje je pro Česko dost nepřirozené. První republika zdědila správní členění od Rakouska-Uherska (vyvinuté vlastně už od středověku), takže byla rozkouskovaná na klasické „země“ Čechy, Moravu a Slezsko. Je tedy dost naivní myslet si, že občané budou vnímat svou sociální identitu jako příslušníci jakéhosi uměle vzniklého útvaru na mapě. Většině z nich jsou krajské záležitosti ukradené, na rozdíl od otázek týkajících se jejich města nebo obce. Je to vina i nás, médií. Vytáhnout paty z Prahy se chce málokomu, pokud ho tam neláká nějaký šťavnatý skandál.

A pak jsou tu ti politici. Místo toho, aby strany využívaly kraje jako platforem pro zrod mladých politiků, kteří by mohli jednou převzít jejich otěže, využívají je jako vejminky pro přestárlé kolegy. Parta vzešlá z oranžového tsunami v čele s politickými zombies Miladou Emmerovou, Davidem Rathem nebo Jaroslavem Palasem, o tom hovoří dost jasně. Nemluvě o korupci. Až na kauzy týkajícící se evropských dotací (mimochodem, na ministerstvech už dnes krajům nikdo nechce z fondů svěřit ani halíř), zůstávají krajské finance do velké míry mimo kontrolu (a zájem) veřejnosti.

Nechápejte mě špatně. Bylo by krásné mít společensky fungující krajské zřízení. Už dnes je rozhodně lepší, že se o otázkách školství nebo zdravotnictví rozhoduje takzvaně „blíž lidu“. Města by na takovou agendu neměla kapacitu. Právě tady najdeme jednoznačný argument pro existenci krajů. Není to ale dost. Kraje především dosud nedokázaly zvrátit do očí bijící rozdíl mezi hospodářskou rozvinutostí Prahy a zbytku republiky (stačí se podívat na rozdíly v průměrných mzdách, zaměstnanosti, převažujících oborech a v příspěvku k HDP). Zrušit je by nebylo dobré řešení, nicméně prozatím platí, že ještě neumějí efektivně naplňovat svůj účel.

Na rozdíl od současného stavu ale do budoucna zůstávám optimistou. Snad se to časem změní. Snad budou Češi jednou i občané jižních nebo severních Čech se vším, co k občanství patří. Koneckonců, žijeme tu spolu.


Čtěte další komentáře Tomáše Plhoně

Zlí čeští tuneláři

Polské rohlíky a české daně

Češi a jejich čelní laloky


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče