A dost!

23. října 2008, 15:11 - Karel Zaoral
23. října 2008, 15:11

Nicolas Sarkozy přeceňuje svou roli v Evropě

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy propásl na právě skončeném summitu Evropské unie nejednu dobrou příležitost být zticha. Jako parafrázi urážky, jíž se na adresu nových členských zemí EU kdysi dopustil jeho předchůdce Jacques Chirac, uveďme zamyšlení nad tím, kam finanční krize posunula či stále ještě posouvá celou Evropskou unii.
Ekonomické jedenácté září, finanční apokalypsa, a ještě deset dalších výrazů by se dalo přirovnat k současnému dění na finančních trzích. První jmenované je obzvláště padnoucí k důsledkům, jež krize přinese. Stejně jako Američané po roce 2001 odevzdali pořádný kus své demokracie administrativě prostřednictvím takzvaného Patriot Act, tak totéž nyní hrozí i demokracii v Evropské unii. „Regulaci nesmí v Evropské unii uniknout ani jediná finanční instituce,“ nechal se slyšet Sarkozy a začal spřádat plány na ekonomickou vládu EU, horoval pro likvidaci offshorových struktur, nahlédl pod pokličku akciových trhů, jež jsou už už skupované nepřátelskými financemi, a vymyslel, že evropské státy by měly zakládat suverénní fondy. Zkrátka, nařečnil toho, až jednomu jde hlava kolem. Samotná myšlenka regulace veškerých finančních institucí je v dlouhodobém důsledku naprosto zhoubná pro evropské kapitálové trhy, které by se vylidnily i dekapitalizovaly – investoři by šli prostě tam, kde by jim nenechavé prsty regulačně-berních institucí dennodenně nelezly do firemních financí. Kam by z Evropské unie odstěhoval tradiční holdingové destinace či offshorová centra, mimo jiné Velkou Británii, už Sarkozy neříká. Stejně tak není sdílný v oblasti suverénních fondů, respektive neradí, kde mají jednotlivé země vzít peníze na jejich naplnění (pokud ovšem Sarkozy neví o nějakém dosud neobjeveném velkém ropném ložisku někde u Kvítečkova). Ekonomická vláda EU je už také stará francouzská písnička. Sarkozy se svým roztomile merkantilistickým pojetím ekonomiky a obdivem ke kapitalismu poválečných let zřejmě nepochopil, že doba dospěla poněkud jinam. Příklon k Rusku je už v přímém rozporu s jeho předchozím vztahem k Georgi Bushovi – vztahem, který po určitou dobu nesl jisté známky až hujerství ze Sarkozyho strany. A označení irského odmítnutí Lisabonské smlouvy za „problém, jehož cestovní mapa řešení vznikne do konce francouzského předsednictví“, to už je adrenalinový extrém v podobě: budeme tak dlouho hlasovat, až se z ne stane ano. Vivat vláda lidu!
Demokracie v EU skutečně začíná být prázdným pojmem. Jinak není možné vysvětlit, kde vzal Sarkozy mandát blábolit o příklonu k Rusku a zaštiťovat se přitom Evropskou unií. Je snad autor textu jediný člověk v Evropě, který by toho upovídaného Francouze za takové výroky nejradši přetáhl balalajkou po hlavě? Ukazuje se, že mýtus o „společných evropských hodnotách“ je buďto úplně prázdný, nebo alespoň značně užší, než jej politici chtiví evropské federace malují. Na rovinu: ať si francouzský prezident strká do zadnic dua Putin-Medveděv hlavy Francouzů, k tomu mandát má. Moji hlavu nechť však, prosím, ponechá na čistém vzduchu.
Evropský parlament téměř bez jakékoliv efektivní moci hraje v unii až třetí ligu. Ve skutečnosti zde šéfují komisaři, zhusta domácí politické mrtvoly typu Vladimíra Špidly, ovládané domácí politickou špičkou. V duchu neplatné Lisabonské smlouvy se do role prezidenta zeměkoule postupně vžívají šéfové aktuálně předsedající země. Veškerý politický mandát je minimálně od přímo volených poslanců parlamentu velice pochybný. Zahalený do jakési málo průhledné mlhy, pod jejímž příkrovem pouze několik málo lidí spřádá fatální rozhodnutí za celou evropskou populaci. A tihle lidé dobře vědí, že v takovém systému se udrží na vrcholu pouze ten, kdo získává neustále větší podíl na moci. Proto i „pravicový“ Sarkozy volá po regulacích. Finanční krize by těmto individuím bohužel mohla posloužit podobně, jako 11. září umožnilo vznik Patriot Actu. Dříve, než se nadějeme, nám do peněženky i do života může mluvit kdosi, kdo se tak nějak vyskytl na okraji integračního procesu a vystoupal v úřednicko-politické mlze až kamsi, kam by se normálním demokratickým procesem nikdy nemohl dostat. Je zřejmě nejvyšší čas rázně utnout tyto pokusy využít finanční krize i jiných příležitostí k legitimizaci evropského superstátu – o nic jiného tu přece nejde. Pokud se jednou Evropa má do něčeho podobného vyvinout, ať je tomu na základě demokratických pravidel, voleb a jasně specifikovaného mandátu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče