100 dní, jež otřesou Irskem

02. října 2009, 21:40 - Martin Shabu
02. října 2009, 21:40

Referendum o Lisabonu bylo prvním z důležitých rozhodnutí stojících před ostrovany

V sobotu muselo z Irska zaznít hluboké vydechnutí. Referendum o Lisabonské smlouvě je konečně za námi, odfoukli si svérázní ostrované, a nyní se můžeme naplno věnovat svým ekonomickým starostem. Ty zemi v současnoti trápí víc než záležitosti unie. Irové v pátečním plebiscitu odpovídali na otázku, zda schvalují návrh dodatku ústavy, který představuje Lisabononská smlouva. (Výsledek do uzávěrky nebyl znám, nicméně průzkumy naznačovaly, že Irové řeknou ANO, a pokročí tak v ratifikaci dokumentu reformujícího evropské instituce – pozn. red.). Hlasování v Irsku mělo své tradičně vyprofilované odpůrce i příznivce. Irská volba se odehrála za situace, kdy se místní ekonomice již řadu měsíců hrubě nedaří. V zemi navíc panovala obava ze ztráty vlivu v Evropské unii.

Nejneoblíbenější kabinet
Pár dní před referendem se z diplomatických kruhů ozývalo „měkké ano“. Očekávalo se, že Irsko Lisabonskou smlouvu, byť zřejmě těsnou většinou, schválí. Nikdo se však nechtěl stát chybujícím prorokem. „V podstatě šlo o to, zda se straně Fine Gael a labouristům podaří přesvědčit veřejnost, že lze prosadit Lisabon a zároveň nesouhlasit s vládou,“ konstatoval Tomáš Kafka, český velvyslanec v Irsku. Jeho názor podpořil výrok šéfa opoziční Fine Gael Endyho Kennyho, jenž minulou středu prohlásil: „Ačkoli zcela rozumím hněvu lidí, nechci, aby se toto zásadní hlasování stalo protestem proti vládě. Proto vyzývám příznivce strany a ostatní, kdo jsou naštvaní na vládu, aby hlasovali ve prospěch země spíše než proti současné exekutivě.“ Jako v každém plebiscitu, i irští občané mají tendenci spojit otázku, na níž odpovídají, s mírou (ne)spokojenosti vůči dané vládě. Kabinet premiéra Briana Cowena je navíc nejméně oblíbeným od vyhlášení nezávislosti Irska v roce 1919.
Smaragdový ostrov sužuje v posledních šestnácti měsících od konání prvního referenda krize, jež zpochybnila tradiční irské jistoty. Pocit hospodářské recese je všudypřítomný. Dvouciferná nezaměstnanost, rostoucí deficit státního rozpočtu a churavé banky, které nechtějí půjčovat. Výbušný mix, jenž nahrává těm, kteří se trefí do tužeb běžných Irů. Pozorovatelé v této souvislosti hovoří o 100 dnech, jež otřesou Irskem. Po referendu o Lisabonské smlouvě čeká ostrovní stát debata o sestavování rozpočtu, která počítá se škrty v oblasti sociálních a mandatorních výdajů. Na řadu přijde i diskuse o zřízení konsolidační banky – ta má vykoupit hříchy bankéřů a spekulantů z developerských kruhů. A vše se odehraje za situace, kdy vládní koalice poskládaná z liberálně-konzervativní Fianna Fáil, Strany zelených a třech nezávislých poslanců ztratila několik cenných členů. V předvečer klíčových hlasování se tak snižuje převaha koalice v dolní komoře.

NE a Ganley
Byla to především irská vláda, jež stála za kampaní ve prospěch ANO. Snažila se krotit emoce a důsledně se držet textu Lisabonské smlouvy, který bylo třeba lidem vysvětlit. Exekutiva vsadila na fakt, že v nejistých dobách plných otřesů potřebují Irové zavedené instituce a politické síly, a ne experimenty. Premiér měl na své straně také garance vymožené na zbytku unie. Heslo „Irové mluvili a Brusel naslouchal“ patřilo mezi ty silnější trumfy předreferendové kampaně. Pozornost se koncentrovala na zpochybňování finančního pozadí a reprezentativnosti odpůrců Lisabonu. Vládě se rovněž nelíbil rovnocenně vyměřený čas a prostor, který se dostával zastancům ANO a NE, nehledě na tradici a záběr institucí na obou stranách. Během jedné z veřejných debat se tak nad otázkou Lisabonu střetli šéf Intelu, jenž je největším zaměstnavatelem v zemi, a představitelka nevládní organizace sídlící ve Francii. Politické strany v parlamentu – s výjimkou čtveřice poslanců za Sinn Féin –podporovaly zřetelně proevropské pouto. Postoj Sinn Féin nikoho nepřekvapil. Strana se stavěla proti evropským dohodám již od dob přijetí Maastrichtské smlouvy. Mezi nejčastější munici v boji s Bruselem patřilo zdůrazňování sociálních výhod a demokracie, které eurokraté ukrajují. Dále to bylo vykreslování EU jako symbolu nežádoucí globalizace a dominance neoliberálního řádu, jenž je třeba zastavit. Declan Ganley z hnutí Libertas sázel také na nechuť Irů k přeregulovanému řízení unie. V posledních týdnech před hlasováním k tomu ještě přidal srozumitelný důvod navíc: „Je přeci nedemokratické znovu rozhodovat o něčem, co již jednou naši lidé odmítli.“ Ganley však ztratil kouzlo z loňského roku, kdy dokázal stmelit pestrobarevný průvod odmítačů unijního kompromisu. Tento samozvaný Robin Hood bojující za samostatnost a tradiční hodnoty ostrovanů se minulý rok dokázal více prosadit také díky finančnímu skandálu a odstoupení dlouholetého premiéra Irska Bertieho Aherna. Multimilionář Ganley následně propadl v červnových volbách do Evropského parlamentu. Ačkoliv sázel na zisk řady europoslaneckých mandátů, nakonec se za Libertas do europarlamentu dostal jediný zástupce.
Mezi odpůrci Lisabonské smlouvy jsou dále řazeni například rybáři, již se cítí vládou nedostatečně chráněni před konkurencí ze zbytku EU. V neposlední řadě se jedná o církevní kruhy, jež vnímají Lisabon jako předvoj pro uzákonění eutanázie nebo uvolnění potratové politiky.

ANO a O´Leary
Ministr zahraničí Micheál Martin, jenž měl propagaci pozitivní kampaně na starost, doporučoval všem sympatizantům, aby začínali své přesvědčování formulkou „S Evropu budeme silnější“. Bruselský korespondent Financial Times v pátečním vydání Irům v podobném duchu připomněl, že země obdržela mezi lety 1973 až 2006 z evropských dotačních programů přes 20 miliard eur. Vláda se ve svém úsilí mohla nově spolehnout na hlas odborových svazů, jež se před prvním referendem rozhodly Lisabonskou smlouvu potopit. Tentokrát zástupci zaměstnanců připustili, že se Irsko nachází ve zcela odlišném hospodářském kontextu. Keltského tygra srazil na kolena globální hospodářský útlum a záchrana spočívá ve sjednocené unii. Oproti původnímu textu navíc existují dodatečné záruky. Dle deklarace připojené k závěrům ze setkání červnové Evropské rady sedmadvacítka potvrzuje význam práv pracujících a sociální politiky. EU se v deklaraci zavázala dosáhnout cíle plné zaměstnanosti, sociální progrese a znovu zdůraznila podporu principů obsažených v Chartě základních práv. Tyto „výdobytky“ irského premiéra Cowena a jeho týmu zafungovaly minimálně krátkodobě. Odbory, které plánovaly kvůli zamýšleným škrtům ve veřejných rozpočtech vlnu stávek, své protesty odsunuly na období po referendu. Zajímavá změna se odehrála i u labouristů, kteří se letos přidali k prolisabonské kampani. Byť se jedná o opoziční stranu, jejíž voličská základna odpovídá spíše méně vzdělané a chudší části populace (a navíc protievropsky zaměřené), vedení labouristů zastává opačný názor.
Zajímavý spor se odehrál mezi tábory zastánců a odpůrců Lisabonu ve věci minimální mzdy. Podle propagačních materiálů euroskeptické platformy Cóir Lisabonská smlouva povede k otevírání pracovního trhu, což přispěje ke snížení minimální hodinové mzdy ze současných více než osmi eur na 1,84 eura. To však vláda razantně odmítla jako nesmysl. Nový impulz do kampaně vnesl i byznys. Šéf nízkonákladové letecké společnosti Ryanair Michael O´Leary poskytl z firemních peněz půl milionu eur na kampaň hlásající přínosy ratifikace Lisabonu. Nádavkem nešetřil ani kritikou vlády, úředníků a NE tábora. O politicích rád prohlašoval, že jde o „losery“, kteří by sami dosáhli leda tak opakovaného NE. Proto je potřeba, aby se do věci vložili podnikatelé. O´Learyho přímočarost dle expertů na některé voliče zabrala, ty konzervativnější však odradila. V jedné z televizních debat označil například Ganleyho za totálního ztroskotance. Irský bojovník za Lisabon musel také vysvětlovat, proč se bije za věc, o níž ještě na podzim 2008 prohlašoval, že zná pouze dvě země, kde se vlády ptají občanů na stejnou otázku dvakrát. První je Zimbabwe a druhou je Irsko. O´Leary měl však pohotovou odpověď: „Mezitím jsme zbankrotovali.“

***

BOX 1 Referendové repete Irové jsou zvyklí o evropských otázkách rozhodovat v referendech. Vděčí za to výroku Ústavního soudu z roku 1987, dle nějž jakákoliv podstatná změna smlouvy o Evropských společenstvích vyžaduje potvrzení formou dodatku ústavní listiny. A doplnění ústavy je vázáno na souhlas lidu. Irové měli možnost se vyslovit, zda doplní ústavu o 28. dodatek, který umožní ratifikaci Lisabonské smlouvy, již 12. června loňského roku. Výsledek byl pro mnohé překvapivý: 53 procent občanů se vyjádřilo proti jeho přijetí. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso na nastalou situaci zareagoval slovy: „Věřím, že smlouva stále žije a my bychom se měli snažit najít východisko.“ Tento políček uštědřil Barroso Irsku cíleně, aby se nezastavil proces ratifikace v zemích, jež se k dokumentu ještě nevyjádřily. Měsíc po vystoupení Barrosa přispěchal s vyjádřením také francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Irové si podle něj budou muset hlasování zopakovat. Sama irská vláda byla zdrženlivá. Iniciovala studii, která měla odhalit důvody, proč se ostrovanům Lisabonská smlouva nelíbila. Výzkum Millwarda Browna potvrdil, že mezi odpůrci Lisabonu bylo 42 procent lidí, kteří smlouvu odmítli kvůli nedostatečné znalosti textu. V této kategorii našly uplatnění obavy související s rozmělňováním tradiční neutrality Irska, z uvolnění potratové politiky, obava z povinnosti služby v evropské armádě a ztráta irského zástupce v Evropské komisi. Posledně zmíněný bod byl ošetřen jako první již na summitu EU v prosinci 2008 a dále stvrzen v červnu letošního roku. Unie potvrdila, že všechny členské státy si mohou ponechat v případě dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy jednoho komisaře. V červnu byly navíc potvrzeny irské záruky v „oblastech klíčového zájmu Irských voličů“. Tyto právní záruky se týkají především daní, bezpečnostní a obranné politiky a článků irské ústavy, které chrání právo na život, rodinu a vzdělání. Pozornost byla věnována také výkladu právních záruk a jejich platnosti. Rozhodnutí Evropské rady o zárukách je považováno za mezinárodní dohodu, jež vstoupí v platnost dnem účinnosti Lisabonské smlouvy. Po tom, co irská vláda vyjednala záruky v nejožehavějších bodech, vyhlásila nové referendum k Lisabonu na 2. říjen 2009.

BOX 2 Cesta k Lisabonu
Slavnostní podpis Lisabonské smlouvy se uskutečnil 13. prosince 2007 na závěr portugalského předsednictví EU. Politici schválili v podstatě kosmetické změny takzvané ústavní smlouvy, která vzešla z práce konventu o budoucnosti Evropy. Dřív, než se k ní mohli vyjádřit Irové, zamítli obsah budoucí euroústavy Francouzi a po nich také Nizozemci v květnu a červnu 2005. Po dvouletém tápání iniciovalo německé předsednictví EU debatu o dalším postupu při reformě unie, která od roku 2001 fungovala na základě takzvané niceské smlouvy. Tu sepsala ještě patnáctičlenná EU a počítala s maximálním počtem 27 členských zemí. Po negativních referendech a dvouletém reflexním období se iniciativy chopili opět Němci. Berlín připravil politický kompromis, jenž by usnadnil fungování EU rozšířené o deset členských zemí převážně ze střední a východní Evropy. Diplomatičtí emisaři kancléřky Angely Merkelové pendlovali po Evropě, aby předpřipravili výsledný text, který nebyl jednotným dokumentem typu ústavy, avšak standardní smlouvou reformující instituce a fungování EU. V den 50. výročí od podpisu římských smluv, které založily Evropské hospodářské společenství, připravilo Německo slavnostní akt k podpisu takzvané Berlínské deklarace. Tu signovalo všech sedmadvacet hlav států a šéfů vlád EU, kteří v ní stvrdili svými jmény, že jsou „jednotní v úsilí postavit do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009 Evropskou unii na obnovený společný základ“.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče