Na tom Schumpeterovi něco bude

 Páral 24. září, 08:00  -  Pavel Páral
24. září, 08:00

Zdá se, jako by Evropa byla ve fázi boomu, i když to tak vůbec nevypadá

Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou. Tuhle pozoruhodnou moudrost sdílejí opraváři mnoha řemesel včetně keynesiánských opravářů porouchané ekonomiky, kterými dnes přetéká ekonomický mainstream a kteří zásadně ovlivňují hospodářskou politiku vlád nejmocnějších zemí i chování světových centrálních bank.

Nyní před nimi stojí nová výzva. Oprava se moc nepovedla a další síla už tak nějak není k dispozici. V Evropě se za posledních pět či šest let zvedlo zadlužení vlád o polovičku. Za ty nepředstavitelné prachy se podařilo dotlačit ekonomiku eurozóny k růstu o nijak astronomických 1,8 procenta meziročně. To vše za cenu překročení zvládnutelné výše státního dluhu v řadě zemí, zejména jižního křídla EU.

Financování vládních deficitů zajiššuje ECB svými formami kvantitativního uvolňování a v naprostém rozporu s posláním centrálních bank fakticky monetizuje státní dluh. Stlačila výnosy státních bondů pod bod mrazu a donutila banky bránit se velkým depozitům zápornými úrokovými sazbami, protože jejich šance na zhodnocení vkladů jsou na současném trhu mizivé, a politici je navíc přiškrtili regulacemi nutícími k brutálnímu navyšování vlastního kapitálu.

A aby toho nebylo málo, čeká se v příštím roce zvolnění hospodářského růstu nejen v Evropě, ale i v zámoří. Larry Summers nedávno upozorňoval, že podle známých údajů o hospodářském cyklu čeká vyspělé země období útlumu, a dříve bývalo zvykem, že v takových dobách klesaly úrokové sazby bratru o čtyři sta bazických bodů, což se nyní jeví jako poněkud nereálné.

Konec slepé uličky

Tak trochu ta situace připomíná poslední metry slepé uličky. Že by soudruzi keynesiáni udělali někde chybičku? Jestli ano, jdou na to opět oním opravářským způsobem.

Širokou publicitu získalo vystoupení profesora Christophera Simse z Princetonu na nedávné konferenci v Jackson Hole. Sims zjednodušeně řečeno tvrdí, že pro návrat inflace je třeba souběžné a koordinované fiskální a měnové expanze, a nikoli nahrazování rozpočtových deficitů tištěním peněz, jak se děje dosud. Prostě když nezabírá na zvednutí inflace potok peněz, pořídíme si Niagaru.

Keynesiánské dogma, podle nějž je poptávka volantem ekonomiky, kterým můžeme otáčet dle politické libovůle a vyrovnávat tak beztrestně přirozený průběh ekonomického cyklu, se nevzdává ani tváří v tvář evidentní prohře. Už druhé prohře v dějinách, protože ani New Deal tak úplně nezafungoval a poptávku a zaměstnanost zvedla ve skutečnosti až světová válka. Jistě lze namítnout, že světovou válku rozpoutal Adolf Hitler, jehož k moci dostala předkeynesovská deflace spojená s masivní depresí, a tomu jsme se po finanční krizi západního světa díky keyne siánům vyhnuli. Jenže je otázkou, zda jsme se tomu maléru skutečně vyhnuli, nebo ho jen oddálili a k tomu patřičně natlakovali.

Zmíněné přicházející ekonomické zpomalení při absenci použitelných nástrojů k jeho tlumení na tuhle otázku nedává zrovna hřejivou odpověď. A civilizační konflikt odehrávající se momentálně v Evropě dost nebezpečně připomíná v muničním skladě se povalující zrezivělou roznětku, s níž stačí neopatrně pohnout.

Sláva destrukci

Nebylo by dobré to poptávkové dogma trochu upozadit a věnovat se tomu, jak současné politiky fungují na nabídkové straně? Jsou firemní investice nízké z důvodu nedostatku nabídky úvěrů, nebo proto, že se nám zasekly inovace a ceny jsou kvůli nedostatečné produktivitě pro spotřebitele příliš vysoké? Jak se vlastně změnilo chování podnikatelů v důsledku dlouhé recese? A změnilo se vůbec?

Tradiční rakouská schumpeterovská ekonomie učí, že nemocí ekonomiky není recese, ale boom. Recese je projevem léčby ekonomiky, během níž dochází k oné slavné kreativní destrukci. V době boomu vznikají totiž nadměrné výrobní kapacity jako reakce na nadměrnou poptávku generovanou příliš vysokým množstvím peněz v ekonomice. V okamžiku, kdy dojde ke korekci v nabídce peněz vlivem například bankovní krize či protiinflačním zásahem centrální banky, ztrácejí tyto kapacity odbyt, protože ceny nevyhnutelně klesají a původní kalkulace se hroutí. A ztrácejí ho trvale, takže musejí zavřít brány a propustit zaměstnance.

Tím se uvolňují zdroje pracovní síly i kapitálu a efektivněji hospodařícím firmám se otevírají nové prostory na trhu. Mohou investovat a zvyšovat produktivitu, inovovat. V této logice po celá desetiletí uplatňovaná politika vyhlazování hospodářského cyklu vede ke snižování produktivity a poklesu potenciálního produktu. Ten je nyní v Evropě mimochodem níže než produkt skutečný, a tak by se dalo říct, že Evropa je ve fázi boomu, jakkoli to tak opravdu nevypadá. Nebo přesněji řečeno, my si boom takhle nepředstavujeme.

Někdejší brazilský prezident musí před soud. Čtěte o tom:

Oblíbený "Lula", někdejší prezident Brazílie, míří před soud

Takže je asi na místě si říct, zda na tom Schumpeterovi přece jen něco není. České pravicové vlády reagovaly na krizi spuštěním konsolidace veřejných rozpočtů. Bolestivým snižováním mandatorních výdajů, úpravou struktury daní s důrazem na daně nepřímé, ono známé a kritizované zvýšení DPH, a snižováním daňové zátěže firem. Ale také kroky ke zpružnění pracovního trhu. Nebylo šrotovné ani kurzarbeity. Dnes je to kritizováno jako politika, která zbytečně prohloubila hospodářský propad. Ale skutečně to bylo zbytečné? Firmy totiž na ten makroekonomický tlak reagovaly takřka učebnicově.

Restrukturalizovaly, propouštěly, zbavovaly se neefektivních výrob a snižovaly zadlužení. Když přišlo v roce 2013 uvolnění podmínek, byly schopny reagovat a rozeběhly se jako hodinky. A ze současných nárůstů výběru korporátní daně je evidentní, že se rozeběhly s mimořádnou ziskovostí. Tvoří zdroje na investice, výzkum, vývoj, prostě na rozvoj i při nevelkém růstu poptávky. Firmy jsou zdravější, než byly před krizí. Nic z toho evidentně není zbytečné a dost to kontrastuje se situací v eurozóně.

Nepomáhá to

Tam byla fiskální konsolidace vnucena fakticky zbankrotovanému Řecku, které úplně zbytečně váže nemalé finanční prostředky, a naděje, že se tato země vrátí mezi skutečně a nepředstíraně solventní státy, je nižší než nulová. Pod řeckým tlakem fakticky převzala financování vládních dluhů na svůj hrb Evropská centrální banka a zahrála to pěkně od podlahy, takže úroky, které i totálně předlužené země eurozóny platí ze svých dluhů, jsou na nule, nebo dokonce záporné. Pokles dluhové služby se ale na deficitnosti vládních rozpočtů neprojevuje. A když se nic neděje, není pak divu, že vůle provádět nějaké strukturální reformy, které by ozdravily nemocnou a předluženou nabídkovou stranu ekonomiky, je ve stejných místech jako úročení vládních bondů.

Jak má fungovat mechanismus, kdy nabídka peněz zjevně výrazně převyšující racionální poptávku stimuluje nezbytně nutné reformy, bez nichž ztrácí evropská ekonomika konkurenceschopnost vůči východní Asii ďábelským tempem, zatím nikdo nepopsal a asi ani nepopíše. Jen se budou všichni tvářit na Německo, jako by páchalo genocidu za to, že jako vzorný keynesián dosahuje v době mírného růstu přebytku či vyrovnaného hospodaření a nedělá obří dluhy, které by pak v dobách zlých mělo problém splácet a muselo by se spoléhat na to, že ho bude financovat ECB jako většinu ostatních.

To bychom také mohli jak malé děti věřit tomu, že Evropané vymysleli geniální perpetuum mobile, kdy centrální bankou emitované peníze stlačí úrokové sazby z vládních dluhopisů tak hluboko do záporu, že vydáváním dalších a dalších stále méně výnosných vládních bondů se bude snižovat výše státního dluhu a naplní se tak sen Jiřího Paroubka o tom, že státy dluhy neplatí, protože ty se platí tak nějak samy. Jenže zazvoní zvonec a pohádky bude konec. A bude tím ošklivější, čím déle budou tyto politiky pokračovat. Prostě když nezabírá na zvednutí inflace potok peněz, pořídíme si Niagaru. Tak trochu ta situace připomíná poslední metry slepé uličky. Že by soudruzi keynesiáni udělali někde chybičku? Jestli ano, jdou na to opět oním opravářským způsobem.


Z ekonomiky čtěte více:

V USA klesají zásoby ropy, světové ceny výrazně rostou

Největší IPO roku: Čínská poštovní spořitelna vstoupila na burzu

Rakušané vlastní šilinky za 16 miliard korun. 14 let po zavedení eura


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče