Miroslav Zámečník: Popleta Varufakis aneb Nedělej Lehmana

16. října, 12:00 - Miroslav Zámečník
16. října, 12:00

Mluvit o bruselském diktátu irské vládě je nesmysl.

Jestli Janis Varufakis lhal tak, jako teď píše, dokud byl řeckým ministrem financí, tak jsem překvapen, že Řecko loni nedopadlo ještě o něco hůř, než dopadlo. Je víc než jen trochu iritující, když autor publikující v Project Syndicate klame už ve druhé větě svého příspěvku. Je to hloupé, protože si každý trochu pokročilý zájemce může přečíst nedávno publikovanou závěrečnou zprávu zvláštní společné vyšetřovací komise irského parlamentu věnovanou příčinám a průběhu irské bankovní krize.

Pochopitelně, že členy komise musela zajímat nejen role jednotlivých činitelů, kteří rozhodovali skoro nachlup před osmi lety – v noci z 29. na 30. září 2008 – o poskytnutí velmi široce pojaté státní záruky za kolabující irské komerční banky, ale také o případném zahraničním nátlaku. Na to je každý malý národ velmi citlivý. Tehdejší prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet samozřejmě s tehdejším šéfem irské centrální banky Johnem Hurleym v inkriminované době mluvil. Jenže dokumenty říkají něco zcela jiného, než co tvrdí Varufakis: tedy že Trichet tlačil na Iry, že buď dají širokou záruku, která opečuje německé banky, nebo jim vypne bankomaty… Nic takového se nestalo, žádný z irských představitelů to ve své výpovědi před komisí ani nenaznačil.

Nedělej Lehmana

To, že Trichet v kontextu té doby zřejmě radil komukoli, aby „nedělal další Lehman Brothers“, je více než pravděpodobné. Co jiného byste také na jeho místě říkali, když dopad odmítnutí pomoci systémově důležité finanční instituci si vyzkoušeli o čtrnáct dní předtím Američané a uvrhli světový finanční systém do snad nejnebezpečnější situace od roku 1929.

Tím bychom mohli velmi účelové ohýbání historie tak, aby vypovídala o znásilnění malého irského Davida německým bankovním velkokapitálem s prodlouženou rukou v podobě Evropské centrální banky, a co se v Dublinu naučili, později v Aténách pouze zopakovali, uzavřít.

Jenomže ona je to doopravdy zajímavá historie, která svědčí o tom, že slyšeti hrom opravdu není známkou jemného sluchu, jak před pětadvaceti stoletími prohlásil jeden moudrý Číňan.

Ze závěrečné zprávy vyšetřovací komise totiž vyplývá, že irský kabinet, ale ani ministerstvo financí či státní pokladna (v Irsku je to separátní úřad) v podstatě o tom, jak přistoupí k záchraně bank, nediskutovaly ani uvnitř jednotlivých úřadů, natožpak mezi sebou. Rozhodnutí, že klíčové banky získají státní záruku, padlo až na poslední chvíli. Pouhý den předtím si vyžádal státní tajemník na ministerstvu financí stanovisko od americké investiční banky Merrill Lynch, která měla poradenský mandát, jak by se dala záruka konstruo vat. Doporučení poradců bylo takové, že akcionáři a držitelé podřízených dluhopisů by měli přijít o všechno, ostatní by měli mít svoje závazky zaručeny.

Nukleární Opce

Když se vrátíme k širšímu historickému kontextu, tak už pár let předtím se v odborném tisku psalo o tom, že irský bankovní sektor je těžce zaangažován v nemovitostech, ať již prostřednictvím hypoték obyvatelstvu, nebo prostřednictvím financování developerů, kteří využívali velkou finanční páku. Nejenže byly banky vystaveny vysokému riziku v případě, že by nemovitostní bublina praskla, ale také jejich financování do velké míry záviselo na přístupu na kapitálový trh prostřednictvím emise dluhopisů, případně půjček od zahraničních bank. Je pravda, že britské a německé banky měly v Irsku zdaleka největší expozice.

Irská centrální banka i ECB se sice snažily poskytovat likviditu irským bankám (a nahradit tak financování z trhu), seč mohly, ale jedna věc je likvidita a druhá je bilanční insolvence. Centrální banky jako věřitelé poslední instance dovedou řešit to první a v posledních osmi letech jsme viděli, že dovedou pumpovat do systému peníze ve velkém a s využitím dříve nepředstavitelných metod. Ale nejsou tady od toho, aby zapravovaly díru v kapitálu bank. To ostatně nemají v popisu práce dodnes. Jakmile se trh nemovitostí začal hroutit, měly irské banky nedostatek nejen likvidity, ale právě i záporný kapitál. A vláda, která jim vystavila záruky, v tom byla až po uši – nastala éra velmi drahé rekapitalizace bankovního systému vládou.

À Propos, garance byla vystavena již v září 2008 na dva roky, takže vždycky tady byla otázka, co bude, až vyprší.

ECB participovala na financování irských bank, za jejichž závazky ručila vláda, prostřednictvím nouzové likviditní výpomoci (ELA) až sto šestnácti miliardami eur v říjnu 2010. ELA je poskytována bankám, nikoli státu, oproti zástavě bonitních cenných papírů, v tomto případě samotné irské vlády. Jenže rozvaha bankovního sektoru se skrze záruky (představující 200 procent HDP) země fakticky propojila s rozvahou irského státu, který se sám dostal do potíží s financováním na trhu (ovšem až poté, co Řecko už přijalo první záchranný balík na jaře 2010).

Jean-Claude Trichet skutečně napsal irskému ministrovi financí 19. listopadu 2010 dopis, v němž nehrozil Irsku vypnutím bankomatů, ale ukončením ELA, pokud Irsko neuzavře dohodu s Trojkou (MMF, Evropská komise, ECB). To je samozřejmě nukleární opce, ale ECB k ní přistoupila nikoli kvůli německým bankám, ale proto, že ECB už nechtěla být v této situaci sama. Tohle varování zafungovalo – Irsko dohodu s Trojkou uzavřelo hned následující týden.

Varufakis si plete nejen fakta, ale i data. Nikdo z ECB nenutil Irsko do garancí, ECB mimochodem měla vůči jejich příliš širokému rozsahu písemné výhrady (z dobrých důvodů) a poskytla Irsku v poměru k jeho HDP větší injekci likvidity než americký Federální rezervní systém dovnitř americkému finančnímu sektoru. Že nakonec dospěla k závěru, že čeho je moc, toho je příliš, to není nic překvapujícího. Když půjčujete státem ovládaným bankám oproti zástavě vládních dluhopisů, jejichž hodnota na trhu klesá, takové peníze, co jiného to je než zastřené financování státu, což by ECB dělat neměla.

Všechno je jinak

S tím Applem to taky nesedí. Varufakis se to snaží interpretovat jako daňový únik a poškozování berňáku v každé zemi Unie, kde se iPhone prodává. Zjednodušeně řečeno: centrální prodejní organizace stanoví importérům v jednotlivých zemích nákupní ceny, jež z jejich hlediska vystupují jako náklady na prodané zboží, a žijí z obchodní marže. Místní daňové správy jistě mohou zajímat finanční výkazy distributorů a plnění jejich daňové povinnosti, ale chce snad někdo tvrdit, že se mají vrtat do nákupních cen importérů, když se dané zboží v zemi prodeje nevyrábí ani nijak nezhodnocuje, „pouze“ prodává a následně servisuje? Janis Varufakis byl koneckonců řeckým ministrem financí, sice chvíli, ale i tak by měl být schopen pochopit, jak těžké je některé aktivity danit – třeba na příkladu řeckých rejdařství. Dneska je zmáčknete a zítra odplují…

Obdobně centrální obchodní organizace je možné umístit třeba ve švýcarském kantonu Zug, kde se daňová soutěž pěstuje intenzivně již mnoho let, dokonce i v rámci konfederace? Tenhle kanton přitom na svých webových stránkách uvádí, že daňový poplatník je vážený klient, ne dlužník. A co si z takové filozofie vzít, když ne příklad?

Časová osa bankovní krize v Irsku (Nebyla to nejlevnější záchrana…)
2008

15. září
Investiční banka Lehman Brothers podává návrh na ochranu před věřiteli, bankrot spouští ostrou fázi světové finanční krize.

28. září
Irské ministerstvo financí se ptá svých poradců, jak reagovat na hrozící kolaps svých bank, poradci z Merrill Lynch posílají memorandum, v němž shrnují možnosti včetně vytěsnění akcionářů a držitelů podřízených dluhopisů.

30. září
Po nočním zasedání vyhlašuje irská vláda rozsáhlou záruku za závazky šestice hlavních irských banka jednu zahraniční banku působící v Irsku; celkový rozsah garancí: 440 miliard eur; platnost záruky stanovena na dva roky.

Říjen
Irský ministr financí Brian Lenihan prohlašuje, že půjde o „nejlevnější bailout v dějinách

20. října
Evropská centrální banka (ECB) vydává doporučení o rozsahu záruk poskytovaných vládami eurozóny, nedoporučuje záruky za krátkodobé půjčky na mezibankovním trhu (do tří měsíců); záruky mají být poskytovány za úplatu odpovídající cenám CDS na trhu.

2009

15. ledna
Zestátnění Anglo Irish Bank(AIB)v obavách, že alternativou je její kolaps.

11. února
Vláda ohlašuje nalití sedmi miliard eur do kapitálu Bankoflreland a Allied Irish.

7. dubna
Ministr financí Lenihan zveřejňuje plán na vytvoření ekvivalentu konsolidační agentury NAMA, ta vzniká o půl roku později a přebírá 77 miliard eur špatných úvěrů s diskontem 30 procent.

29. května
Do znárodněné AIB je vláda nucena dát čtyři miliardy eur na úhradu ztráty (ta se v následujících letech ještě více než ztrojnásobí).

2010

Říjen
Výnosy u desetiletých vládních dluhopisů stoupají vzhledem k vnímání irského rizika k sedmi procentům považovaným za rizikovou hranici.

19. listopadu
ECB vzhledem k mimořádnému rozsahu nouzové likviditní výpomoci (ELA 116 miliard eur) píše irskému ministrovi financí, že bez formálního programu s Trojkou (MMF, ECB a komise) nebude dále likviditu irským bankám poskytovat.

28. listopadu
Trojka souhlasí s balíkem pomoci Irsku v rozsahu 85 miliard eur.

2011

Květen
Celková podpora likvidity irských bank ze strany ECB a irské centrální banky dosahuje 150 miliard eur, tržní kapitalizace relativně nejzdravější Bank of Ireland je přitom pouhých 2,96 miliardy eur.

2013

26. února
Ministr financí ohlašuje konec garancí pro závazky nabrané po 28. březnu 2013.

15. prosince
Irsko opouští program Trojky, vzhledem k poklesu sazeb irského dluhu na trhu je schopno se financovat samo.

2014

19. června
První jednání společné komise obou komor irského parlamentu (Oireachtas), zřízené pro vyšetřování vzniku a průběhu bankovní krize.

2016

27. ledna
Vyšetřovací komise publikuje závěrečnou zprávu.

Dosavadní odhadované náklady na rekapitalizaci irských bank: 64 miliard eur. Nebyl to nejlevnější bailout v dějinách…

Aristóbulova konstanta
„Auditoři zdvojnásobí původní odhad manažerů padlé banky, pokud jde o náklady na její sanaci, poté, co se sami seznámí se skutečností na místě. Když to všechno skončí, stoupne účet opět na dvojnásobek“

(Aristobulo de Juan byl šéfem španělského bankovního dohledu v 80. letech, kdy zkolabovalo 52 ze 106 španělských bank).

Dále čtěte:

Varufakis: Apple a pošramocená suverenita

Magistr hospodářského rozvoje

Pravidelné podzimní čtení


Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče