ZTRACENÝ PRÁŠILSKÝ RÁJ

28. listopadu, 00:00 - Ondřej Stratilík
28. listopadu, 00:00

Zpod husté vrstvy čerstvého sněhu čouhají dvě hlavně. Patří obrněnému vozidlu s přezdívkou Ještěrka, jichž měla Československá lidová armáda pro ničení západních letadel a pěchoty připraveno několik stovek. „Je to zásluha pana Zámišky, sehnal ho v Táboře" pokyvuje pyšně hlavou Mojmír Kabát.

Před padajícím sněhem se schovává pod stříškou chránící vchod domu, kde svého času sídlila prášilská 5. rota pohraniční stráže. Kabát u ní sloužil stejně jako řada místních. „Tak bohatě zásobenou samoobsluhu jste jinde vokolí neviděl. Ajak to tu žilo, na dětských dnech bývalo přes sto dětí“ vzpomíná na dobu před rokem 1989, kdy se sem nikdo kromě „prověřených“ nedostal. Prášily byly součástí vojenského prostoru Dobrá Voda a ležely těsně u železné opony.

To už je všechno dávno pryč, ovšem budova někdejší pohraniční stráže vypadá stále jako před lety. Několikapatrovou stavbu stejně jako řadu dalších prášilských nemovitostí vlastní firma napojená na Miroslava Zámišku. Její vybavení přesně odpovídá době, kdy zde sloužili a odpočívali ochránci hranic. Železné palandy, hromadné sprchy, rozlehlá jídelna, tělocvična.

Zřejmě proto se sem na nostalgické výlety sjíždějí bývalí pohraničníci z celého Československa. „Na rotě sloužilo za dobu její existence mnoho tisíc vojáků, kteří jsou dnes v důchodovém věku a rádi se přijedou podívat do míst, která jim připomenou krušné chvíle, které zažívali v rámci základní vojenské služby,“ odkrývá svůj obchodní záměr Miroslav Zámiška.

K rotě patří cvičák a velké sportoviště, kde si obránci hranice ladili fyzičku, aby byli stále připraveni chytit a zneškodnit každého, kdo by chtěl z komunistického Československa utéct. A právě letos dokončená - a podle kritiků nelegální - rekonstrukce hřiště rozdmýchala ve vesnici skrytě doutnající rozkol. Na jedné straně stojí Zámiška se svými přívrženci a některými kontroverzními stavebními projekty. Proti nim ochránci přírody, současné vedení obce a místní aktivisté.

V turisticky lákavé destinaci utopené hluboko v národním parku Šumava to zkrátka vře.

Nové, nebo staré hřiště

Případ Zámiškova sportoviště leží už několik dnů na stole Heleny Štvánové. Vedoucí krajského stavebního úřadu v Plzni musí vyřešit stížnost na nečinnost sušických úředníků, pod které Prášily spadají.

„Zjišťujeme potřebné informace, ještě jsme nerozhodli“ říká Štvánová.

Správa národního parku Šumava si v Sušici stěžovala, že Miroslav Zámiška vybudoval sportovní areál včetně volejbalového hřiště či běžeckého oválu bez povolení. Sušičtí úředníci však s ochránci přírody nesouhlasili. Šlo prý jen o udržovací práce v rámci existujícího sportoviště. „Nejedná se o stavbu. Hřiště tam bylo předtím několik desítek let“ hájí Zámiška svůj rekreační komplex, který honosně nazývá Prášilský ráj. „Navíc nevím, co má kdo proti hřišti, na která jsou jiné obce v regionu hrdé. Toto hřiště je i pro děti aobčany Prášil,“ dodává.

Správci národního parku s takovým výkladem nesouhlasí, a obrátili se proto na hejtmanství. I když Plzeň a Prášily dělí téměř sto kilometrů, Štvánová situaci v zapadlé šumavské vesničce poměrně dobře zná.

Dva bagry a zjevení

V minulých letech musel krajský úřad zakročit proti Zámiškovu relaxačnímu centru, které během stavby nabobtnalo do obřích rozměrů. Zastavěná plocha postupně pokryla více než 600 metrů čtverečních, což byl dvojnásobek povolené, a hřeben střechy se oproti plánům zvýšil o skoro tři metry. Přerostlá budova v Prášilech působila jako zjevení. „Stavba relaxačního centra měla povolení od samého začátku a její zvětšení bylo předem konzultováno,“ tvrdí dnes Zámiška.

Mluvilo se o ní jako o největší černé stavbě na Šumavě. Až do loňského léta, kdy na místo přijely dva bagry. A začala demolice. Obr během několika dnů zmizel.

Teď se na jeho místě opět usilovně buduje a ze staveniště je slyšet zedníky i na začátku nadcházející zimy.

Řada místních dodnes vzpomíná na loňské léto, kdy v Prášilech, v druhé nejcennější zóně národního parku, pracovala drtička rozmělňující vybouranou suť, kterou pak odvážely náklaďáky.

A jak potvrzuje Zámiška, materiál mimo jiné skončil na kritizovaném sportovišti: „Z odpadu se vyrobil jemný písek, který se použil zčásti jako podklad do přístupové cesty za hřištěm a zčásti do zásypových podkladů ve zbourané stavbě.“ Pamatuju si ho od dětství

Bagry a velkým hřištěm s tartanovým běžeckým oválem to zdaleka nekončí. Před současným vedením radnice ožívá dalších deset let starý přízrak. Tehdy se Prášily se Zámiškou domluvily, že mu za symbolickou cenu přenechají pozemky, na nichž právník postaví apartmánové domy, a několik bytů přejde na oplátku do majetku obce. Tak se i stalo. V roce 2010 získal Zámiška dvě parcely o celkové výměře 2137 metrů čtverečních, přičemž metr čtvereční ho stál pouhou jednu korunu.

Obchod později začala vyšetřovat policie.

Státní zástupce upozornil, že obci vznikla téměř třistatisícová škoda a že prodej pozemků neschválilo zastupitelstvo, nýbrž jen tehdejší starosta. Tím byl již zmíněný Mojmír Kabát, bývalý major pohraniční stráže a Zámiškův spojenec.

„Pamatuju si ho už jako malého kluka,“ netají se Kabát sympatiemi.

Věc dospěla až k soudu. V únoru 2013 dostal Mojmír Kabát za porušení svých starostenských povinností podmínku, ovšem po několika měsících soud otočil a obžaloby ho zprostil. Pro obec mnohem důležitější je však civilní rozhodnutí plzeňského krajského soudu, který loni v lednu zmíněný prodej pozemků zrušil.

Vlastníkem se tak opět staly Prášily. Jenže na pozemcích mezitím vyrostly apartmánové komplexy.

Nynější starosta Libor Pospíšil tvrdí, že se chtěl se Zámiškou dohodnout, ale právník na návrh nepřistoupil. „Šlo o výzvu ke smírnému řešení, která spočívá v tom, že bych měl dát obci čtyři miliony korun za pozemky pod stavbou a vedle ní,“ upřesňuje sám Zámiška.

Jenže obě strany se nebyly schopny domluvit a soudní pře se rozjela nanovo. „Pan Zámiška poté, co jsme pozemky dostali zpět soudní cestou, podal žalobu, kterou chce dosáhnout přikázání pozemku pod stavbou do svého vlastnictví,“ přibližuje Pospíšil.

Miroslav Zámiška vidí věci jinak.

Považuje se za oběť. Podle jeho verze šlo o staré budovy, na jejichž demolici neměly Prášily peníze. Proto přišel s nabídkou, že zajistí nejen změnu územního plánu - obec parcely získala od Pozemkového fondu ČR - ale i zbourání původních domů a výstavbu nových komplexů.

Jak to v Prášilech chodilo

Dnešní třenice, z nichž jako ledovec vyčnívá několik Zámiškových staveb, však mají kořeny mnohem hlouběji.

Odkrývají marasmus a dnes už prakticky neřešitelné bolesti, jimiž si Prášily stejně jako řada jiných pohraničních vesnic od druhé světové války musely projít.

Za starousedlíky se tu dnes považují ti, kdo přišli do prázdných domů po Němcích, a pracovníci vojenských lesů a pohraničníci, kteří je následovali o pár let později.

Potíž nastala, když s pádem minulého režimu zmizely dráty z hranic, v roce 1991 byl zrušen vojenský újezd Dobrá Voda a otevřená Šumava začala vsakovat lidi z vnitrozemí.

Své o t om ví architekt Ivan Adam. Na místě bývalého knížecího prášilského pivovaru si začal stavět dům v roce 1998.

Žije v něm spolu s choreografkou Evou Blažíčkovou, jejíž babička byla sestřenicí poslední majitelky vyhlášené prášilské papírny. Kromě malířů a tiskařů zdejší papír používala třeba i prezidentská kancelář.

Požár papírny v roce 1933 symbolicky uzavřel téměř dvousetletou historii rozkvětu obce a ještě před odsunem načal tragických šedesát roků. „Eviny rodiče se sem mohli podívat až v roce 1968, když se poměry uvolnily. A vyprávěli jen krásné věci. Když jsem se ale do Prášil v roce 1991 podíval poprvé já, čekal mě otřesný zážitek. U závory seděl voják, za ním vybydlené domy,“ vybavuje si Adam.

Asi nejvýmluvnějším příkladem chování zdejších vojáků je osud kostela svatého Prokopa, z něhož zbyly jen základy.

Armáda ihned po zabrání změnila jednolodní stavbu z roku 1803 na kulturní dům s promítacím sálem, později kostel sloužil jako tělocvična. Jenže nikdo jej neudržoval, a když se věž začala naklánět, došlo 4. ledna 1979 na odstřel.

Architekt Adam, mimochodem velký kritik výstavby pod taktovkou Miroslava Zámišky, tvrdí, že nadvláda vojska a pohraničníků se neprojevila jen devastací původních německých staveb, ale i v chování a mentalitě zdejších obyvatel. „Na začátku jsem jim říkal věci tak, jak si myslím, ale brali je osobně,“ vysvětluje, proč své jednání postupně změnil. „Život je tu mnohem složitější než jinde, navíc lidi jsou tu naučeni na přísný režim, jaký zde panoval za vojáků,“ dodává.

Z Prahy nemohu přijet

Starosta Pospíšil, který v Prášilech žije od sklonku 80. let, tvrdí, že si přeje, aby se atmosféra v obci zlepšila. Bez urovnání vztahů se Zámiškou to však nepůjde.

Právník, jenž v Prášilech postavil řadu nemovitostí včetně obchodu a restaurace, je pro řadu místních obyvatel nejen kamarádem, ale i autoritou. „Myslím, že chování radnice je za mého starostování stále ještě kompromisní. Panu Zámiškovi nabízíme adekvátní mimosoudní řešení, zveme ho na zasedání zastupitelstva a podobně,“ tvrdí Pospíšil.

Aco na to Zámiška? „Pan starosta mi dává termíny uprostřed pracovního týdne, kdy z Prahy nemohu jen tak večer přijet do Prášil a odjet ještě ten den v noci zpět,“ zlobí se.

Příští rok v únoru to bude právě pětašedesát let, co vláda zřídila vojenský újezd Dobrá Voda. Necitlivé zásahy Československé lidové armády sice Prášily z mapy nevymazaly, ovšem jak je zřejmé, neviditelné rány jsou daleko hlubší, než se v roce 1991 po zrušení vojenského prostoru zdálo.

I tohle je dědictví Šumavy.

Podobný příběh by mohla vyprávět snad každá pohraniční obec, které se podařilo přežít druhou polovinu minulého století.

K rotě patří i cvičák a velké sportoviště, kde si obránci hranice ladili fyzičku, aby byli stále připraveni chytit a zneškodnit každého, kdo by chtěl z komunistického Československa utéct. Prášily • Vesnice se rozrostla v první polovině 18. století kolem zdejší sklářské hutě. Po několika desetiletích tu začala věhlasná výroba ručního papíru, pivo vařil knížecí pivovar a místní se vzmohli i na kostel. Na začátku 20. století přibyla škola, lékařská ordinace a dva hostince.

• Podle sčítání z roku 1921 žilo v Prášilech ve 190 domech 29 českých občanů a 1338 Němců.

• V předvečer druhé světové války se odtud musela česká menšina odstěhovat, po válce přišel hromadný odsun Němců.

• Po komunistickém převratu se Prášily ocitly v těsném sousedství ostře hlídané západní hranice, takže sem téměř nikdo nemohl. V roce 1952 se oblast stala součástí vojenského újezdu Dobrá Voda, armáda většinu původních domů zbourala, v okolních lesích vybudovala střelnice a tankodromy.

• Na začátku 90. let se do Prášil nastěhovalo několik nových obyvatel, velkou část z nich tvoří rodiny bývalých pohraničníků a dělníků, kteří pracovali pro vojáky.

• Dnes v Prášilech žije 153 lidí. Z původní obce zbylo jen několik starých domů, navíc v žalostném stavu. Prášily leží v druhé zóně národního parku Šumava. mě otřesný zážitek. U závory seděl voják, za ním vybydlené domy.

O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče