Zrychlený postup na učící křivce

04. března 2013, 00:00 - Miroslav Zámečník
04. března 2013, 00:00

Osud elektrárenské společnosti ČEZ v Albánii a Bulharsku se nevymyká z dlouhé řady konfliktů kolem utilit

Bulhaři se ocitli na půli cesty. Investorům svým postupem proti společnosti ČEZ vyslali negativní signál (a kdo by sedal na horká kamna dvakrát), zatímco nahněvanou ulici byrokratická cvičení nemohou uklidnit. Už z toho důvodu, že kořeny nespokojenosti nevyrůstají z vysokých složenek za elektřinu, ale z mizerné životní úrovně a celkového zklamání politikou obecně. Bulharské úřady nakonec proti ČEZ něco najdou, i když vyvlastnění na základě ne zrovna dvakrát robustních podkladů si asi rozmyslí. Přece jen jsme v Evropské unii.

Pokud jde ale o to, jak se zalíbit rozhořčenému obyvatelstvu, mají se naši jihoslovanští bratři ještě co učit. Příkladů obdobného vývoje se najde po celém světě spousta. A příčiny jsou pokaždé tytéž.

Smysl pro drama Až příliš často z úst tuzemských i bulharských analytiků zaznívala slova o „nepochopení kultury a mentality“. Pokud přistoupíme na tento typ kulturně-mentálních argumentů, člověka zarazí, jak se mohli opravdu velcí hráči nechat zlákat do investic například v Latinské Americe, kde populismus dovedou rozehrát s opravdu plnou parádou.

Bolivijský prezident Evo Morales má například neskonale vyvinutější smysl pro dramatično než jakýkoli Bulhar, což naposledy potvrdil koncem loňského roku. Tehdy zabavil dvě distribuční společnosti, servisní firmu a investiční společnost, tedy kompletní investici největší španělské elektrárenské společnosti Iberdrola v Bolívii. Převzetí moci nad firmami přitom probíhá jako vojenská operace - s ozbrojeným komandem a národními vlajkami. Jak říká Morales: „Jenom si bereme zpátky to, co je naše.“

Od roku 2006, kdy vyhrál prezidentské volby poprvé, znárodnil Evo Morales v podstatě celou energetiku, vodárenství, ložiska surovin a značnou část těžebního průmyslu (v tomto případě ekonomicky prostřednictvím plateb). Morales mimo jiné „vyjednal“ velmi podstatné zlepšení podmínek, pokud jde o dělení zisků, od největší brazilské firmy Petrobras, která měla v rukou tři čtvrtiny bolivijského vývozu zemního plynu. Předtím totiž na těžařská zařízení Petrobrasu poslal armádu… Mezi vyvlastněnými přitom byli investoři s podstatně vyšším ekonomickým a politickým vlivem než ČEZ. Kromě španělských společností Red Electrica a Iberdrola třeba francouzský GDF Suez či nadnárodní komoditní gigant Glencore.

Co si myslíte, že se po znárodnění stalo?

Kdo vytýká české diplomacii, že na Bulharsko nestačí, měl by si položit otázku, proč prošla bez velkých zádrhelů nacionalizace bolivijských aktiv Petrobrasu, největší nezávislé utility na světě s blokační minoritou francouzského státu (GDF Suez). Anebo jak hladce o majetek přišla Iberdrola, španělská jednička a evropská trojka. Jistěže vyvlastnění má proběhnout za kompenzaci, ale protože Bolívie není od roku 2007 členem Světové banky, nemohou se postižení ani obrátit na její arbitrážní tribunál (ICSID). Mohou se pouze soudit na základě bilaterálních dohod o ochraně a podpoře investic.

Pnutí je všude Evo Morales není sám, kdo dokáže zahraničním investorům „vzít, co je naše,“ a přežít.

Historických precedentů se najde nejen v Latinské Americe dost. Stačí vzpomenout znárodnění mexických ropných polí a rafinerií prezidentem Lázarem Cárdenasem v roce 1938. Jelikož byl údajně jediným, kdo nekradl,

je tento muž v Mexiku velmi ctěný dodnes a jeho Pemex jako státní monopolní podnik pořád funguje. (Česku zase může být Cárdenas sympatický tím, že jednu z hlavních tříd v Mexico City nechal pojmenovat po T. G. Masarykovi.) Argentina za Cristiny Fernández de Kirchner a Venezuela za Huga Cháveze jsou další znárodňovací matadoři. I tam umějí zabírat místní sídla firem kontrolovaných zahraničními investory s pompou, která připomíná náhradní oslavy za dobytí Falkland.

Balkánské příběhy ČEZ v Albánii a Bulharsku se tak nijak nevymykají z dlouhé řady politických konfliktů, jež přímo nebo nepřímo souvisejí s utilitami, obzvláště těmi, které ovládají zahraniční investoři. Zejména pro městské obyvatelstvo je přístup k levné vodě, elektřině, případně k vytápění jednou ze základních potřeb a spory s vládou bývají pravidelné. K pnutí dochází všude.

Ve Venezuele třeba tržby za dodávky vody od vodárenských podniků, které vlastní buď stát, anebo municipality, v nedávných letech nepokrývaly provozní náklady ani ze 30 procent. V roce 2010 dokonce více než třetina domácností za vodu v zemi neplatila nic. Utility se totiž staly nástrojem sociální politiky a fakticky musejí dostávat investiční a v mnoha případech i provozní subvence od státu.

Při vysokých cenách komodit v surovinově bohatých zemích lze tuto politiku pěstovat, jakkoli je neefektivní a rovná se plýtvání. Horší však je, když státní příjmy vyschnou a na velkorysé infrastrukturní a sociální programy se nenajdou peníze. Zvláště když prostředky chybějí i na obyčejnou údržbu. Výsledkem bývá ohromné zanedbání související infrastruktury, náklady na její opravu se šplhají do miliard dolarů i ve středně velké zemi. A velmi nízká úroveň služby zákazníkovi, protože proud je sice levný a voda může být i zadarmo, ale výpadky jsou na denním pořádku.

Hranice důstojnosti Neudržitelný stav si dříve nebo později vynutí změnu. Vláda bez zlatého deště komoditního boomu v zádech na takovou politiku nemá prostředky, nemůže se zadlužit, a tak musí privatizovat. Zahraniční investoři se zpravidla o investice do utilit zajímají, neboť ve vyspělých zemích bývají považovány za klasické „dojné krávy“ schopné vyplácet pravidelné dividendy. Předpokladem jsou ovšem jasně nastavená pravidla hry, která zahraniční společnosti od vlád výměnou za investice požadují. A to včetně jasné cenové politiky a zaručené repatriace zisků. Požadavky investorů na návratnost přitom bývají podstatně vyšší než v domovských zemích, což vzhledem k riziku není překvapivé. Tak vypadala třeba v Bolívii druhá polovina devadesátých let.

Jenže pokud má vedení zahraničních firem velké modernizační investice splácet z firemního cash flow samotných privatizovaných utilit a vytvářet zisk pro investory, musejí stoupnout ceny a klesnout distribuční ztráty, dané nejen zastaralostí, ale i neplacením za dodávky či přímo kradením. Rychlé snížení výpadků proudu nebo dodávek vody je příjemné, nicméně vysoké účty za vodu a elektřinu (měřeno příjmy obyvatel té které země) jsou nepopulární stejně jako „komanda“ podstatně komplikující neplacené odběry. Jen minimum vlád je přitom schopno zavést sociální tarif, který by platil pro chudé i po privatizaci utilit. Zatímco zanedbávat investice a údržbu lze léta, neplatit investorovi za „levný proud pro chudé“ nejde a do explicitního závazku tohoto typu se nikdo nehrne.

Dokud ekonomiky rostou a klesá míra chudoby, lze ze začarovaného kruhu vystoupit.

Podařilo se to mnoha zemím. Stejně tak se však lze do této spirály v důsledku recese, klesajících reálných příjmů a stoupající nezaměstnanosti vrátit. Tam, kde se k tomu připojí ještě velmi slabá důvěra ve vládu a široce sdílené přesvědčení o její zkorumpovanosti, nastává hodina populistů. Ti si nepochybně vzpomenou na to, že ještě před znárodňováním Evo Morales zavedl „tarifa dignidad“, tedy slevu na dosud placených účtech o čtvrtinu pro domácnosti se spotřebou nižší než 70 kWh měsíčně ve městech a 30 kWh na venkově. Těch byla v roce 2011 asi polovina. Samozřejmě že k tíži producentů elektřiny a distribučních společností. Že na nějaký překlad „tarifa dignidad“ do bulharštiny dojde, je skoro jisté. A až si to někdo začne překládat do češtiny, budeme vědět, kde jsme.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

ilustrační foto

Důl Paskov se nebude zavírat dříve než v květnu 2017

Tony Blair

Blair končí s podnikáním, chce se věnovat neziskové činnosti

 Zateplení domů,

Vláda hledá nový zdroj peněz na zateplení veřejných budov

Je toto budoucnost? Páreček robotů na vycházce

Ilona Švihlíková: Robotizace otevírá dveře dystopiím

Chomejní na hlavním vlakovém nádraží v Teheránu.

Írán zavádí kreditní karty. Pomalu a jen pro „domácí užití“

 Ilustrační foto

Volný pád Deutsche Bank pokračuje

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče