Zpětné zrcátko

14. října 2013, 00:00 - PAVEL PÁRAL
14. října 2013, 00:00

Osudy lidí z našeho výběru názorně dokumentují dobu, kterou týdeník Euro od roku 1998 do současnosti mapoval a popisoval

Již 15 let se týdeník Euro snaží sledovat český byznys, jeho úspěchy, neúspěchy, maléry. To ohlédnutí, které jsme se rozhodli u příležitosti našich narozenin udělat, poskytuje fascinující obraz. Na konci října 1998 byl pár měsíců ve funkci premiér Miloš Zeman. Hlásal, že zachrání ekonomiku ve „spálené zemi“ a do bank nedá ani korunu.

V polovině října 2013 je Miloš Zeman pár měsíců ve funkci prezidenta republiky a zase zachraňuje českou ekonomiku nasazováním „odborníků“ do funkcí. Jako by se zase až tak moc nezměnilo.

Jenže opak je pravdou. Doba je už úplně jinde. A nic to neilustruje lépe než kauza minulého týdne, kdy byli ve Švýcarsku odsouzeni manažeři bývalé Mostecké uhelné společnosti za podvody při ovládnutí firmy a za praní špinavých peněz. Tedy za činy, které se staly z velké části právě před 15 lety.

Mimochodem, týdeník Euro řadu skutečností, které uvedl letos švýcarský žalobce, popisoval postupně od prvních čísel až do roku 2006, kdy se stal pánem Mostecké uhelné Pavel Tykač. České žalobce to však nikdy nezajímalo. Týdeník Euro prostě své čtenáře provázel dobou od divokého vzniku českého kapitalismu a velkých českých kapitalistů až do současnosti, kdy i k našemu uspokojení se zdá, že poměry v České republice dostávají podobu běžnou v ostatních nudných státech západní civilizace, jakkoli je na tom třeba odvést ještě spoustu práce.

DOBA A JEJÍ LIDÉ Patnáct let docela bouřlivého života českého byznysu i celé společnosti je do značné míry ovlivněno osudy a konáním relativně malé skupiny lidí. Redakce týdeníku Euro si vybrala ke svým 15. narozeninám 15 osobností, které do této skupinky bezesporu patří. Na následujících stránkách přinášíme jejich osobní příběhy, z nichž sice některé už možná známe, ale na hodně detailů a souvislostí jsme už k vlastní škodě trochu zapomněli. Výběr je to velmi subjektivní a jistě opomíjí osobnosti, které by si také zasloužily svůj profi v týdeníku Euro. Nicméně se domníváme, že osudy lidí z našeho výběru velmi názorně dokumentují dobu, kterou týdeník Euro od roku 1998 do současnosti mapoval a popisoval.

Vynechali jsme třeba zákulisní hráče, kteří měli značný vliv na rozhodování politiků, od Milana Velka, Miroslava Šloufa přes Martina Ulčáka až po Marka Dalíka či Iva Rittiga.

U nich mnoho aktivit doložit nelze, některé tradované historky patří do kategorie bájí a pověstí a k věrohodnému zmapování jejich osudů za jejich života asi jen tak nedojde.

Do výběru se nám nedostali ani někteří lidé počítaní mezi nejbohatší Čechy jako třeba Zdeněk Bakala či Karel Komárek. Nevešel se ani Pavel Kavánek, který sedí s vytrvalostí Fidela Castra v křesle šéfa ČSOB neuvěřitelných 20 let. A úplně jsme abstrahovali od politiků, kteří měli na chod českého byznysu vliv nemalý, protože tak už to prostě v silně státních ekonomikách Evropy chodí.

Přesto se domníváme, že oblouk od Libora Procházky, bankéře nejdivočejších dob české privatizace, který stál u zrodu majetku mnohých dnešních miliardářů, po dnes asi nejvlivnějšího právníka v Česku Karla Muzikáře, který pomáhá uklízet poslední zbytky po divokém mejdanu let 90., je dostatečně reprezentativní. Umožní čtenáři zajímavý pohled do zpětného zrcátka a připomene mnohé, již zapomenuté události, které mají souvislost i se současným děním. To ohlédnutí prostě vůbec není marné.

ČESKÉ DOSPÍVÁNÍ Před 15 lety byla česká ekonomika navzdory tradovaným mýtům ještě pořád velmi státní. Vláda kontrolovala prakticky všechny velké firmy a čtyři banky ovládající naprostou většinu trhu. A navíc tři z nich před faktickým krachem. Státní byl Transgaz a distribuce plynu, Unipetrol, mnoho dalších chemických provozů, dva ze tří velkých hutních podniků na severní Moravě, rovněž Český Telecom. Zahraničního kapitálu bylo v zemi velmi málo a podstatný význam měl prakticky pouze Volkswagen ve Škodě Mladá Boleslav. A české finanční skupiny byly ještě v plenkách a nikdo je nebral po zkušenosti s Viktorem Koženým příliš vážně.

Dnes jsou banky dávno zprivatizovány a v nejlepší finanční kondici i v porovnání s nejvyspělejšími státy. Transgaz i s distribucí patří RWE. Velký průmysl je dominantně v zahraničních rukou, i když ještě před 15 lety živořící malé české firmy mu začínají šlapat na paty, pokud jde o technologickou vyspělost i kvalitu řízení. Český Telecom se jmenuje Telefónica O2, ale už zase se něco děje a čert ví, zda ten název ponese ještě příští rok touto dobou. Hutní podniky tehdy krachovaly, pak v první dekádě, již zprivatizované do zahraničních rukou, prošly neuvěřitelným boomem a nyní zase tak trochu hryžou hlínu a stojí před další restrukturalizací. A české či česko-slovenské finanční skupiny již hrají velmi podstatnou roli v tuzemské ekonomice, mají za sebou první zkušenosti se zahraniční expanzí a mají našlápnuto k dalšímu mohutnému růstu. Česko už začíná být viditelným vývozcem kapitálu, byš jeho dovoz bude ještě dlouhý čas převládat. Dokladem úspěšného vývoje jsou i firmy, které s týdeníkem Euro spolupracují a s jejichž logy se naši čtenáři a příznivci setkávají jak na našich stránkách, tak na eventech, které pořádáme.

Před 15 lety nám ještě šest let scházelo do vstupu do Evropské unie, která se tehdy většině jevila jako země zaslíbená, mléka a strdí plná. A společná měna euro, na rozdíl od našeho týdeníku existovala pořád ještě jenom v plánech eurokratů. Nyní euro jako společná měna existuje a mnoho lidí v Evropě už ví, že by bylo lépe, kdyby tomu tak nebylo. A náš časopis je tu pořád a krize eurozóny ho sice zajímá, ale nebolí. A úplně výmluvné je srovnání kurzu, který je pro rok 1998 samozřejmě přepočtený, ale přesto fascinující ve výši mezi 36 a 38 korunami za euro. Oproti současným hodnotám pod 26 korunami opravdu slušný výlet do pravěku.

A tak můžeme říkat, že stav české společnosti i její ekonomiky sice není takový, jak bychom si přáli, ale bída opravdu vypadá jinak. Za těch 15 let se Česko změnilo opravdu hodně k lepšímu a příběhy našich 15 mužů to dokládají docela plasticky. Věřme, že až bude týdeník Euro slavit dvacetiny, bude k optimismu ještě podstatně více důvodů.

Za posledních 15 let se Česko změnilo opravdu hodně k lepšímu a příběhy našich 15 mužů to dokládají docela plasticky.

O autorovi| PAVEL PÁRAL * paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče