„Zocelená“ Lady

14. ledna 2013, 00:00 - DÁŠA HYKLOVÁ
14. ledna 2013, 00:00

Novou jihokorejskou prezidentku pojí s úřadem rodinná tragédie z minulosti. Chce se zaměřit na ekonomiku a dialog se Severem

Od příštího měsíce bude mít prezidentský palác v jihokorejském Soulu nového nájemníka. Do takzvaného modrého domu se nastěhuje Pak Kun-hje, zkušená šedesátiletá politička. V letech 1998 až 2012 byla členkou jihokorejského Národního shromáždění a až do loňského května stála v čele konzervativní Strany velkých obzorů. V prosincových volbách získala 52 procent, její soupeř, liberál Mun Če-in, o čtyři procenta méně.

Pak Kun-hje se zapíše do historie země jako první žena, jež se stala prezidentkou Korejské republiky. Zvítězila i přesto, že je dcerou někdejšího vojenského diktátora Pak Čong-huie, který vykonával mezi lety 1963 až 1979 funkci prezidenta Korejské republiky. Podle jiných naopak volby vyhrála mimo jiné i díky svému původu. Zvláště v případě starších Jihokorejců, kteří pamatují, jak pod vedením Pak Čong-huie povstala válkou zničená země z popela a následně zahájila úspěšnou industrializaci, měla Pak Kun–hje předem vyhráno.

Stíny minulosti Pak Čong-hui se k moci dostal v roce 1961 vojenským převratem. A i když se i jeho přičiněním stala jihokorejská ekonomika jednou z nejsilnějších v Asii, Pak Čong-hui zůstává kontroverzní postavou jihokorejských dějin. Ve funkci se opíral o nově zřízenou tajnou policii (KCIA), jež měla pravomoc zatýkat nepřítele režimu. Mezi běžné praktiky patřilo i mučení. V průběhu jeho vládnutí nechyběly ani takové absurdity jako zákaz rockové hudby, pro ženy zákaz nošení minisukní a v případě mužů dlouhých vlasů. Díky tlaku americké vlády Pak formálně svoji vládu zcivilněl a v roce 1963 se stal prezidentem. I když prohlásil, že v roce 1971 z funkce odejde, původní slib nedodržel. Naopak, jeho režim ztratil poslední zbytky demokracie. Rozpustil parlament, zrušil ústavu a vyhlásil stav ohrožení. Občané dávali svoji nespokojenost najevo mohutnými demonstracemi, organizovanými především studenty. Koncem října 1979 byl Pak Čong-hui, v pořadí třetí prezident Korejské republiky, šéfem tajné služby zavražděn. Důraz na ekonomiku Neblahé otcovo dědictví pronásleduje Pak Kun-hje v podstatě v průběhu celé její kariéry. Loni v září vydala prohlášení, v němž přiznala porušování lidských práv za jeho vlády a rodinám obětí se omluvila. Nicméně názor na to, že jeho puč v roce 1961 byl pro Jižní Koreu nutností, nezměnila. Podobně jako její otec, i nová prezidentka chce nyní povzbudit především hospodářský růst země. Zatímco v roce 2011 rostla jihokorejská ekonomika v průměru o 3,6 procenta, růst HDP ve třetím čtvrtletí roku 2012 činil pouhých 0,1 procenta ve srovnání s předcházejícím kvartálem.

Hlavním důvodem byly prohlubující se problémy s dluhovou krizí v zemích eurozóny a pomalé oživení ekonomiky Spojených států. Jihokorejské hospodářství je totiž silně proexportně orientované a jeho konjunktura závisí z velké části na vnějších faktorech, jako jsou poptávka a spotřeba na trzích hlavních obchodních partnerů, na směnném kurzu či na vývoji cen základních výrobních komodit.

Od 60. let dosáhla Korejská republika nebývalého růstu a integrace mezi technologicky vyspělé a moderní světové ekonomiky.

Společně s Hongkongem, Singapurem a Tchaj-wanem se stala jedním ze čtyř asijských tygrů. Mezi lety 1970 až 2012 rostl HDP v průměru o 1,7 procenta, přičemž rekordní úrovně 6,8 procenta růstu dosáhl v březnu 1988. Rekordní propad ve výši -7,0 procenta přišel o deset let později, v březnu 1998. Vysoce konkurenční vzdělávací systém a kvalifikovaná a motivovaná pracovní síla jsou dva klíčové faktory, které pozitivně ovlivňují ekonomiku země založenou na znalostech.

V posledních letech se jihokorejská ekonomika posunula od centrálně plánovaného a vládou řízeného investičního modelu směrem k více tržně orientovanému systému.

Někteří ekonomové se obávají, že potenciál ekonomického růstu Jižní Koreje se snížil i z důvodu rychle stárnoucího obyvatelstva a strukturálních problémů, které se ve vzrůstající míře začínají již projevovat. Specifikem ekonomiky Korejské republiky také je, že přibližně 80 procent tamního HDP tvoří 10 největších konglomerátů, takzvaných čebolů (tradičních rodinných firem). Pro zajímavost, v roce 2011 dosáhl objem prodejů 10 hlavních čebolů výše 837 miliard dolarů (to je 77 procent HDP země). Tento podíl se za posledních 10 let zvýšil téměř o jednu třetinu, což svědčí o narůstající koncentraci hospodářské moci konglomerátů. Největšího objemu prodejů v roce 2011 dosáhla skupina Samsung (v přepočtu 22 procent HDP), následovaná Hyundai Motor (13 procent HDP), SK (12 procent), LG (9 procent) a GS (5,4 procenta).

Sever opět na programu Pak Kun-hje v průběhu kampaně avizovala pevná pravidla pro bohaté a nové šance pro ty, kteří to nejvíce potřebují. V povolebním projevu slíbila i větší vstřícnost ve vztazích ke komunistické KLDR a ochotu Soulu k obnovení humanitární pomoci zbídačenému Severu. Počátkem ledna schválil jihokorejský parlament navýšení fondu pro mezikorejskou spolupráci o 9,1 procenta, Díky tomu bude mít jihokorejské ministerstvo pro sjednocení pro tyto účely k dispozici pro letošek 1,1 bilionu wonů (1,03 miliardy dolarů).

„Poslední naši nabídku pro Severní Koreu jsme učinili loni v létě, když byl Sever zasažen ničivými záplavami,“ uvedl pro agenturu Reuters mluvčí ministerstva.

Nová prezidentka nevylučuje do budoucna ani summit s novým severokorejským lídrem Kim Čong-unem. Ten sice v obnoveném novoročním projevu mluvil o tom, jak „je důležité zastavit konfrontaci mezi Severem a Jihem“, nicméně faktem zůstává, že 12. prosince Pchjongjang odpálil raketu dlouhého doletu. Podobné pokusy jsou přitom nejen Soulem, ale i mezinárodním společenstvím chápány jako testování balistických střel, schopných nést jadernou hlavici.

První jaderný pokus prototypu ráže 0,5 kt TNT provedla KLDR v říjnu roku 2006. Koncem května 2009 přišla další podzemní jaderná zkouška, která se Severní Koreji povedla o něco lépe než ta první. Nicméně od jaderného testu vede ještě dlouhá cesta k výrobě samotné jaderné hlavice.

Ochlazené vztahy Korejskou válku ukončila 27. června 1953 dohoda o příměří, mírová smlouva nebyla nikdy uzavřena.

Vztahy obou zemí se sice po roce 1997, kdy byl v Korejské republice zvolen prezidentem Kim Dae-jung propagující známou „sunshine policy“, naoko zlepšily. V červnu 2000 došlo dokonce k historickému summitu lídrů obou zemí. Za vlády odstupujícího prezidenta I Mjong-baka však došlo k rapidnímu ochlazení vztahů mezi Soulem a Pchjongjangem. Jih dokonce pozastavil humanitární pomoc Severu. Příčinou bylo několik incidentů, k nimž došlo v posledních letech. V červenci roku 2008 zaplatila jihokorejská turistka životem za vstup do zakázané vojenské zóny v letovisku v severokorejských Diamantových horách. V lednu 2010 KLDR tři dny ostřelovala dělostřelectvem spornou námořní hranici. A o tři měsíce později byla ve Žlutém moři potopena jihokorejská korveta Čchonan, přičemž 46 členů posádky z celkového počtu 104 zahynulo. Podle mezinárodní vyšetřovací komise bylo za útokem severokorejské torpédo. Nejtroufalejší z posledních akcí Pchjongjangu se stalo dělostřelecké ostřelování jihokorejského ostrova Jonpchjong v listopadu roku 2010.

Jedním ze stěžejních bodů severokorejské ústavy je paragraf o znovu sjednocení Korejského poloostrova, jehož jižní část by měla být „osvobozena v zájmu revolučních cílů od amerických imperialistů a jejich jihokorejských posluhovačů“. Z této myšlenky vychází také hlavní strategie a doktrína KLDR. Pchjongjang rád opakuje, že mu jde především o „nenásilné spojení obou států“.

Přitom využívá ke svým provokacím vojenské strategie, obsahující prvky překvapení. Patří mezi ně i diverzní činnost. V letech 1954 a 1992 infiltrovalo území Korejské republiky 3670 ozbrojených agentů, kteří zde prováděli nejrůznější záškodnickou činnost. Kruh se uzavírá Nová jihokorejská prezidentka se koncem února přestěhuje do své oficiální rezidence.

Právě na tento „dům s modrými dlaždicemi“ se v lednu roku 1968 pokusilo zaútočit speciální severokorejské komando, jehož hlavním cílem bylo zabít tehdejšího jihokorejského prezidenta Pak Čong-huie, otce Pak. Celkem 31 členů Korejské lidové armády se připravovalo na důležitou misi dva roky. Se zátěží a v extrémních podmínkách trénovali infiltraci do země, navigaci, použití střelných zbraní, granátů, ale také nožů pro boj zblízka. Součástí výcviku bylo i zakopávání se na hřbitově. „Mělo nám to dodat odvahy.

Nikoho by nenapadlo nás přece hledat v hrobech,“ uvedl později Kim Shin-Jo, jediný člen komanda, který útok přežil a zůstal na území Korejské republiky. (Po odpykání trestu později působil na Jihu jako kněz. Jeho rodiče byli v Severní Koreji popraveni.)

Komando se sice 21. ledna dostalo do vzdálenosti až 100 metrů od paláce, nicméně pokus o atentát KLDR na jihokorejského prezidenta se nezdařil.

Pokud bude snaha nové jihokorejské prezidentky o navázání nového dialogu se Severem upřímná, zasluhuje obdiv. Při druhém neúspěšném atentátu na jejího otce v srpnu 1974 zahynula i prezidentova manželka, matka mladé Pak. Ta okamžitě přerušila studia, která v tom roce zahájila na univerzitě ve francouzském Grenoblu. Až do násilné smrti otce vykonávala funkci první dámy.

O autorovi| DÁŠA HYKLOVÁ hyklova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče