Znovu a lépe

09. března 2015, 00:00 -
09. března 2015, 00:00

Alberto Bagnai profesor hospodářské politiky na Univerzitě Gabriela d’Annunzia a výzkumný pracovník v Centre de Recherche en Economie Appliquée a la Mondialisation při Rouenské univerzitě Brigitte Granvilleová profesorka mezinárodní ekonomie a ekonomické politiky na Queen Mary College Londýnské univerzity; naposledy vydala knihu Remembering Inflation Peter Oppenheimer penzionovaný člen ekonomického výzkumného týmu v koleji Christ Church Oxfordské univerzity Antoni Soy profesor aplikované ekonomie na Univerzitě v Barceloně

Řecký odchod je ekonomická příležitost pro eurozónu, aby se rozpustila a zkusila naplnit evropské ideály jinak

První věta Římské smlouvy z roku 1957 – ustavující listiny celku, jenž se nakonec přetavil v Evropskou unii – vyzývá ke „stále užšímu svazku evropských národů“. Nedávno se však tento ideál dostal do ohrožení; podkopala jej jeho vlastní politická elita, která zavedla společnou měnu, leč naprosto nedbala na zlomové linie v podloží.

Působením zdánlivě nekonečné řecké krize teď praskliny vystoupily na povrch – a rozevřely se. A nikde nejsou vidět zřetelněji než na vztahu mezi Řeckem a Mezinárodním měnovým fondem.

Když v roce 2010 propukla krize eura, evropští představitelé si uvědomili, že jim scházejí potřebné expertní znalosti, aby se vypořádali s hrozbou suverénních platebních neschopností a potenciálního rozpadu měnové unie. Předejít krachu eurozóny se pro činitele EU stalo vrcholným politickým imperativem, a proto se obrátili o pomoc na MMF. Zvláštnosti výsledné intervence fondu jsou dokladem toho, jak závažné problémy eurozóny byly – a stále jsou.

V prvé řadě Dohoda o MMF vyžaduje, aby jednal pouze se subjekty, které jsou za přijímanou pomoc plně zodpovědné: s „ministerstvem financí, centrální bankou, stabilizačním fondem či jinou obdobnou fiskální agenturou“ členské země. Jenže instituce, s nimiž MMF v eurozóně vyjednává, už za správu makroekonomiky ve svých zemích zodpovědné nejsou; tuto pravomoc drží Evropská centrální banka. Když půjčuje Řecku, je to, jako by Mezinárodní měnový fond půjčoval útvaru na nižší než národní úrovni, například krajské nebo obecní samosprávě, aniž by trval na garanci splátek ze strany národních orgánů.

Dalším problémem je samotný rozsah intervence fondu. Velikost řeckého dluhu si vyžádala půjčky v rozměrech daleko přesahujících možné předpoklady ostatních zemí.

„Výjimečný přístup“ ke zdrojům MMF, poskytnutý Řecku v roce 2010, byl stanoven na „kumulativní limit ve výši 600 procent“ řecké kvóty v MMF, která je měřítkem finančního závazku země vůči MMF. Namísto toho bylo kumulativní financování v dubnu 2013 naprogramováno tak, že se vyhoupne až na 3212 procent řecké kvóty.

Důvodem, proč byl MMF nucen se Řecku otevřít v tak obřím rozsahu, bylo počáteční odmítnutí Evropy uvažovat o snížení řeckého dluhu kvůli obavám úřadů, že bankovní soustavu eurozóny, nevybavenou vnitřními bezpečnostními přepážkami, by zachvátila finanční nákaza. Toto rozhodnutí vyústilo v nejistotu o schopnosti měnové unie nastalou krizi řešit a zhoršilo smrštění řeckého výstupu. Když bylo v roce 2012 konečně dosaženo dohody o restrukturalizaci dluhu, dala soukromým věřitelům šanci snížit svou expozici převodem zbývajících pohledávek na daňové poplatníky.

Zprvu MMF zaujal oficiální názor, že řecký dluh je udržitelný. Štáb MMF ale věděl, že realita je jiná. V roce 2013 fond přiznal, že jeho analytici věděli, že řecký dluh udržitelný není, ale že se rozhodli program spustit „ze strachu, že by přelivy z Řecka ohrozily eurozónu a globální ekonomiku“.

Kromě toho v období od listopadu 2010 do dubna 2013 MMF upravil svou prognózu řeckého nominálního HDP v roce 2014 o 27 procent směrem dolů. To vyvolalo pochybnosti o transparentnosti a zodpovědnosti prognóz udržitelnosti dluhu, jež fond předkládá. Důsledek byl šokující: MMF nedokázal předložit věrohodný rámec pro korekci, již Řecko mělo být povinno uskutečnit.

Tato situace vytváří zásadní kontext pro další vyjednávání, neboť odhaluje, že účelem finanční výpomoci Řecku nebylo obnovit prosperitu tamního lidu, ale zachránit eurozónu. S ohledem na to má nová řecká vláda plné právo zpochybnit podmínky, jež její země dostala.

Dohody uzavřené předchozími vládami rozhodně omezují rozsah politik, jež má k dispozici nová vláda, zejména s ohledem na snížení dluhu, které by vyžadovalo jednostranný krach a odchod z eurozóny. Jenže demokraticky zvolená vláda nemusí být vázána závazky svých předchůdců; po volbách, které byly referendem právě o těchto politikách, to platí dvojnásob.

Ultimáta nevolených institucí, jež podlomily svou vlastní legitimitu, vzbudila napříč kontinentem nálady namířené proti EU. Vůbec nejhorším výsledkem současných jednání by bylo, kdyby Řecko podlehlo požadavkům svých věřitelů, aniž by získalo výraznější ústupky. Takový výsledek by byl všude vodou na mlýn veřejné podpory pro strany a hnutí namířené proti EU a stal by se ztracenou příležitostí pro Řecko a Evropu.

Touto příležitostí je krach a odchod z eurozóny, který by dal Řecku možnost začít napravovat dřívější chyby a nasměrovat své hospodářství na cestu k oživení a udržitelnému růstu. V takovém okamžiku by jeho vzoru měla následovat EU a měla by rozvázat měnovou unii a ekonomikám s největšími potížemi nabídnout snížení dluhu. Jedině pak bude možné naplnit ideály, s nimiž byla EU založena.

Evropa zpočátku odmítla uvažovat o snížení řeckého dluhu, protože se bála, aby její bankovní soustavu nezachvátila finanční nákaza.

Z angličtiny přeložil David Daduč

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče