Zmateně dlouhý dopis Ježíškovi

23. prosince 2013, 00:00 - Miroslav Zámečník
23. prosince 2013, 00:00

Čím méně fiskální disciplíny si vláda naordinuje, tím méně bude přispívat k akumulaci soukromého kapitálu

Každého trochu pozornějšího čtenáře koaliční smlouvy mezi ČSSD, ANO 2011 a možná KDU-ČSL napadne, že tohle už tady v poněkud pozměněné podobě bylo. Pocit déja vu vyvolávají především reminiscence na volební rok 2006 v porovnání se současným „průnikem priorit“. Nyní, stejně jako tehdy, každá strana odhodlaně trvá na svých prioritách, pokud jde o to, jak zajistit přízeň voličů. Nyní, stejně jako tehdy, je podstatně menší odhodlání udržet v pořádku veřejné finance.

ČSSD nechtěla poplatky u lékaře, takže nebudou. KDU-ČSL naopak toužila po výraznější podpoře rodin, takže bude. ANO 2011 poukazuje na potřebu úspor dříve, než kývne na zavádění daní, což je v principu správné a chvályhodné, ovšem k úsporám je cesta dlouhá.

Sémanticky lze dokument prezentovaný budoucími hybateli této země interpretovat jednoznačně. Tahle koalice by zoufale chtěla být koalicí ekonomického růstu a klidu na sociální frontě. Svědčí o tom ostatně pochvalné hlasy zdravotníků či průmyslníků, které se vzápětí po zveřejnění programu vynořily. Mezi rokem 2006 a dneškem však jsou nejen podobnosti, ale i dva zásadní rozdíly. Tehdy ekonomika rekordně rostla a klesala nezaměstnanost.

Nikdo pochopitelně netušil, že za tři roky se ponoříme do hluboké recese způsobené vnějším šokem. Strany se trumfovaly tím, kdo víc jednotlivým skupinám obyvatelstva přihodí, přičemž výdajovou muziku premiéra za ČSSD Jiřího Paroubka tvrdil tehdejší šéf poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý. Byl to sice populismus a z hlediska fáze hospodářského cyklu zcela chybná politika, ale díky kulminujícímu růstu byla ekonomika zčásti schopna výsledný skokový nárůst sociálních výdajů vstřebat. Veřejná zadluženost v letech 2004 až 2007 sice mírně, ale přesto fakticky (v poměru k HDP) klesala.

Dnes je zadluženost ve srovnání s rokem 2007 o dvacet procentních bodů vyšší. Recesí jsou navíc unaveni úplně všichni a v posledních dvou letech jsou její kořeny v podstatě na straně domácích faktorů. Fiskální konsolidace se jako termín zdiskreditovala. I proto se nelze divit tomu, že se koalice zaklíná ekonomickým růstem.

Tím důležitější je ovšem poměřovat koaliční smlouvu prizmatem účinnosti jednotlivých návrhů z hlediska jejich přínosu pro dlouhodobý růst. A ten závisí na akumulaci kapitálu, zvyšování zaměstnanosti a vzestupu souhrnné produktivity výrobních faktorů. Veřejné finance a daně Na koaliční smlouvě je podstatný odklon od ambice dále snižovat rozpočtové schodky v závislosti na ekonomickém cyklu. Koaliční smlouva neslibuje nic jiného než udržení deficitu veřejných rozpočtů po celé volební období pod třemi procenty podle evropské metodiky. Politici se zjevně nechtějí vázat ani dokumentem typu národní fiskální ústavy, jež by nutně musela obsahovat nějaké numerické pravidlo pro brzdění dalšího zadlužování, a tedy i algoritmus pro kroky, jež by měly následovat v případě přiblížení se ke hraničním hodnotám ve fiskální ústavě zakotveným.

Koalice se zjevně nechce vázat ani v rámci Evropské unie rychlým přistoupením k „fiskálnímu kompaktu“.

Je sice hezké deklarovat obnovenou snahu o institucionální zmrtvýchvstání CzechInvestu a obecně kladný postoj k investicím, ať již veřejným či soukromým, ale co naplat. Kredibilita fiskální politiky se odráží ve vývoji úrokových sazeb požadovaných trhem. Koaliční smlouva tak nebude přispívat k akumulaci soukromého kapitálu, jak by mohla a měla, protože bude sazby relativně zvyšovat tím víc, čím méně fiskální disciplíny si vláda naordinuje. Za předpokladu, že se česká ekonomika vrátí k ekonomickému růstu, lze tuto „závazkovou volnost“ interpretovat pouze tak, že fiskál bude přispívat kladně k agregátní poptávce.

Zadluženost českého státu zároveň poroste a korigována bude pouze tříprocentním limitem schodku veřejných rozpočtů.

Koalice má zároveň „nehrozivě skrovné“ ambice v daňové oblasti. V podstatě národu udělí rok beze změny daňových předpisů, což lze jen uvítat. Princip, podle něhož bude vláda podporovat růst, je tak jasný: prostřednictvím výdajů. Všechna ostatní opatření ve svojí sumě nebudou mít srovnatelný dopad.

Sociální výdaje Zvyšování dávek, anebo naopak snižování přímých plateb obyvatelstva vypadají sice jako lidumilné akty, ale jen na první pohled. Není totiž radno zapomínat, že jednou přiznané dávky či prominuté poplatky, byť by měly krajně nežádoucí vedlejší účinky, nelze bez velkých politických nákladů vrátit zpět. A to přesně v souladu s „averzí ke ztrátě“, kterou zná každý psycholog nebo ekonom zkoumající lidské chování.

Z hlediska národohospodářské produktivity a ekonomického růstu by pomohlo odstranění celosvětově unikátně dlouhé rodičovské dovolené (a dávek), jež podle všeho škodí akademickému a sociálnímu vzestupu dětí skoro stejně jako jejich rodičům. V českém reálu jde především o matky, jež v nedávném mezinárodním srovnání Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) dopadly z hlediska znalostí neslavně. Fakticky je tímto „státním dobrem“ dekvalifikujeme a zhoršujeme jejich uplatnění na trhu práce, abychom jejich zaměstnanost následně prostřednictvím slev na pojistném zase stimulovali. Logičtější cestou, jak zvýšit zaměstnanost a produktivitu, by byla plynulá transformace tohoto typu dávek do podpory veřejných služeb o děti předškolního věku, ale tahle vazba v koaličním programu chybí. Naopak v něm nechybí snaha dále ekonomicky zvýhodnit péči o dítě jedním z rodičů v domácnosti. A to je národohospodářská chyba, a ne zrovna malá. Existuje dost zemí, které umějí kombinovat velkorysou podporu rodin s vysokou participací rodičů na trhu práce. Existuje také dost zemí, které dovedou kombinovat sociální dávky, aniž by demotivovaly jejich příjemce v úsilí nalézt si práci. O to jde a právě v tom selháváme.

Pozornost si zaslouží i důchodový systém. Tak jako bylo chybou indexovat penze způsobem, který nebyl vůči seniorům férový, není ani důvod indexovat jinak než podle vývoje životních nákladů. Koneckonců produktivita a vývoj reálných mezd mají jen mlhavou vazbu na obyvatelstvo v postproduktivním věku. To by měla být morální povinnost dětí vůči rodičům, nikoli ambice státu, notabene takového, který má jen průběžný systém, takže žádný z plátců sociální daně si investičně nekupuje budoucí vzestup produktivity. To dokáže jen plně fondový pilíř prostřednictvím zhodnocení investic. Ten ale ČSSD upřímně nenávidí, což s trváním na indexaci přihlížející ke vzestupu reálných mezd v průběžném pilíři naznačuje pokročilou schizofrenii. Přinejmenším v oblasti ekonomického myšlení.

Pro akumulaci kapitálu, a tedy i ekonomický růst je z dlouhodobého hlediska chybou bojovat proti druhému pilíři. Ten by měl být naopak povinný a alespoň zčásti by mělo jít o „vyvádění prostředků z průběžného pilíře“.

Hovořit v souvislosti s průběžným pilířem o zvýšení zásluhovosti, jako to činí koalice, a zároveň potírat druhý, plně zásluhový pilíř je logický lapsus. Navíc pokud hovoříte o potřebě navýšeného financování například dopravní infrastruktury, kde jinde naleznete lepší a dlouhodobější zdroj prostředků než právě v nejrůznějších formách kapitálového spoření?

Živnostníci versus zaměstnanci Přitvrzení v zacházení s živnostníky, zejména pokud jde o paušály a možnost fakticky nic neplatit, a ještě z fiskálu čerpat, se dalo očekávat. Bylo to příliš dobré na to, aby to některým skupinám osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) vydrželo. Omezení asymetrie mezi daňovým zacházením vůči živnostníkům ve srovnání se zaměstnanci musí však být také doprovázeno inteligentní úvahou, co dělat s šedým až černým trhem práce.

Kdyby výsledkem přitvrzení vůči OSVČ bylo pouze snížení formální zaměstnanosti, bylo by to kontraproduktivní. Přesto se toho můžeme snadno dožít zejména v kombinaci s deklarovaným záměrem, aby se minimální mzda přiblížila 40 procentům průměrné mzdy, tedy zhruba 50 procentům mediánu.

Minimální mzda je totiž podle mezinárodních srovnání hodnotou, která celkovou zaměstnanost ohrožuje, místo aby pomáhala nízkopříjmovým skupinám.

Pro dlouhodobý růst je zejména v zemi s rychlým stárnutím obyvatelstva, jako je Česko, důležité zvyšovat zaměstnanost práceschopného obyvatelstva v produktivním věku. Z tohoto hlediska vnáší koaliční smlouva do českého daňového systému redukce sazeb sociálního pojištění pro vybrané skupiny sociálně potřebných zaměstnanců, což je fakticky převzetí daňového nákladu státem na jeden rok. Nikdo to nepochválil, tak proč to neudělat? Ďábel spočívá v detailu, ale principiálně je myšlenka snížení souhrnných nákladů práce pro skupiny, které buď srovnatelnou produktivitu ještě nemají, potřebují ji doplnit, anebo jim z hlediska věku klesá, správná.

Koaliční smlouva nicméně mlčí o tématu, k němuž mlčet nelze, a to k financování „nepráce práceschopných“ dávkovým sociálním systémem. Pojištění v nezaměstnanosti existuje kvůli tomu, aby poskytlo rozumnou ochrannou lhůtu pro klidné nalezení odpovídající pracovní příležitosti. Je ekonomicky správné relativně zlevnit náklady práce u lidí, kteří byli dlouhodobě nezaměstnaní, ale je také potřebné vytvořit tlak na hledání práce, a to včetně dávkového systému, povinné účasti na rekvalifikacích a veřejně prospěšných pracích.

Státní firmy a zmatené představy Jednou ze zcela chybných iluzí, jež koaliční smlouva obsahuje, je, že všechny firmy s majetkovou účastí státu „nabudí“ zaměstnanost, hospodářský růst či regionální prosperitu.

Stát navozuje představu, že na jedné straně dovede určit, jak se má chovat firma, ale zároveň neví, jaké priority má mít on sám, aby zdroje odčerpané ze státní firmy využil efektivněji než firma sama.

Pokud firmy s majetkovou účastí státu hospodaří se ziskem, a nejsou schopny zhodnotit prostřednictvím svých investic majetek výrazně lépe, mají zisk odvádět státu. Například v Lesích České republiky lze při zachování principu udržitelného hospodaření mírně zvednout objem těžby a pěstební činnosti a přiměřeně tomu celkovou zaměstnanost.

Můžete zlepšit regionální zaměstnanost zvýšením objemu zakázek do obnovy a údržby lesnické infrastruktury (což se děje). Můžete však také zvyšovat zaměstnanost za cenu poklesu produktivity, snížením rentability, anebo skrytým a zcela nezákonným poskytováním provozní podpory malým firmám či obdobně nezákonnou územní diskriminací. Co která zájmová skupina chce, je jasné. Budoucí vláda by ale takové požadavky měla odmítnout. Mimo jiné proto, že přes nižší produktivitu se ještě žádná země nikdy v dějinách k prosperitě nedopracovala.

„Posílíme roli a atraktivitu železnice v našem dopravním systému a funkci Českých drah (jako národního dopravce v oblasti dostupnosti veřejné osobní dopravy) a ČD Cargo (jako rozhodujícího nákladního dopravce poskytujícího komplexní služby na celém území ČR).

Podpoříme přesun přepravy nákladů ze silnice na železnici. Budeme pokračovat v harmonizaci podmínek mezi železniční a silniční dopravou včetně ceny za použití železniční dopravní cesty v nákladní a osobní dopravě,“ píše se v koaličním dokumentu. A je to potenciálně velmi drahá věta, která zatíží veřejné rozpočty a ohrozí konkurenceschopnost. Protože její autoři se ve skutečnosti neptají na to, jak s nejnižšími náklady někam dostat potřebný počet osob či carga, ale mají ambici udržet bez ohledu na všechny technologické a společenské preference málo využívanou síťovou infrastrukturu, jež vznikla v devatenáctém století.

Podobné představy v souhrnu nevypadají jako příslib pro vzestup produktivity výrobních faktorů, nehledě na slova o investicích. Kdo chce růst, musí vědět, do čeho se investovat musí (pracovní síla a její produktivita; údržba a rozvoj potřebné veřejné infrastruktury s rychlou společenskou návratností), do čeho může (ostatní projekty s návratností, která překoná minimální požadavky na vnitřní výnosové procento) a do čeho naopak nesmí („bílí sloni v plavebních kanálech“ a konzervace překonané a nevyužívané infrastruktury). Veřejné zdravotnictví a vzdělání Co platí pro dopravní infrastrukturu, platí i pro infrastrukturu zdravotnickou. Každá restrukturalizace sítě je vnímána jako těžká újma. Že byly nemocnice za Rakouska-Uherska koncipovány na dopravu koňským spřežením, to se sice ví, ale vytvořit racionální síť odpovídající moderní medicíně je téměř nemožné. Nemilované poplatky mají být s výjimkou pohotovosti zrušeny a připusťme, že z řady důvodů jsou jako regulační nástroj nevhodné. Zároveň však není na cestě žádný systém, který by zajistil alespoň trochu sofistikovanou kontrolu nad tím, zda je péče poskytována v zájmu pacienta a je efektivní.

Úhradový mechanismus, byť by byl založen na principu „za stejné výkony stejná úhrada a způsob platby“, ve skutečnosti neobsahuje žádný vestavěný tlak na kvalitu a efektivitu léčby. A „zacementování“ neziskové páteřní sítě teprve ne. Můžete klidně zveřejnit všechny smlouvy pojišťoven a zdravotnických zařízení, ale to nezajistí kvalitní a hospodárnou léčbu. O koordinaci péče pro chronicky nemocné a motivaci všech zdravotnických zařízení na výsledcích neztratili budoucí vládcové této země ani slovo, byť jde o rozhodující skupinu z hlediska celkových nákladů s perspektivou dalšího růstu.

Zato se člověk může dočíst o podřízení Národního referenčního centra politicky řízenému ministerstvu, tedy vůli dělat věci přesně naopak, než je tomu v poněkud lépe spravovaném Německu. Ani v této oblasti tedy nenajdete pozitivní programový náboj, který by přispíval k růstu souhrnné produktivity.

Velkým zklamáním je mimořádně slabá pasáž o školství a vzdělávání, kde se autoři zjevně neobtěžovali ani v kostce popsat hlavní problémy včetně nevhodné struktury a slabé schopnosti pružně reagovat na demografický vývoj v jednotlivých stupních včetně vysokých škol. Lakonická slova o podpoře technických a přírodovědných oborů se v programu ocitla zjevně jen proto, aby tam něco bylo. Podstatou sdělení je, že školné ani zápisné nebude. Chybějí přitom zmínky o zavedení jiných možných regulačních nástrojů typu „numerus clausus“ do oborů, kde produkční schopnost vysokých škol zjevně značně převyšuje kapacitu praxe vstřebat absolventy. Právě v důsledku demografických vln a velkého nárůstu kapacit vysokého školství v uplynulých dvou dekádách bude tento nesoulad činit čím dál větší potíže. Jeho řešení není zcela triviální, ale bohužel nikoho v koalici nezajímá. Přitom pro budoucí konkurenceschopnost České republiky je školství zdaleka nejdůležitějším resortem. Čím to, že se o něj nikdo nedere?

Státní služba bez korupce Ekonomický program ČSSD, ANO a KDU-ČSL pro Českou republiku by bylo možné rozebírat ještě dlouho a převážně by to bylo kritické hodnocení. Z hlediska přínosu pro rozvoj výrobních faktorů dopadá velmi neslavně.

Alternativní výklad celého textu je ovšem také možný. Detaily překypující kapitoly typu zemědělství mohou ilustrovat vysoký stupeň shody, co v daném resortu dělat, zatímco skoupost na jiných místech je znakem pouze jejího nedostatku. Sice by to nevěstilo nic dobrého pro budoucí stabilitu koalice, ale pořád je to lepší než absence jakékoli invence, která z některých kapitol čiší.

Pokud se přesto alespoň částečně podaří naplnit záměry obsažené v koaliční smlouvě, týkající se zavedení depolitizované státní služby, bude to výrazný krok vpřed. Totéž platí pro zvýšení transparentnosti veřejné správy pod přihlášením se k iniciativě Rekonstrukce státu. Každé omezení korupce je přínosem pro zvýšení účinnosti veřejných výdajů a de facto pro zrychlení návratnosti veřejných investic, pakliže se neplánují nesmyslné věci. Chybějí sice hitovky v podobě zavedení vládního „vrchního ajťáka“, který by vnesl pořádek do plánování investic, ale robustnější obhajoba potřebnosti a návratnosti veřejných investic by měla přijít jako jeden z hlavních přínosů profesionalizace státní služby. Ve všech přehledech mezinárodní konkurenceschopnosti je „kvalita institucí“ v České republice shodně označována za nejslabší místo. Kdyby se podařilo aspoň s tímhle pohnout, nemusela by to být zcela promarněná léta.

Princip, podle něhož bude vláda podporovat růst, je jasný: prostřednictvím výdajů. Všechna ostatní opatření nebudou mít srovnatelný dopad. Koaliční smlouva mlčí o tématu, k němuž mlčet nelze, a to k financování „nepráce práceschopných“ dávkovým sociálním systémem.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče