Zkáza krásy

25. ledna, 00:00 - Hana Boříková
25. ledna, 00:00

Stav Barrandovských teras znepokojuje pražské památkáře. Majitel opět slibuje, že letos začne s opravou

Film Heleny Třeštíkové Zkáza krásou o jedné z nejpůvabnějších, ale také nejpošetilejších českých hereček, který zrovna běží v kinech, ukazuje i dobové záběry jednoho z nejnoblesnějších míst Prahy třicátých let. Na Barrandovských terasách bývala okouzlující Lída Baarová častým hostem a hvězdou těch nejúžasnějších večírků české smetánky. Stejně nemilosrdný jako k ní byl ovšem čas k terasám – symbolu dobrých prvorepublikových časů a místu, „kde to žilo“.

Na skále nad Vltavou dnes bývá příznačně mrtvo. Většinou. Když se na začátku ledna vypravil náš fotograf zvěčnit zkázu národní kulturní památky a lehce překonal plot bránící ji proti vandalům, potkal se se skupinkou ne právě přívětivých lidí. Architekt, který pracuje na projektu navrácení zašlé slávy objektu upadajícího už bez předstírání čehokoli, tam právě vysvětloval úředníkům z odboru památkové péče pražského magistrátu, Národního památkového ústavu a stavebního úřadu, že „vše je pod kontrolou“.

Když architekt maluje, maluje…

„Malujeme, malujeme, i když nám investor a veřejnost vyčítají, že malujeme pomalu. Vždy ale narazíme na nějaká úskalí. Koncepce už je hotová od podzimu – vizuálně se objekt vrátí tam, kde byl před 80 lety, zbývá dořešit detaily,“ ujišťuje mladoboleslavský architekt Ondřej Kukral. Projekt obnovy Barrandovských teras dostal na starost od Michalise Dzikose, který jej také zmocnil, aby komunikoval s médii. Čech z Liberecka s řeckými kořeny se specializuje na rekonstrukce historických objektů. Ve vesnici Ratboř nedaleko Kolína opravil rodinné sídlo cukrovarnické rodiny Mandelíkovy navržené Janem Kotěrou a udělal z něj nový hotel. V Hradci Králové oživil Kotěrův secesní hotel Okresní dům. A naposledy v Brně přestavěl někdejší Cyrilometodějskou záložnu na Zelném trhu na Hotel Grandezza. Všechny hotely fungují.

Barrandovské terasy získal Michalis Dzikos v roce 2003. Nejprve je po revoluci dostali v restituci Ivan a Václav Havlovi, kteří podíly převedli na své ženy. Manželka prezidenta Dagmar Havlová od své švagrové její část odkoupila, ta si ponechala pouze plavecký bazén pod skálou. Následně objekt od Havlové, která si s ním nevěděla rady, odkoupil Dzikos.

Změna vlastníka se ovšem na terasách nijak neprojevila. Zatímco za socialismu postupně upadaly, posledních 20 let už chátrají nezřízeně.

Na večeři s A dinou nebo Masarykem

Monumentální funkcionalistická restaurace, kde se svého času scházela elita společnosti, se tyčí nad barrandovskou skálou od třicátých let minulého století. Oblíbené výletní místo Pražanů nechal postavit inženýr Václav Maria Havel (mimo jiné postavil také pražskou Lucernu). Při návštěvě Spojených států ho v San Francisku okouzlil restaurant na útesu nad Tichým oceánem, nazvaný Cliff House. Pro českou metropoli chtěl něco podobného. Projekt zadal v roce 1924 architektovi Maxi Urbanovi, jenž má na svědomí i Barrandovské filmové ateliéry. V roce 1929 se slavnostního otevření teras zúčastnilo prý padesát tisíc lidí. Pro veřejnost majitel Barrandova otevřel zvláštní tramvajovou linku, která vedla ze smíchovského nádraží až dolů pod Barrandov. Linka byla zadarmo, aby se lidé mohli podívat. Kouzelný výhled na Prahu, který tehdy ještě neozvláštňovaly dopravní tepny, a výborná kuchyně začaly ovšem přitahovat i trochu jinou než původně zamýšlenou „lidovou“ klientelu.

Nakonec na nejvybranější mezinárodní pochoutky, francouzské lanýže a jakostní vína chodívali na kaskádovité kavárenské terasy s dominující bílou věží připomínající maják herci Oldřich Nový, Vlasta Burian, Svatopluk Beneš nebo Lída Baarová a Adina Mandlová. Terasy si oblíbil také prezident Tomáš Garrigue Masaryk, podle něhož se čtvercovým stolům v restauraci říkalo prezidentské. Krásná scenerie nadchla i filmaře z blízkých ateliérů.

Jak to na terasách v dobách jejich největší slávy žilo, zvěčnil například film Vladislava Vančury Před maturitou nebo trochu opomíjený snímek Jak se krade milion odehrávající se ve slavném Trilobit baru. Ten byl k terasám přistavěn v roce 1937 v romantickém stylu podle návrhu architekta Vladimíra Grégra. Byl jako z Divokého západu, prý taková trochu kýčovitá romantika, která odpovídala tehdejší době. Po revoluci ovšem přičiněním bezdomovců vyhořel.

„Když se podíváte na historickou fotografii teras, která visí v Café Louvre, vidíte tam tři tisíce lidí, jak tam v létě posedávají a pijí pivo nebo limonádu. Ty doby se už ale nevrátí, proto se investor rozhodl přistavět další budovy,“ vrací do reality architekt Ondřej Kukral. Současný vlastník teras Michalis Dzikos oslovil historika architektury Zdeňka Lukeše, aby vytipoval architekty, kteří by dokázali navrhnout důstojnou dostavbu teras. Hledal se způsob, aby zůstaly nepoškozené, ale zároveň byly ekonomicky životaschopné. Na budoucnosti teras se tak začal podílet ateliér Kuba & Pilař architekti, který vyprojektoval nové nízké budovy hotelu obklopující ty historické tak, aby je nezastínily. Investor už má stavební povolení na nové objekty čtyřhvězdičkového hotelu od roku 2011. „Projekt přístavby hotelu se dělal v předstihu. Jasné bylo, že historická budova se opraví pietně tak, aby byla pouze očištěna od socialistických přílepků, projekčně na ní moc práce není,“ říká Ondřej Kukral. Tak kde je tedy problém?

Letos už opravdu začneme!

„Vzhledem k finanční krizi investor umrtvil všechny aktivity, ekonomický vývoj jej zaskočil. Teď se k projektu znovu vrací a záměr částečně přehodnotil. V rámci přístavby patrně nevznikne kongresový sál, soustředí se jen na ubytovací zařízení. Zároveň terasy mají určitý paradox, se kterým se budeme muset vyrovnat.

Bývaly sezonní záležitostí – otec Václava Havla měl Lucernu, která mu v zimě šlapala, a přes léto, když nebyla plesová sezona, přesouval personál na terasy, které byly velmi úspěšným ‚letním‘ projektem,“ vysvětluje architekt Kukral. V padesátých letech – po jejich znárodnění – se z teras stal celoroční podnik, ovšem socialistické úpravy už neproběhly v duchu elegantního funkcionalismu.

Kukral se chce držet prvorepublikové koncepce, ovšem bez Trilobit baru – do historické budovy chce vrátit restauraci, a to tu původní ve francouzském stylu, do věže by se spíše hodilo grilování a ryby. „S takzvanou nultou etapou rekonstrukce teras – zahrnuje opravu obvodového pláště, fasády, střechy a přípravné práce na interiérech – začneme ještě letos,“ ujišťuje Ondřej Kukral, že čas agonie památky je ohraničený. Jenomže ze studia archivních článku je zřejmé, že stejně ujišťoval novináře i vloni. A rekonstrukce teras už je vlastně „na spadnutí“ posledních pár let.

„Nevím o tom, že by se k něčemu schylovalo. Nejsem v tomto ohledu příliš optimista. Je to zakonzervované. Tlačit mohou snad jen památkáři,“ říká místostarosta Prahy 5 Ondřej Budín.

Právě památkáři jsou momentálně těmi, koho stav Barrandovských teras patrně trochu znepokojuje. Tím se vysvětluje i jejich nedávná přítomnost na místě. „Projednávání rekonstrukce Barrandovských teras probíhá již řadu let. V roce 2015 dostalo jednání konkrétnější podobu s tím, že na terasách by mělo být obnoveno restaurační zařízení,“ říká Ondřej Šefců, ředitel pražského územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu. V předstihu ovšem mělo být vyřešeno nutné stavební zabezpečení objektu spočívající v opravě střech, výměně oken a zajištění areálu proti vstupu osob. „Návrh na zabezpečovací práce však dosud nebyl předložen, proto byl podán podnět na zahájení správního řízení, na jehož základě byla zpracována ze strany pražského magistrátu výzva ke zpřístupnění objektu,“ dodává Ondřej Šefců. Právě při místním šetření, ke kterému se přichomýtl náš fotograf, mělo být se zástupcem investora dojednáno zajištění objektu a jeho harmonogram včetně výhledu obnovy teras.

Tak chátrá, nebo ne?

„Je podstatné říci, že v současné době k chátrání budovy jako památky nedochází, s čímž souhlasí i památkový odbor magistrátu. Je tam ostraha, nezatéká tam. Z mého pohledu nedochází ke škodám – všechny artefakty, jako například zábradlí, které by mohly být znehodnoceny nebo ukradeny, jsou uloženy v depozitáři,“ tvrdí architekt Kukral. Odbor památkové péče to vidí trochu jinak. Vlastníka nemovitosti vyzval, aby do konce února objekt zabezpečil.

„V případě, že odbor památkové péče shledá nezabezpečení objektu, tedy porušení povinností vlastníka dané kulturní památky, je oprávněn zahájit nápravné nebo sankční řízení,“ říká mluvčí magistrátu Vít Hofman.

Úředníci možná mají páky na to, aby donutili majitele objekt zajistit. Už ale nemají sílu jej motivovat, aby památce vrátil život. „Investor si budovu koupil, protože má ten charakter, který má, a plánuje jej ponechat. To je ostatně vidět z jeho předchozích projektů. Pokud jsem dobře informovaný, má dost peněz na začátek opravy historické budovy i přístavby, které bude možné stihnout ještě letos,“ říká architekt Kukral. Totéž říkal i loni. l

Barrandovské

terasy

1924

Po návratu z USA zadal

stavitel Václav Maria

Havel architektovi Maxi

Urbanovi projekt teras,

které by byly podobné

pavilonu Cliff House

v San Francisku.

1929

Barrandovské terasy byly

slavnostně otevřeny.

1930

Pod terasami nechal

Havel přistavět bazén

se skokanskou věží.

Fungoval až do poloviny

šedesátých let, kdy bylo

otevřeno Podolí.

1937

K funkcionalistické

restauraci s kavárenskými

terasami byl

přistavěn Trilobit bar

v romantickém duchu.

1939–1945

Během druhé světové

války si ve věži teras

zřídil wehrmacht

pozorovatelnu.

1952

Barrandovské terasy byly

znárodněny.

1988

Areál byl prohlášen

za národní kulturní

památku.

1992

Barrandovské terasy

získali v restituci Václav

a Ivan Havlovi a převedli

je na své ženy.

1994

Rrestaurace přivítala

poslední hosty.

2001

Dagmar Havlová vložila

objekt do speciálně

vytvořené akciovky

Barrandovské terasy, v níž

má podíl Michalis Dzikos.

Ten se postupně stává

investorem projektu

jejich obnovy.

2011

Investor získává stavební

povolení na přístavbu

hotelu.

Vzhledem k finanční krizi investor umrtvil všechny aktivity, ekonomický vývoj jej zaskočil. Teď se k projektu znovu vrací a záměr částečně přehodnotil. Kouzelný výhled na Prahu, který tehdy ještě neozvláštňovaly dopravní tepny, a výborná kuchyně začaly přitahovat jinou než původně zamýšlenou „lidovou“ klientelu.

O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče