Zítřek pružný a lhostejný

11. července, 00:00 - Daniel Deyl
11. července, 00:00

Okolnosti a výsledek hlasování o brexitu pomohly vytyčit bitevní pole politického boje nedaleké budoucnosti

Pot, slzy a krev jsou skutečné. Obsazení divadelního představení je špičkové a z reál ných kulis Shakespearovy vlasti je sleduje me v přímém přenosu; lepší oslavu dramatikových 400. narozenin aby pohledal.

Událost, pro niž se vžilo pojmenování brexit, byla od samého počátku právě divadlem; jen podle publika se měnil scénář. Námět je jasný již několik desetiletí: mocenské ambice britské Konzervativní strany nabourává spor mezi těmi jejími členy, kteří vnímají Evropskou unii jen jako otravu a nutné zlo na straně jedné, a těmi, kteří jako by kvůli ní dostali vzteklinu na straně druhé. Rozhádaná partaj se však špatně prezentuje, takže je třeba zachovávat alespoň zdání jednoty, jinak vládnou labouristé.

Právě to se dělo do roku 2005, kdy konzervativci prohráli třetí parlamentní volby v řadě; a tehdy si zvolili do čela devětatřicetiletého kariérního politika Davida Camerona. Eurofobní křídlo strany si tehdy kladlo podmínku, že Cameron stranu vyjme z pravostředové koalice v Evropském parlamentu, a tak se také stalo. Nedávný vlajkonoš kampaně za zachování členství v Unii tak před jedenácti lety vstoupil do Bruselu jako tvrdý euroskeptik.

Partajní revolta

O pět let později Cameron vyhrál volby, ale vládu musel sestavit v netypické koalici se silně proevropskými Liberálními demokraty. Mnoho toryů to logicky považovalo za neúspěch – předcházející labouristická vláda Gordona Browna byla tak nepopulární, že nevyhrát volby na celé čáře neúspěchem rozhodně bylo. Na přetřes přišla oblíbená disciplína Konzervativní strany: vnitropartajní revolta.

Tehdy se začalo na brexit zakládat.

Eurofobové využili Cameronovy oslabené pozice a vynutili si na něm slib, že výměnou za jejich podporu vypíše po dalších volbách referendum o setrvání v Unii. (Do té doby o vystoupení nikdo reálně neuvažoval.)

Tady přišel první Cameronův bluf: ani jeho vláda nebyla nijak oblíbená a vypadalo to, že konzervativci budou rádi, když budou moci po volbách v roce 2015 pokračovat v koaliční vládě s liberály. Takový stav věcí by ministerskému předsedovi umožnil slib o referendu nesplnit; tak či onak, bez velkého váhání řečené slíbil. „Úplně to posral,“ komentoval to v roce 2014 lapidárně (v tajně natočeném soukromém rozhovoru) polský ministr zahraničí Radek Sikorski.

Jenže se stalo, s čím nikdo nepočítal.

Z podstatně méně výhodné výchozí pozice, než jakou měli o pět let dříve, Cameronovi toryové volby vyhráli – a smlouva s ďáblem v podobě slibu o referendu ležela na stole.

Cameron neměl na vybranou. Pokračoval tedy v blufování; jak to dopadlo, víme.

Motání motivací

Co však v učebnicích dějepisu později zapadne, je skutečnost, že Cameron dlouho váhal, jestli povede kampaň pro „Remain“, nebo pro „Leave“. Podle týdeníku The Spectator, jenž slouží jako přípravka budoucích špičkových politiků Konzervativní strany, se defi nitivně rozhodl pro první možnost až na poslední chvíli – někdy během loňského roku, tedy v době, kdy průzkumy mluvily o tom, že většina Britů chce v Unii zůstat.

Tak tomu bylo ještě poté, co ministerský předseda absolvoval kolečko jednání s kontinentálními špičkami o tom, co by potřeboval na vztahu Londýna a Bruselu změnit. Bylo to kontraproduktivní – zarytí skeptici, jež by býval neuspokojil žádný „ústupek“ ze strany Unie, jen dostali munici ke své jednoduché argumentaci, zaměřené na prostý cíl: izolaci Británie od zbytku světa.

Pak přišel na řadu prvek typicky shakespearovský, totiž zrada. Ministr spravedlnosti Michael Gove, rodinný přítel ministerského předsedy a kmotr jednoho z jeho dětí, oznámil, že povede kampaň proti němu.

O dva dny později jej následoval nejpopulárnější britský politik, tehdy ještě londýnský starosta (a Cameronův letitý kamarád ze studentských dob) Boris Johnson. Cameron se o obou dezercích dozvěděl z médií. V obou případech nebyla zrada motivována nepřekonatelnými názorovými rozdíly; Johnson je považován za jednoho z nejproevropštějších toryovských politiků, zatímco Gove je mentálním otcem všeobecně umírněného politického vystupování Cameronovy vlády.

Týden po hlasování nicméně Gove totéž provedl i Johnsonovi: oznámil svoji kandidaturu na funkci šéfa partaje, aniž by to kolegovi dal vědět. Přitom měl už několik dní pohromadě vlastní tým, jak později vyšlo najevo. Důvodem bylo, říká se v Londýně, že Johnson odmítl předem slíbit ministerská křesla těm, kteří jej podpořili; u Govea mělo jít o místo ministra financí. Gove vycítil, že Johnson váhá, a rozhodl se jednat na vlastní pěst – ačkoli předtím nejméně devětkrát (jak píše The Daily Telegraph) prohlásil, že na funkci ministerského předsedy nemá.

Koho zajímá EU?

Jednání aktérů tohohle spektakulárního tyjátru od Camerona s Johnsonem přes Govea až po labouristického předáka Jeremyho Corbyna (který v kampani odmítl vystoupit s ministerským předsedou na jednom pódiu, aby si nezadal) a vůdce nacio nalistické partaje UKIP Nigela Farage (který také po referendu rezignoval, aby se to nepletlo) mělo jednoho společného jmenovatele.

Obsah souboje – další osud Spojeného království – je zajímal jen do té míry, do níž se přímo týkal jich samotných.

Cynismus elit není ve vztahu k voličům nic nového. Už Winston Churchill říkával, že nejlepším argumentem proti demokracii je pět minut rozhovoru s běžným voličem. V kontextu roku 2016 však okolnosti hlasování o brexitu a jeho výsledek dostávají význam nanejvýš aktuální.

Onen cynismus je vzájemný – a co hůř, pochopitelný. Demokratický úzus říká, že politici potřebují voliče, aby mohli být zvoleni, a voliči potřebují politiky, aby se postarali o jejich potřeby. To jakžtakž funguje v prostředí, jež je definováno demokratickou formou vlády, jejím více či méně liberálním obsahem a kapitalisticky fungující ekonomikou, která to celé živí.

Entitou, jež je schopna tohle prostředí zaručit, byl tradičně průmyslový národní stát. Ten dokázal ve druhé polovině 20. století zajišťovat důležité věci: masové vzdělání; volební právo pro ženy i nemajetné muže; sociální síť zachytávající před pádem na dno důchodce, lidi postižené či nezaměstnané; financování vědy z veřejných zdrojů; státem vlastněné podniky jako letecké společnosti, dráhy, energetické firmy; a samozřejmě obranu kulturních, jazykových, etnických, politických a všelijakých dalších tradic, na nichž stavěl status quo.

Elity a nosiči vody

Změny běhu věcí, především technologického a demografického charakteru, však tenhle předpoklad neustále narušují. Systém globální elektronické komunikace znemožňuje vládám dokonalou izolaci svého státu od okolí blízkého i vzdáleného. Systém mezinárodního práva může mít přednost před principem suverenity, a poskytnout dokonce i legální krytí ozbrojenému útoku proti zemi, která útočící stranu nijak neohrožuje; o černém trhu se zbraněmi hromadného ničení ani nemluvě. Mezinárodní systém obchodu a finančních toků daly značnou část kontroly nad národními ekonomikami do rukou trhu.

Státní hranice nerespektují ani epidemie nakažlivých chorob, ani terorismus. Levná doprava umožňuje migraci v měřítku ještě nedávno nepředstavitelném. To jsou vnější vlivy – ale patří sem i tlak vnitřní v podobě neustále rostoucích nároků sociálních systémů, jež při stárnoucích populacích nebude možné živit stejným způsobem jako dosud.

Takto formulováno začíná vysvítat, že schopnost státu, jak jej známe, plnit svoji funkci povážlivě klesá. V demokratických zemích to má za následek stále méně dokonalé dodržování nepsané společenské smlouvy mezi politiky a voliči či, chcete-li, mezi elitami a nosiči vody. (V těch ostatních také, ale tam to není předmětem diskuse.) Nosiči vody nedostávají to, o čem jsou přesvědčeni, že je jejich právoplatný nárok, ať už si to myslí právem, či nikoli. Všudypřítomné propojení politiky a byznysu z druhé strany oslabuje potřebu příslušníků elit dosáhnout uznání mas; ona často omílaná rostoucí nerovnost příjmů je zde ilustrativní.

Můžeš se pokusit přežít

Názory na to, co s tím tedy provést dál, se pochopitelně různí. Například podle amerického právníka a historika Philipa Bobbitta bude průmyslový národní stát nahrazen útvarem jiného typu; bude se mu stále říkat stát, ale „je to stejné, jako když se Fordu model T říká auto stejně jako Toyotě Prius – obojí má kola a volant, ale oba stroje pracují rozdílně a k jejich společenskému fungování jsou zapotřebí jiná pravidla“.

Ten nový stát, Toyota Prius, bude podle Bobbitta mít zakódovaný jiný typ společenské smlouvy než stát dosavadní. Namísto „dej nám moc, my ti zaručíme uspokojení tvých potřeb“ by to mohlo být něco ve smyslu „my máme moc, a jestli chceš, můžeme ti zaručit, že se budeš moci pokusit přežít“, řekl by cynik.

Lze odhadovat, že funkce státu nového typu budou pohyblivější a pružnější než ty současné. Australský akademik přes bezpečnost v mezinárodních vztazích Paul Monk nazývá takovou novou formu informačnětržním státem, jehož prvky už jsou na světě k vidění: „Státy deregulují nejen průmysl, nýbrž – a to především – ženskou reprodukční aktivitu; udržují armády profesionální, nikoli odvedené; vzdělání je stále řidčeji poskytováno zdarma; státy přecházejí od prostého rozdělování sociálních dávek, jako je podpora v nezaměstnanosti, k poskytování rekvalifikačních kurzů; státní podniky mizejí a místo nich vznikají suverénní fondy; množí se prvky přímé demokracie, jako jsou referenda, procesy odvolávání politiků a dalších iniciativ, které obcházejí tradiční parlamentní systémy.“

Když je co bránit

Druhou stránkou věci samozřejmě je, že takovému informačně-tržnímu státu ve vztahu k občanovi jde především o věci kvantifikovatelné a exaktně uchopitelné.

Vůči ostatnímu je lhostejný – Bobbittovými slovy „vůči rase, etnicitě a národnosti, sexuál ní orientaci, vůči loajalitě k sobě samému, úctě k sebeobětování, politické kompetenci, vůči soukromí a rodině“.

To zní věru jako razantní proměna. Není divu, že se v různých zemích setkává s různou dávkou porozumění. V Německu, jež za prvních zhruba osmdesát let své sjednocené existence stačilo vyvolat a s katastrofálními následky prohrát dvě světové války, je modernita tohoto typu možná přijímána vstřícněji než v zemích, jimž národní průmyslový stát posloužil velmi dobře, tedy především v Británii a ve Spojených státech (ale i třeba, jakkoli perverzně, v Rusku).

Ptáme-li se tedy po původu zdánlivě nelogických hlasů pro brexit a pro Donalda Trumpa, zde může ležet část odpovědi: šanci má ten, kdo nevypadá a nemluví jako politik, v podstatě jakýkoli Donald Johnson nebo Boris Trump. Lze to velmi srozumitelně vnímat jako hlas protestu (ať už vědomý, nebo podvědomý) nikoli proti politice „per se“, nýbrž proti politice coby nositeli výše popsané verze modernity. A lze se také domnívat, že právě v těchto zemích, v jejichž minulosti je co bránit, proběhnou nejkrušnější konflikty tohoto nově proměněného politického bojiště.

Cynismus elit není ve vztahu k voličům nic nového. Už Winston Churchill říkával, že nejlepším argumentem proti demokracii je pět minut rozhovoru s běžným voličem.

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

 Umělá inteligence (ilustrační foto)

Giganti ze Sillicon Valley uzavřeli partnerství pro vývoj umělé inteligence

Pracovní trh se mění, změny zaměstnavatele už se Češi nebojí. Ilustrační foto

Kariéra. Kvůli ní Češi překvapivě nejčastěji mění zaměstnání

Pohled na ulice britských měst během vrcholící kampaně pro referendum o setrvání či odchodu z Evropské unie

Vypořádání brexitu přijde každého Brita na libru ročně

Světové ekonomické fórum v Davosu

10 nejzadluženějších zemí světa: o překvapení není nouze

 ilustrační foto

BlackBerry už nebude vyrábět vlastní smartphony. Zaměří se na software a služby

Škoda Auto

Velkolepé plány: Škoda chce vstoupit na 18 nových trhů

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče