Zemanův oxymóron aneb Etika progresivních daní

25. března 2013, 00:00 - Mirek Topolánek •
25. března 2013, 00:00

Progresivní zdanění křiví společnost, vysává střední třídu a jeho propagace je čirý populismus

Miloš Zeman ve svém inauguračním projevu ani nepřekvapil, ani nepohoršil.

Názorová konzistence je určitě jeho výhodou. Mám ho rád. Nenudí, i když s ním nesouhlasíte. Přestože český prezident zatím naštěstí nemá žádnou reálnou možnost přímo měnit legislativu, stojí za zmínku jeho „programové“ priority. Zastavím se u obhajoby progresivních daní.

Mluvíme-li o daních a jejich etickém rozměru, nedej bože o etice progresivních daní, dostáváme se z prostředí exaktní vědy – ekonomie (která se etickým, tedy v zásadě subjektivním soudům vyhýbá) na tenký led filozofie, politiky a ideologie, které jsou na střetu konkurenčních pohledů, motivací a preferencí založeny. Pro ekonoma je tudíž sousloví „etické daně“ klasickým oxymóronem, protimluvem.

Můj první závěr: Miloš Zeman nepreferoval etická, ale spíše ideová východiska.

Úvodem si vypomohu citátem z druhého listu svatého apoštola Pavla Korintským: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení.“ Celé křesťanské dějiny nás učí, že dar má smysl nejen pro příjemce, ale i pro dárce. Pokud někomu silou zákona něco vezmu, například formou daní, a dám to druhému, pak ani ten, komu bylo vzato, ani ten, kdo vzal, nejsou opravdovými dárci a obdarovanými. Jaká etika je tedy v donucení obsažena?

Amorální závislost Nárůst státu a jeho agendy, zvýšení podílu veřejného sektoru na tvorbě HDP a přerozdělovací mechanismy vedly k logické potřebě zabezpečit vyšší rozpočtové příjmy, tedy ke zvýšení daní. Bohatí se naučili daně obcházet a neplatit, neboť kdo by platil státnímu a neosobnímu otesánkovi? Masivní přerozdělování naučilo potřebné, a navíc i černé pasažéry sociálních systémů brát dar jako svůj nárok, který jim musí být poskytnut. Jako právo, které jim musejí zdravější, mladší, bohatší a úspěšnější garantovat. Tímto se dostává stále větší počet lidí, tedy voličů, do závislosti na státu.

Časem si tato závislá většina demokraticky prosadila i kodifikaci práv a nároků do ústav, kodexů, listin. Základní práva – právo na život, na soukromí a na ochranu legálně nabytého majetku nabobtnala do nebývalých rozměrů. Závislá většina se slastně protahuje v sociálních sítích a skutečně potřební živoří. Vždyť přece veřejné rozpočty jsou tak tučné a dávají na ještě větší nesmysly, než je moje potřeba, říkají si senioři, nemocní, chudí a handicapovaní, ale i úředníci, učitelé, lékaři, policajti, hasiči, dopraváci, vojáci, říkají si to i příjemci dotací, subvencí a konzumenti státních a veřejných zakázek. A všem to připadá málo.

Kvalita každé společnosti se správně hodnotí podle schopnosti postarat se o ty, kteří toho sami nejsou schopni. Souhlas. Nakonec ale platí daně a za jejich neplacení je penalizována právě ta skupina lidí, která garantuje rozvoj, inovace, vyšší produktivitu, úroveň sociálních služeb a jako jediná vytváří přidanou hodnotu – vzdělaná střední třída. Progrese v daních vždy nejvíce vysává tuto skupinu, její potenciál, ničí její motivaci ke zlepšení, k úspěchu, k tvorbě hodnot a nakonec i k placení daní. Je to vrcholně neetické! Státní přerozdělování, notabene progresivní zdanění není tedy naplněním oné křesťanské teze, která mluví o potřebě starat se o potřebné.

Vzhledem k dopadům je tady můj druhý závěr: Miloše Zemana nezajímal ani ekonomický rozměr progresivních daní.

Pro obhajobu daní použiji mainstreamový ekonomický názor. Pokud daně slouží k udržení a zajištění systému vlastnického práva, tak je daň nejenom legální, ale i legitimní jako přijatá dobrovolná povinnost. To, že dnes veřejný sektor nabobtnal z feudálního desátku na neuvěřitelných 40 až 50 procent HDP, je dáno vývojem, který pozitivní určitě není, a obhajoba progresivních daní je tudíž podobná hašení požáru benzinem. Trend musí být zcela opačný. Jinak západní civilizace podlehne globálnímu souboji a evropský stát blahobytu, tj. EU, skončí v propadlišti dějin jako římská říše. To by měl prezidenteurofederalista do svých hrátek s progresivní daní zakalkulovat, protože jinak by platil závěr číslo tři: Miloš Zeman v sobě zapřel i úspěšného prognostika.

Pokřivený trh Neúprosným zrcadlem etiky naší společnosti je trh. Trh za krizi nemůže. Mohou za ni politické chyby, etické poklesky, neodpovědnost, nenažranost a populismus. Trh je pokřiven nejrůznějšími lobbistickými tlaky a parciálními zájmy. A je jedno, odkud tyto tlaky a zájmy přicházejí. Zda od firem, odborů, nebo jsou důsledkem touhy politiků koupit si hlasy voličů. Vyhovění těmto tlakům je vždy vítězstvím silné a dobře organizované nátlakové menšiny nad rozptýlenou a neorganizovanou většinou.

Vždy jde o dobývaní renty – to je ona známá Buchananova veřejná volba. Ona odhaluje kořeny naší současné krize. Stejně jako krizí minulých a budoucích. Ty kořeny mají svá jména: protekcionismus a populismus. Často je ovšem obtížné odlišit jedno od druhého.

Snaha preferovat některé firmy na úkor jiných, stejně jako neodpovědné rozdávání dárečků občanům jdou obvykle ruku v ruce a tleskají tomu jak velké korporace, tak odboráři. Proto těmto skupinám nevadí neetické zvyšování daní úspěšným, odpovědným, samostatným a pracovitým, skutečným lidem práce. Je to více než neetické, je to proti samotným principům svobodné společnosti.

Závěr číslo čtyři: Miloš Zeman se tímto návrhem projevil jako populista.

Existují tedy čtyři hodnoty, které jsou rovnocennými součástmi naší křesťanské etiky: svoboda, odpovědnost, spravedlnost a solidarita. Tyto hodnoty dnes nejsou v rovnováze, kyvadlo je dlouhodobě vychýleno ve prospěch druhých dvou. Progresivní daně fatálně ohrožují základy svobodné společnosti, nabourávají pocit odpovědnosti za sebe i za druhé. Nejsou ani v náznaku spravedlivé, podobají se spíše sociálnímu výpalnému, a už vůbec nejsou solidární ve smyslu dobrovolné, nevynucené vzájemnosti, tedy námi hledané etiky.

Třídní boj pokračuje Proč tomu tak je? Nejlépe to zřejmě řekl sociální psycholog Gustave Le Bon: „Davy nikdy nežízní po pravdě; odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí, a zbožňují raději klam, když je oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je velmi snadno, kdo se je snaží zbavit iluzí, stane se vždy jejich obětí.“ Progresivní daně jsou přesně tím klamem a iluzí, kterými se lidé nechávají manipulovat a ovládat. Mýtus progresivních daní vyvolává ze záhrobí duchy malosti, závistí, průměrnosti a probouzí ty nejtemnější lidské pudy. Progresivní daně jsou neetické z povahy věci a jsou pouze neodpovědným a populistickým nástrojem nového třídního boje, zabaleného do cukrátka populismu, mocenských ambicí a evropského sociálního bludu.

Budiž nám nebe milostivo!

Je jasné, že Miloš Zeman sám progresivní daně nezavede. I Václav Klaus uděloval do podhradí spíše jen knížecí rady. Nicméně souběh aktivistického hradního světlonoše, oranžového Senátu, perspektivně oranžovorudé Sněmovny a třetí komory Parlamentu – Ústavního soudu může být smrtícím koktejlem pro menšinu, kterou Miloš Zeman evidentně nezastupuje a zastupovat ani nechce. Není jich deset milionů, je jich méně a bude jich ubývat. Jsou to ony zemanovské, vymírající, dosud daně platící, zmenšující se ostrovy pozitivní deviace.

O autorovi| Mirek Topolánek • předseda výkonné rady Teplárenského sdružení České republiky

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče