Zavést, či nezavést?

20. dubna 2015, 00:00 - MONIKA NOVOTNÁ
20. dubna 2015, 00:00

Nejsem v žádném případě přesvědčená, že se zlepšení výběru daní po zavedení evidence tržeb a kontrolních hlášení dostaví

Parafráze na hamletovskou otázku se týká plánovaného zavádění elektronické evidence tržeb, kterou ministerstvo financí již několik měsíců představuje jako svůj základní nástroj pro zásadní a pozitivní obrat při výběru daní. Nechci se ve svém článku zabývat otázkami spojenými s očekávanými technickými problémy internetového připojení nebo náklady podnikatelů, které jsou v souvislosti s elektronickou evidencí očekávány. Chtěla bych se zamyslet nad tím, zda je elektronická evidence tržeb opravdu jedinečný nástroj, který může daňovým únikům zabránit. Druhým plánovaným nástrojem pro zlepšení výběru daní je kontrolní hlášení pro účely daně z přidané hodnoty. Nejsem v žádném případě přesvědčená, že se deklarovaný efekt dostaví.

Velký bratr Ve stručnosti a technicky značně zjednodušeně připomenu, v čem elektronická evidence tržeb spočívá. Každá hotovostní platba v tomto systému se automaticky zaznamená na zařízení finanční správy a teprve poté bude vytištěna účtenka. A máme problém – jaké údaje poputují z pokladny podnikatele na finanční správu? Přitom elektronická evidence se bude vztahovat i na kartu – ačkoli takové platby jsou obchodníkovi připisovány na účet a těžko by s nimi mohl nějak daňově manipulovat. Považuji za naprosto nezbytné, pokud by ministerstvo od svého nápadu neustoupilo, aby bylo zákonem zcela přesně definováno, jaké údaje může finanční správa z elektronické evidence získávat, jak je musí uchovávat a kdo a k čemu je může využít.

Obdobné se týká též kontrolních hlášení k dani z přidané hodnoty. Podle představy ministerstva financí má být od příštího roku přílohou daňového přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH) položkově rozepsaný seznam přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění, zjednodušeně koupeného a prodaného zboží a služeb, s uvedením údajů o dodavateli nebo zákazníkovi, ceně daného zboží nebo služby a výši daně. Finanční správa by si takto mohla (a měla) ověřit okamžitou křížovou kontrolou, zda ten, kdo vystavil jinému fakturu s DPH, také DPH přiznal a odvedl ve svém daňovém přiznání. Kontrolní hlášení však povedou k tomu, že se na finanční správě bude shromažďovat obrovské množství údajů o dodavatelích a zákaznících, objemech prodaného a koupeného zboží, jeho cenách atd. – tedy údajů, které si firmy logicky přísně chrání jako své obchodní tajemství. Představme si situaci, že se všechny zmíněné údaje shromáždí v počítačovém systému finanční správy. Jde skutečně ve všech případech o informace, které jsou pro finanční správu nezbytné? Opravdu nedokáže zabezpečit výběr daní bez těchto podrobných informací? A dokáže zajistit svá úložiště dat tak, aby bylo vyloučeno, že se do nich dostane nelegální cestou někdo třetí, pro kterého budou uložené údaje představovat obchodní hodnotu? Vraťme se k prvnímu nástroji – elektronické evidenci. Ministerstvo financí projekt prezentuje tak, že každá účtenka dostane svůj specifický kód a zákazník si bude moci podle tohoto kódu ověřit na internetu, zda obchodník jeho účtenku elektronicky zaevidoval.

A co dál? Předpokládá ministerstvo masivní nárůst případů, kdy se zákazník bude obracet na finanční úřad, že účtenku nedostal? Nebo je reálná představa, že každý z nás po nákupu přijde domů, sedne k počítači a bude si ověřovat, zda jsou jeho dnešní účtenky v elektronické evidenci? Ministerstvo se zaštiťuje tím, že bude kontrolovat jen potenciální nepoctivce a poctiví podnikatelé nebudou kontrolami obtěžováni. Jenže k tomu přece samotná elektronická evidence tržeb nemůže stačit. K tomu musí být na druhé straně spolupracující zákazník, který nevydání účtenky bude považovat za tak zásadní morální prohřešek, že nepoctivce oznámí finančnímu úřadu – ale to přece může i dnes. Nemělo by se spíš ministerstvo ptát na to, proč zákazníci rezignovali na svou aktivní roli a proč mlčky respektují šedou ekonomiku – vždyť kdo z nás někdy neslyšel otázku: —A potoebujete na to fakturu?“ SMItHOVO DĚDICtVÍ V 18. století navrhl Adam Smith ucelenou soustavu principů, pro které se ujalo označení daňové kánony. Výběr daní by měl být spravedlivý, aby odpovídal možnostem poplatníků. Daňový zákon musí být srozumitelný, aby byl poplatníkovi a komukoli jinému naprosto jasné, co za co a kdy má platit. Daň by se měla vybírat v období a způsobem, který je co nejvíce vhodný pro poplatníka. A konečně – „každá dao by mila být promyilena tak, aby obyvatelé platili co nejméni nad to, co ona dao skuteeni poináií do státní pokladny“. Teprve v okamžiku, kdy budou naše daňové zákony formulovány se znalostí a respektováním těchto pravidel, budou otevřeny dveře pro reálné zlepšení výběru daní. Místo toho ministerstvo financí předkládá poplatníkům administrativně i technicky náročná řešení, která v první fázi nepovedou k ničemu jinému, než že budou na jednom místě uložena citlivá obchodní data tisíců subjektů. Pan Colbert, ministr financí Ludvíka XIV., kdysi napsal, že —umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu, aby co nejméně syčela“. Obávám se, že připravovaná opatření ministerstva financí přinesou velmi málo peří, zato sykot bude dosti výrazný.

O autorovi| MONIKA NOVOTNÁ • jednatelka, Rödl & Partner

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče