Zapomenutí Andrejovi muži

11. listopadu 2013, 00:00 - Tomáš Pergler
11. listopadu 2013, 00:00

Kromě Babiše stáli u zrodu Agrofertu také další lidé z Petrimexu, kolega jim ale zabouchl dveře

Když Andrej Babiš vypráví o svých prvních krůčcích při budování agrochemického impéria, mluví obvykle v množném čísle. „Začínali jsme čtyři, měli jsme sto tisíc na účtu, ve čtyřech místnostech na Václaváku, a někam jsme to dotáhli,“ popisoval v jednom rozhovoru gründerské období Agrofertu. Podobně se vyjadřuje také ve svém životopise na stránkách svého hnutí ANO, které nečekaně zabodovalo v nedávných volbách. Nezdá se, že by Babiš podléhal dojmu vlastní důležitosti a používal plurál majestatikus. Potíž je trochu v tom, že v oficiální verzi příběhu se omezuje téměř výhradně na sebe. Jména a osudy těch, kteří přišli s nápadem, jak začít vydělávat mimo podnik zahraničního obchodu (PZO) Petrimex, zůstávají v pološeru.

Chceme-li zjistit, kdo se kromě Babiše podílel na vzniku Agrofertu, je třeba nejprve poopravit mýtus, že rozjezd firmy k miliardovým majetkům odstartoval až Babišův vyhazov z Petrimexu na jaře 1995. Nynější předseda ANO ve skutečnosti vydělal první miliony mnohem dříve, ještě během svého působení v Maroku před rokem 1989. Zlom ale přišel až po sametové revoluci, kdy se někteří manažeři Petrimexu začali osamostatňovat. V centrálně plánovaném hospodářství byl PZO logickým článkem průmyslového komplexu, v liberalizovaném trhu ale ztrácel svůj smysl. Babiš a jeho kolegové si to uvědomovali. Věděli, jak probíhá normální obchodní jednání, a mohli navázat na letité obchodní kontakty. A tak někteří začali obchodovat s chemickými surovinami a produkty ve vlastní režii, jiní se pustili do úplně jiného byznysu. O tom, že nepracovali výhradně pro Petrimex, svědčí náhled do českého, a hlavně slovenského obchodního rejstříku. Některé ze společností, které založili, už dnes neexistují. Přinejmenším ale předznamenaly vznik Agrofertu v lednu 1993.

Čas pro bokovku Na chvíli se tedy ponořme do stručné podnikové historie. Už na podzim 1990 vzniká na Slovensku akciovka Contix. Předsedou představenstva se stal někdejší zaměstnanec Petrimexu Alexej Beljajev, v současnosti majitel popradské Tatravagónky, jednoho z největších výrobců železničních vozidel v Evropě. Už po necelém roce ale Beljajev z vedení firmy odchází, zůstávají tam ale jiní z okruhu Petrimexu.

V březnu 1991 následuje firma Sima, kterou o dva roky později přebírá Ľubomír Šidala, někdejší Babišův spolupracovník v Maroku. Později do Sima majetkově přistupují také Ivan Propper a Erik Rakický, syn šéfa Petrimexu Antona Rakického, jenž sehrál podstatnou roli v počátcích Agrofertu.

V srpnu 1991 je potom zapsána firma Conamis jako organizační složka podniku s ředitelem Petrem Lövingerem. Zástupcem ředitele byl Peter Dubrovay. Oba figurovali také v jiných firmách, jež zasáhly do příběhu.

Činil se také sám Babiš. Koncem roku 1991 vzniká v Bratislavě společnost Savena, kterou zpočátku vede a vlastní Vojtech Agner, dodnes Babišův dvorní právník, který ho zastupuje i ve sporu s bratislavským Ústavem paměti národa. Savena se později přejmenovala a následně ji pohltila slovenská větev Agrofertu.

To ještě není všechno. Až do loňska fungovala společnost Conamis Trading, kterou v září 1993 založili Propper, Erik Rakický a Šidala. Od roku 1996 firmu vlastnicky zcela převzal Propper. Dodnes ale na téže bratislavské adrese fungují jiné firmy spojené s Šidalou, nazvané Conamis Trading Transport a Conamis Transport. Se jménem Conamis je svázán také stejnojmenný privatizační fond, přesněji IPF Conamis Investment, jenž vznikl v lednu 1992. Společnost podle dostupných informací skoupila jen pár set kuponových knížek, nevydala akcie a v roce 1997 vstoupila do likvidace. Jako předseda dozorčí rady je dodnes zapsán Andrej Babiš. Anton Rakický (68) Je tím, kdo vytáhl Andreje Babiše nahoru. Na Slovensku je dnes přitom jeho jméno skoro zapomenuté. Objevuje se hlavně na obalech jazzových nahrávek, Rakický je totiž uznávaným hráčem na bendžo.

Někdejší generální ředitel a později předseda představenstva Petrimexu se před rokem 1989 podobně jako jeho chráněnec zapletl s StB. Zajímavější je ale jeho kariéra po sametové revoluci. Rakický měl velmi dobré vztahy s některými politiky, například s hercem a bývalým ministrem Milanem Kňažkem. Když Kňažko začal ve vládě Vladimíra Mečiara budovat resort diplomacie, Rakický mu šel dělat státního tajemníka. Současně přitom dál vedl Petrimex. Poté, co se Kňažko rozkmotřil s Mečiarem, přešel i Rakický do „demokratického“ tábora.

To se mu později vymstilo. Když se mezitím sesazený Mečiar po volbách na podzim 1994 vrátil k moci, začalo odpočítávání Rakického pádu v Petrimexu. Spor s promečiarovskými privatizéry Jozefem Kollárem (Duslo) a Slavomírem Hatinou (Slovnaft), kteří zastupovali slovenskou část akcionářů Petrimexu, ještě pár měsíců ustál díky podpoře českých chemiček. Jak dnes tvrdí Babiš, konec přišel poté, co do Spolany Neratovice a tím i mezi akcionáře Petrimexu nastoupili lidé z harvardských fondů. Koncem dubna 1995 musel Rakický z podniku odejít a s ním i šéf jednoho z obchodních úseků Andrej Babiš.

Rakický se posléze uchýlil do Spojených států. Po pádu třetí Mečiarovy vlády v roce 1998 se neúspěšně pokusil o návrat na výsluní. Mluvilo se o něm jako o budoucím šéfovi plynárenského monopolu SPP, z jeho jmenování ale nakonec sešlo. Dnes už zastupuje pouze jedinou bratislavskou firmu C-ON. l Ľubomír Šidala (62) V roce 1993 přebral od Petra Lövingera společnost Sima, do níž později vstoupili také Erik Rakický a Ivan Propper. Právě s posledně jmenovaným v minulosti Šidala podnikal v několika firmách.

Šidala je honorárním konzulem Maroka na Slovensku. Tamních kontaktů využil při založení pěstitelské firmy Fertilagri, která do roku 2010 dovážela na český a slovenský trh zeleninu pěstovanou v severní Africe a na farmě Báb u Nitry. Loni na podzim se akciovka Fertilagri Trading dostala do konkurzu, sesterská Fertilagri Trading – SK však nadále funguje.

Před pěti lety se Šidala pustil také do vinařství prostřednictvím firmy Vinidi, která má pobočku i v Praze, a investoval také do větrných elektráren.

Šidala vedl 18 let dozorčí radu akciovky Slovenská letecká spoločnosť, ve které byl předsedou představenstva kontroverzní podnikatel Jozef Majský, souzený kvůli údajnému podílu na vytunelování nebankovních firem BMG Invest a Horizont, jež připravilo tisíce Slováků o úspory. Do úředního vymazání firmy loni v březnu v jejím představenstvu seděl i Anton Rakický a do roku 2007 také Ivan Propper. l Také v Česku stále spočívá jedna firma s podobným obsazením, jež na rozdíl od IPF opravdu pomohla při zakládání Agrofertu.

Jmenuje se Agriplast, vznikla v září 1993 a Babiš v ní držel čtvrtinový podíl až do roku 2005. Pak jej prodal pražskému psychologovi Karlu Bláhovi. Podíly naopak stále drží již zmínění Ivan Propper, Ľubomír Šidala a Erik Rakický.

Štědrá matka Z dostupných pramenů vyplývá, že některé z uvedených společností, respektive jejich vlastníci, měli podle neoficiálních dohod majetkově vstoupit do Agrofertu. To se ale nakonec nestalo. Posloužily ale jako prostředník finančních injekcí.

Agrofert oficiálně začínal se základním jměním sto tisíc korun. Od července 1994 se zvýšilo na rovný milion. Vlastní zdroje na rozběhnutí velkých transakcí byly nízké, a tak se bylo třeba poohlédnout po cizích. Babiš ve svém životopise označuje za klíčový úvěr od Citibank, která, jak na webu píše, „nám v roce 1994 jako první poskytla úvěr na provozní financování ve výši čtyř milionů dolarů“. Podle zdroje z okruhu bývalého Petrimexu, který si nepřál být jmenován, měl ale Agrofert od začátku k dispozici od své slovenské matky úvěrovou linku ve výši půl miliardy korun.

Konkrétní příklad toho, jak se takové zajištění využívalo, uvedl bývalý slovenský novinář Dušan Válko, který před lety napsal o Babišovi kriticky pojatou knihu (její distribuci však zastavil na podnět šéfa Agrofertu soud). Roli prostředníka sehrála výše zmíněná firma Conamis. Válko uvádí, že měla přes úvěr od jedné ze slovenských bank financovat nákup domů v Roháčově ulici na pražském Žižkově, ve kterém pak dlouhá léta sídlil Agrofert (až do roku 2007, kdy se přestěhoval na Chodov). Za půjčku 17,5 milionu korun se zaručil Petrimex, konkrétně jeho tehdejší šéf Rakický. Podle lidí obeznámených s počátečním děním kolem Agrofertu měly peníze na pražské sídlo putovat také přes Agriplast, z něhož Babiš později vycouval. O žižkovské domy se s Babišem později soudil Šidala, ale neuspěl.

Vyplacený kmotr Jak vlastně dopadlo nebo spíš nedopadlo vypořádání Andreje Babiše a ostatních lidí z Petrimexu, kteří chtěli do Agrofertu vstoupit, se dnes těžko dozvíme. Sám Babiš víc prozradit nechce. Týdeníku Euro vzkázal, že na otázky k úloze společností jako Conamis nebo Agriplast, nechce odpovídat.

„Ohledně Petrimexu, minulosti Agrofertu a podobně odpověděl pan Babiš v poslední době řadu novinářských dotazů. Média povětšinou stejně jeho stanoviska nerespektovala a podávala v těchto záležitostech zkreslující informace,“ napsal mluvčí Agrofertu Karel Hanzelka. Skoupí na slovo jsou i ti, kteří se s Babišem tehdy rozešli ve zlém. Na otázky nereagují, nebo vzkazují, že si nechtějí špinit ruce.

Jisté je, že první léta Agrofertu zhoršila vztahy mezi bývalými přáteli z PZO. Jediným z původních zakladatelů, s nímž se Babiš údajně vyrovnal, je Anton Rakický. Podle Válka měl dostat v sedmi splátkách celkem půl miliardy korun.

Anton Rakický byl po transformaci Agrofertu na akciovou společnost necelý rok v jeho dozorčí radě, což ale bylo vázáno na jeho působení v čele Petrimexu. Vzájemné pouto nicméně trvá dodnes. Syn Rakického Erik je dodnes členem představenstva slovenské firmy Duslo, patřící do skupiny Agrofert. Děravé curriculum „Vážení spoluobčané, nikdy jsem si nemyslel, že budu psát tak podrobný životopis,“ stojí v úvodu Babišovy eseje na stránkách ANO. Šéf Agrofertu jedním dechem také podotýká, že média o něm píší mnoho „polopravd a lží“.

Tomu, že se novináři zajímají o jeho podnikatelskou minulost, se ale nemůže divit.

Zvlášť poté, co se rozkročil z agrochemického byznysu do médií a krátce nato do Parlamentu. Navíc si sám ztěžuje situaci, protože o důležitých momentech své podnikatelské ságy mlží. Ten životopis by si zasloužil ještě zpřesnit.

Babiš a jeho spolupracovníci na rozdíl od většiny obyvatel věděli, jak probíhá normální obchodní jednání, a mohli navázat na letité obchodní kontakty. Ivan Propper (52) Po Babišovi má z lidí stojících u začátku Agrofertu asi nejrozsáhlejší aktiva v Česku. Trvalé bydliště udává v Ženevě. Jeho jméno znají lidé z tuzemského realitního a hotelového byznysu. Několik let spolupracuje s českou developerkou Olgou Valtrovou. Spolu vlastní společnost United Hotel Investments Bohemia, která nedávno otevřela v centru Prahy nový pětihvězdičkový hotel. Stejná firma stojí také za rekonstrukcí jedné z nejstarších lázeňských budov, domu Sněžka v Mariánských Lázních. Provozují i známou restauraci Bílý koníček na Staroměstském náměstí. Nejznámějším slovenským projektem Proppera je polyfunkční centrum Petržalka City, pro který spojil síly s bratislavskou firmou Sollaris. Zahrnuje byty, obchody, administrativní prostory, ale i hotel nebo rekreační zařízení ve stejnojmenném panelákovém předměstí slovenské metropole. Výstavba netradičně pojaté stavby se několik let protahovala, první fáze má být hotova letos. Propper se ale neomezuje jen na reality. Jeho kmenová společnost Lentimex vznikla v roce 1997 a nejprve obchodovala s dopravníkovými pásy, výrobky z technické gumy a surovinami pro ocelárny, hutě, elektrárny a chemičky. Později se více zaměřil na dovoz surovin z Ukrajiny a Ruska a na obchod se strojírenskými výrobky. V roce 2004 Lentimex ovládl podnik PHS Strojárne v Hliníku nad Hronem.

Alexej Beljajev (57) Vedle Babiše to dotáhl v podnikání asi nejdál. Klíčovou společností jeho skupiny je Tatravagónka Poprad, jeden z největších evropských výrobců železničních vozů a podvozků. Firma Optin Invest, kterou dnes Beljajev vlastní spolu s partnerem Michalem Lazarem, koupila většinový balík Tatravagónky v roce 2006. Dříve tuto fabriku ovládali lidé ze slovenského podsvětí. Beljajev podnik ozdravil. Velkou část produkce společnost prodává do Německa a Rakouska. Loni začala Tatravagónka společně s ruskou skupinou Polymetal vyrábět ve východoslovenských Prakovcích odlitky pro podvozky do Ruska. Beljajev má velký zájem na projektu širokorozchodné tratě od slovensko-ukrajinských hranic až do Vídně, jejž chtěl rozběhnout premiér Robert Fico. S jeho vládou má Beljajev velmi dobré vztahy. Ostatně levicový kabinet mu odklepl finanční stimuly na pracovní místa. V uplynulých letech koupil výrobní podniky v Polsku, Srbsku a Německu. Konsolidovaný zisk skupiny se pohyboval mezi 30 a 40 miliony eur. Jméno Beljajeva se několikrát propíralo ve slovenských médiích. Nejdříve kvůli tomu, že si v bratislavském Devíne postavil honosné sídlo bez stavebního povolení. Před pěti lety se dostal na stránky kvůli smlouvě, kterou uzavřela tehdejší ministryně zemědělství Zdenka Kramplová na dodávku IT technologií a služeb se společností Columbex. Beljajev seděl v dozorčí radě firmy, jiná jeho společnost přitom dříve půjčila peníze HZDS, která Kramplovou nominovala. l

O autorovi| Tomáš Pergler, pergler @mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče