Z Osvětimi až na Copacabanu

11. srpna 2014, 00:00 - Tomáš Nídr
11. srpna 2014, 00:00

Pražský Žid Alfred Sobotka prorazil v Brazílii jako zlatník a nyní coby neoficiální honorární konzul pomáhá českým firmám proniknout na tamní trh

Na okraji slavné riodejaneirské pláže Copacabana stojí hotel Sofitel, ve kterém při mistrovství světa sídlili šéfové FIFA. Nalevo od hlavního vchodu na této prestižní adrese visí český státní znak. Sídlí tu zlatnictví, jehož majitel Alfred Sobotka se stal českým honorárním konzulem v Brazílii a energicky hájí naše zájmy.

Havel, Paroubek a Masopust Šestaosmdesátiletý muž, který si nechává zásadně říkat Fredy, sedí v džínsech a černém tričku s límečkem za stolem svého obchodu a se zápalem člověka, který rád vypráví, výbornou češtinou líčí, jak z Prahy přes nechtěnou zastávku v Osvětimi přesídlil na Copacabanu.

Kolem něj visí na nástěnkách či zastrčené v rámu zrcadla snímky, které ilustrují jeho životní pouť.

Zaujme mě fotografie s Václavem Havlem, kde je Sobotka o dvacet let mladší a o mnoho kil lehčí. „Byl to veselý umělec, ale obchodu vůbec nerozuměl,“ říká na adresu prvního postkomunistického prezidenta, s kterým si jinak dobře rozuměl. A pak dodá: „Ale Klaus byl taky fajn.“

Na Havlovi oceňoval, že se uměl povznést nad protokol a uvolnit se. „Jak dokázal s mulatkami tančit sambu,“ směje se. „Zato Paroubka hodně vylekaly, když jsem je pozval k nám domů. Zařekl jsem se, že už je na žádné setkání s českými politiky nevezmu. I když je to součást zdejší kultury. Nejsou to žádné prostitutky, jen tanečnice,“ zakaboní se nad politikovou reakcí. Ostatně fotografii toho, jak někdejší předseda sociální demokracie nevěřícně hledí na spoře zahalené pozadí karnevalové krásky, má po ruce také.

Díky své diplomatické roli se vůbec setkává se zajímavými lidmi. Například se současným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. Nebo na svém smartphonu ukazuje video z hlediště stadionu Maracana, na které doprovázel při jedné ceremoniální události legendu československé kopané Josefa Masopusta. „Velice mu chutnala caipirinha,“ poznamená při vzpomínce na fotbalistovu zálibu v brazilském národním koktejlu.

Než se Sobotka stal amatérským propagátorem folkloru největší jihoamerické země, byl to vcelku obyčejný kluk z rodiny pražské židovské honorace, kterého nejvíce ze všeho zajímal fotbal. K tomu mu fotografie scházejí; vzala je válka. Až na jednu, na které se usmívá jako chlapec na začátku puberty vedle svých rodičů a mladšího sourozence Tomáše. „Než přišel Hitler, nikdy jsem nepociťoval žádnou diskriminaci kvůli židovství. Ale poté to šlo rychle. Například mě vyhodili z učení na kuchaře,“ vzpomíná s tím, že otec jako zástupce textilní firmy a vlastník obchodu s látkami a koberci na Můstku, měl dost peněz, aby i s rodinou včas zmizel. Jenže nedokázal – stejně jako naprostá většina souvěrců – odhadnout, že führerova politika znamená pro všechny Židy smrtelné nebezpečí.

Včas jednal jenom dědeček z matčiny strany, bohatý zlatník Jakobovič, který stále vyzýval příbuzné k útěku do ciziny. Když je nepřesvědčil, vydal se s manželkou a malým kufrem na víkend do Karlových Varů a už se nevrátil. „Odtamtud odjel do Francie, kde si koupil celou vesnici. Nikdo z těch lidí ho pak během nacistické okupace neprozradil,“ vypráví Sobotka.

Sověti dorazili včas Sám měl přežití výrazně těžší. Až do července 1943 žil v Praze, kde si přivydělával jako pouliční prodejce křesadel. Podle svých vzpomínek byl tak zdatný obchodník, že se pro rodinu stal důležitějším živitelem než otec.

Poté však i je posledním transportem z Prahy poslali do Terezína, kde mladík skončil u pěstování rajčat a měl příležitost v týdenních intervalech vidět svoji rodinu. Ale pevnostní městečko nad Ohří nebylo konečnou stanicí, tou měla být Osvětim.

Sobotka na rozdíl od statisíců Židů nebyl na nádražním rozřadišti poslán do plynové komory, ale jako silného mládence si ho esesáci nechali na práci v truhlářské dílně. „A když jsme v ní neměli práci, nutili nás jen tak přenášet kameny z místa na místo,“ vzpomíná na tvrdé podmínky v táboře, kde skončila životní pouť jeho otce i bratra.

Jeho samotného jako v hollywoodském filmu zachránil příchod Rudé armády. „Dostal jsem trest 25 ran holí za to, že jsem ukradl přikrývku, protože mi někdo vzal moji deku. Přežít se dalo tak deset rán. Jenže pak na vykonání trestu nikdo neměl čas, protože utekli před blížícími se Rusy,“ vypráví a dodává, že si nikdo z německých dozorců nezasloužil milost.

Sám však pomohl jednomu z Poláků, kteří jim šéfovali v truhlářství. „Rusové ho už měli u zdi, ale řekl jsem jim, ať ho pustí. Jednou mi propašoval dovnitř kousíček koláče,“ říká s tím, že jinak od Poláků po osvobození Osvětimi žádné milosrdenství čekat nemohli. Také Rusové je nechali svému osudu a on přežil hlavně díky tomu, že nekouřil a vykšeftované cigarety směňoval za jídlo. Ve vyprávění o krušných letech zůstávají velké mezery, ale to bychom spolu museli mluvit mnohem, mnohem déle než těch pět hodin, které jsme spolu strávili. Navrhuji mu, že by měl o svých barvitých osudech sepsat knihu. „Na to nemám trpělivost, a navíc dneska to dělá každý,“ mává nad tím rukou a pak dodá, že už svůj příběh do velkých detailů odvyprávěl slavnému Stevenu Spielbergovi, který své filmařské mistrovství ukázal v díle Schindlerův seznam. Americký režisér tehdy natáčel medailonky pro Muzeum holocaustu ve Washingtonu a Sobotka byl jedním z těch, s nimiž za přítomnosti psychologa dlouhé hodiny hovořil.

„Dodnes se přu s rabíny, jak je možné, že Bůh něco takové dopustil,“ přiznává svůj poněkud volný vztah k víře předků. „Stejně tak nechápu, jak tak vzdělaný národ jako Němci mohl Hitlera poslouchat a proč spojenci proti vraždění Židů nějak nezasáhli. Roosevelt, Britové i Sověti o tom museli vědět. Prostě chtěli naše peníze,“ říká hořce. Je vidět, že pro pražského rodáka je téma holocaustu i po těch letech těžké, takže se chce rychle vrátit k mnohem veselejšímu životu v Brazílii a ke svým šperkům.

Nová vlast Po porážce fašismu se mu podařilo najít matku, která nacistické běsnění také přežila.

Přesunuli se za prarodiči do Francie, kde se mladý Alfred vyučil zlatníkem, ač se v předválečných časech z toho povolání vykrucoval. Jenže matka měla strach v Evropě zůstat. Chtěla od Německa co nejdál.

Přes kamaráda měl v Rio de Janeiru zajištěnu práci v oboru. „Požádali jsme s matkou v Paříži o vstupní vízum, ale nedostali jsme ho, protože tehdejší brazilský prezident Getúlio Vargas odmítal přijímat Židy. Tak jsme to zkusili na konzulátu v Marseille, zalhali v kolonce vyznání a tentokrát uspěli,“ vzpomíná Sobotka bez hořkosti, protože to byl jediný projev antisemitismu, který v nové vlasti zažil. „Zato v Argentině je to strašné. Tolik nacistů se tam schovalo. Zaplaťpánbůh už všichni chcípli,“ nechá se jedinkrát unést. Jinak si nestěžuje a třeba o identifikačních cifrách, které mu v koncentráku vytetovali na předloktí, mluví s úsměvem jako o telefonním čísle.

Do Ria dorazil v pátek; v pondělí už pracoval. Poté, co se naučil portugalsky a v nové domovině se rozkoukal, začal pracovat sám na sebe. „V Brazílii je nutné nabízet pořád něco nového,“ říká Sobotka. Přes různé výkyvy byznysového štěstí (například jako nerentabilní se ukázal nápad vyvážet do Jižní Ameriky český křišťál) to dotáhl až na pět obchodů a zařadil se mezi místní smetánku. Dnes si tyká s kdekým z tradiční místní elity, což mimo jiné dokázal tak, že mi obratem zařídil setkání s vytíženým šéfem riodejaneirské obchodní komory.

Právě i díky těmto kontaktům je velice užitečný pro naše komerční zájmy. „Dokud jste tam měli komunisty, tak jsem žádné styky s Českem neměl,“ říká s tím, že když se po sametové revoluci do Prahy vrátil, byl překvapen tím, jak málo se tam změnilo a že všechna místa svého dětství poznal. Naposledy přijel před šesti lety a nyní už se na další dlouhý let necítí.

Katalogy nestačí Demokratické vlasti se hned po změnách rozhodl pomáhat a dodnes českým podnikům radí v tom, jak proniknout na perspektivní trh. K počínání našich společností je ale hodně kritický: „České firmy se nesnaží pochopit místní kulturu. Když chceš tady získat opravdu velkou zakázku, nestačí, aby sis s sebou přivezl pár katalogů. To je jen první krok. Musíš potenciální partnery pozvat k sobě do továrny. Vše jim zaplatit, draze je pohostit a ukázat, jak to funguje v provozu.

Když toto dělají třeba Číňané, nedá se jim konkurovat.“

Pro pokročilý věk už nemůže funkci honorárního konzula vykonávat, tak ji papírově zastává jeho v Egyptě narozená manželka, která jako Židovka utekla za Atlantik před agresivním panarabismem. „To, že jsem ji v jednom klubu potkal, bylo největší štěstí mého života,“ říká spokojeně osmdesátník, který si na nepřízeň štěstěny nemůže stěžovat. Mimochodem, šperkařova manželka jen těžko může mít vhodnější jméno než Diamantina. Mají spolu tři dcery, jejichž tváře jsou na fotografiích v Sobotkově pracovně těmi nejčastějšími. Jejich věk už se sice pohybuje kolem padesátky, ale na snímcích všechny vypadají, že by rovnou mohly vzít roli v partě nestárnoucích kamarádek v seriálu Sex ve městě. Ony, šest vnoučat a prozatím dvě pravnoučata jsou největší pýchou Sobotkova života. Jeho vyprávění v těchto momentech přejde až v chlubivost, když důležitě hlásí, že jedna dcera se vdala do rodiny bývalého prezidenta, zatímco druhá se sňatkem dostala do příbuzenstva ústavního soudce. Ale není to přirozená reakce pyšného otce, kterému v mládí vtloukali do hlavy, že je jen příslušník podřadné rasy určené k vyhubení?

Během setkání několikrát opakuje, že je šťastný. Nezdá se to jen fráze. „Ta je ze svatby mé vnučky,“ ukazuje hrdě další fotku a pak při pohledu na nevěstu v bílém dodá se slzami v očích, ale spokojeně: „Tak tohle Hitler přeci jen zabít nedokázal.“ l

Nechápu, jak tak vzdělaný národ jako Němci mohl Hitlera poslouchat a proč spojenci proti vraždění Židů nějak nezasáhli. Roosevelt, Britové i Sověti o tom museli vědět. Prostě chtěli naše peníze.

O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče