Ya basta!

09. června 2014, 00:00 - Blahoslav Hruška
09. června 2014, 00:00

Juan Carlos kdysi pomáhal postavit zemi na nohy. Pro mnohé Španěly se však stal symbolem úpadku

Takovou rozlučku po téměř 40 letech kralování si španělský král Juan Carlos

I. určitě nepřál. Zatímco národní fotbalová federace mu těsně po oznámení abdikace poslala dopis plný díků, desetitisíce Španělů vyšly do ulic, aby naplno řekli, co si o monarchii myslí. Ne náhodou jim nad hlavami vlála červenožlutofialová trikolora republikánské vlajky, která se už víc než půl století oficiálně nepoužívá.

Symbolicky se na oslavě republiky a pádu mocnáře podílela i strana Podemos, což je španělský překlad Obamova hesla „Yes, we can“. Zejména mladí Španělé si také myslí, že dokážou vyměnit archaickou monarchii za moderní republiku. A nástup prince Felipeho na trůn jako restart království rozhodně neberou.

Abdikace Juana Carlose i pro nespokojence přišla nečekaně. V evropském kontextu to ale není nic mimořádného. Loni v dubnu do důchodu odešla nizozemská královna Beatrix, v létě ji následoval belgický vladař Albert II. Poprvé od středověku se poroučel také papež. Žádný z nich se ovšem do dějin impéria, které spravoval, nezapsal tak výrazně jako poslední španělský král. A to v dobrém i ve zlém.

Na příkaz vůdce Jeho panování začalo hříčkou dějin. V roce 1948, když mu bylo deset let a žil v portugalském exilu se svým otcem Alfonsem XIII., vybrala ho rodina v tajné dohodě s diktátorem Franciscem Francem jako nového vladaře pro éru, která bude jednou následovat po „caudillově“ smrti.

Musel si počkat až do roku 1975 – mezitím se směla královská rodina nastěhovat zpět do paláce Zarzuela poblíž Madridu. Juan Carlos se stal symbolem obnovy monarchie a po 34 letech prvním legitimním králem Španělska. Zpočátku to ovšem vypadalo na frankismus v novém hávu. Juan Carlos složil přísahu před jednobarevným parlamentem, který nevzešel z voleb a slíbil věrnost principům organického práva. Tedy státu, v němž nebudou existovat politické strany a vůdce bude dbát na harmonii mezi rodinou, obcemi a odbory.

Také první svobodná ústava z roku 1978 byla ještě monarchická a řeší se v ní třeba otázka poručnictví v královské rodině. Ne nadarmo začíná slovy „Já, Juan Carlos“ – byť jde o text schválený parlamentem, který vzešel ze svobodných voleb.

Skutečným zlomem byl až rok 1981, kdy se Juan Carlos coby vrchní velitel armády v televizním projevu postavil proti vojenskému puči. Ač působil jistě a odhodlaně, dost možná pro něj jasné ne vojenské juntě muselo být osobně složité. Naznačují to alespoň diplomatické depeše, které před dvěma lety zveřejnil německý týdeník Der Spiegel. Tehdejší německý velvyslanec v Madridu v nich do berlínského ústředí poslal šifrovaný záznam schůzky s králem. Několik týdnů po nezdařeném převratu prý Juan Carlos vůči pučistům „neprojevoval opovržení, ale spíše pochopení, a dost možná i sympatie“. Podle ambasadora král vyzdvihl, že vzbouřená generalita chtěla to, co všichni Španělé – obnovení disciplíny, pořádku a bezpečnosti.

Monarcha z šedé zóny Juanu Carlosovi přesto nelze upřít, že se stal symbolem přechodu k demokracii. Pravděpodobně to bylo i tím, že nepatřil mezi navrátilce z exilu, protože v Portugalsku prožil jen dětství. Z Francova režimu sice nijak neprofitoval, přesto se královská rodina Bourbonů za caudillova režimu špatně neměla. Šedá zóna byla pro mnoho Španělů přijatelnější než hrozba pronásledování a perzekuce v disentu, a Juan Carlos byl navíc zárukou kontinuity. Jeho postavení nebylo odlišné od hlavního politického proudu. I první demokraticky zvolený premiér po Francově smrti Adolfo Suárez začal svou politickou kariéru ještě za vůdcova režimu.

Neznamená to ovšem, že by Juan Carlos byl rozený konzervativec. Mezi jeho přátele patřil například dlouholetý socialistický premiér Felipe González, který v 80. letech minulého století přitáhl do země zahraniční kapitál a pomalu rozpouštěl státní podniky, jež neměly šanci přežít bez centrálního plánování. Především pak Španělsko dovedl v roce 1986 do tehdejších Evropských společenství a na dlouho dobu zajistil zemi přísun dotací z Bruselu, které změnily zanedbanou španělskou infrastrukturu k nepoznání.

Etablování nového Španělska v Evropě napomohl také sám král svými kontakty. Je zástupcem starého monarchického světa, který vždy dbal na výhodnou sňatkovou politiku. Juan Carlos, jehož prababička mimochodem pocházela z moravských Židlochovic, je vzdáleným příbuzným britské i dánské královny, jeho choť Sofie má titul řecké princezny a kontakty na německé aristokratické kruhy.

Velkou královou zásluhou bylo i navázání vztahů s východním blokem, pro nějž bylo Španělsko hordou frankistů. Juan Carlos s manželkou Sofií kvůli tomu v roce 1984 osobně přijeli až do Kremlu za nemocným Konstantinem Černěnkem.

Hojné cesty a mediální oblíbenost ale měly své meze. Bourbonové nikdy nebyli typem otevřených, civilních občanských monarchů, jací vládnou v severských zemích. Ani nebyli tak ostře sledovaní jako ti britští. Což dlouhou dobu platilo i o jejich soukromém životě. Dokonce i bulvární média kolem milostných avantýr Juana Carlose zpočátku jen tiše našlapovala.

Poslední vlnu popularity si Juan Carlos užil v roce 2007 – shodou okolností v roce, v němž Španělsko naposledy vykazovalo téměř neměnnou osmiprocentní nezaměstnanost.

„Proč nedržíš hubu?“ okřikl tehdy španělský král venezuelského prezidenta Huga Cháveze.

Tričko s nápisem „Por qué no te callas“ se okamžitě stalo hitem a hlášku z iberoamerického summitu si statisíce lidí stahovaly jako zvonění do telefonu. Bylo to symbolické i pro samotného krále. Od té doby jeho popularita klesala a lidé postupně ukládali monarchistická trička do zadních přihrádek šatníku.

Král, který zaspal Zatímco v dynamicky se rozvíjející ekonomice poněkud anachronická postava krále nikomu příliš nevadila, posledních zhruba šest let je vše jinak. Do Španělska dorazila nejprve hypoteční, pak dluhová a bankovní a nakonec i hluboká zaměstnanecká krize. Juan Carlos se několikrát pokusil získat ztracenou popularitu a najít se Španěly společnou řeč.

Vždy ale působil, jako kdyby zaspal dobu.

„Koruna si je vědoma obětí, které občané odvážně přinášejí,“ prohlásil ve svém vánočním poselství v roce 2012. Pro velkou část Španělů to byl ale jen špatný vtip. Na jaře téhož roku si s manželkou ještě jako čestný prezident organizace World Wildlife Fund vyjel na safari do Botswany a nechal se vyfotografovat před skoleným slonem. Ne že by to nikdy předtím nedělal. Jenže v době, kdy Španělsko obtížně shánělo peníze na mezinárodních trzích, jeho rozmařilosti toleroval jen málokdo.

Ani výlet na slony, ani aféra jeho zetě Inakiho Urdangarina obžalovaného ze zpronevěry kupodivu popularitu monarchie na úplná kolena nesrazily. Letos v dubnu monarchie podle ankety Centra pro sociologický výzkum (CIS) získala známku 3,72 na stupnici od nuly do desítky (čím více, tím lépe).

Královská rodina tak požívá větší důvěry než politické strany, odbory, média nebo katolická církev. Jiná věc ovšem je, zda umí Španělům nabídnout něco víc než nostalgii po starých časech.

Taková normální rodinka Juan Carlos si hodně slibuje od svého syna Felipeho, asturského prince, který by mohl monarchii omladit a dát jí civilnější podobu. Až za několik dnů nastoupí na trůn jako Filip VI., bude ve svých 46 letech nejmladším evropským monarchou. Navíc se dvěma malými dětmi a manželkou, která je z neprivilegovaného rodu a má za sebou úspěšnou kariéru oceňované novinářky.

„Potřebujeme novou mentalitu, aktivního ducha a podnikavost, která bude společně s nadějí a dobrým vzděláním stimulem pro naše životy,“ prohlásil princ Felipe. V době, kdy je polovina mladých Španělů bez práce, ačkoli jsou vzdělaní až příliš, a aktivní duch jim živobytí nesežene, je otázka, zda taková slova vezmou jako upřímnou útěchu z těch nejvyšších míst. Zvlášť od člověka, kterému místo hledání zaměstnání stačilo narodit se do dobré rodiny. l

Levné království

Příspěvky ze státních rozpočtů na provoz úřadu

královské rodiny (za rok 2014, v mil. eur)

44,2

40,05

21,13

14,25

13,27

11,18

7,78

Zdroj: Respective Government

Populární policie

Důvěra Španělů v instituce

(0 = žádná důvěra až 10 = plná důvěra)

Civilní garda 5,78

Policie 5,70

Armáda 5,29

Média 4,51

Ombudsman 3,87

Monarchie 3,72

Katolická církev 3,39

Parlament 2,63

Odbory 2,51

Vláda 2,45

Politické strany 1,89

Zdroj: CIS

Polovina na zaměstnance

Struktura rozpočtu španělského královského

úřadu Casa Real (v %)

Osobní

náklady

49,76

Provozní

náklady

39,96

Investice

0,64

Rezerva

0,65

Královská

rodina

8,99

Zdroj: CIS

Šedá zóna byla pro mnoho Španělů přijatelnější než hrozba pronásledování a perzekuce v disentu. Nízkonákladová monarchie

Byť je Juan Carlos symbolem monarchie, jeho apanáž platí erár. Na první pohled by se rozpočet jeho úřadu vešel do kolonky „low budget“. Pro letošek si musí vystačit se 7,78 milionu eur. Což je jen zhruba dvakrát víc, než kolik z eráru dostane naše Kancelář prezidenta republiky. V přepočtu na jednoho obyvatele pak vychází provoz královského úřadu ve Španělsku levněji než prezidentování Miloše Zemana. Má to ale háček – v rozpočtu Casa Real nejsou započítány náklady na údržbu nemovitostí, služebnictvo a ochranku, které se platí z jiné rozpočtové položky. Stejně tak jako servis pro státní návštěvy. Také v platu, který král pobírá, Zemana několikanásobně trumfuje. I když byl královský plat v roce 2011 zmrazen, Juan Carlos si ročně přijde bezmála na 300 tisíc eur, a to včetně 152 tisíc eur na reprezentaci. Jeho žena, královna Sofie, si stejně jako princ Felipe přijde na polovinu. l

O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče