Vystřízlivění evropského obra

20. října 2014, 00:00 - Miroslav Zámečník
20. října 2014, 00:00

Německo si hoví na uvadajících vavřínech, potenciální růst se neobejde bez investic do infrastruktury

Také si vzpomínáte na tu vlnu sebevědomého optimismu, která zaplavila Německo poté, co se dokázalo velmi rychle vzchopit ze světové finanční krize? Bodejť by ne, vždyť německý HDP vzrostl v roce 2010 o 4,1 procenta a v následujícím roce Německo přidalo 3,6 procenta, zatímco Francie se nezmohla ani na poloviční tempo, o Itálii nemluvě. Británie a Spojené státy, ač dokázaly od začátku tisíciletí růst v průměru rychleji než Německo, zakusily finanční krizi v plném zásahu a oživení bylo také mnohem pomalejší.

Respekt vůči „rýnskému kapitalismu“ jako alternativě k „anglosaskému finančnímu kapitalismu“ ohromně stoupl v nepřímé úměře k despektu způsobenému zjevným selháním toho druhého, a to nejen na Západě, ale v podstatě celosvětově. Bodejť by také ne.

Vždyť ze všech velkých západních ekonomik si pouze Německo dokázalo udržet vysoký podíl konkurenceschopného, exportně orientovaného zpracovatelského průmyslu. A navíc, zkombinovat ho se sociálním státem a solidní makroekonomickou stabilitou bez velkých bublin včetně nezvládnutých dluhů veřejného sektoru.

Uznání i zklamání O tom, jak se k Německu začaly upínat středoevropské země, netřeba ztrácet příliš mnoho slov, neboť pro všechny z nich je gravitační síla německé ekonomiky rozhodujícím faktorem úspěchu. Pro Česko, jehož vlastní experiment s „kapitalismem malých akcionářů“ skončil vskutku spektakulárním nezdarem a na jehož ekonomiku je z hlediska ekonomické provázanosti možno nahlížet takřka jako na 17. spolkovou zemi (bez federálních spolkových transferů a bohužel bez lokálního ekvivalentu německého „Ordnung, Disziplin und Sauberkeit“), to platí dvojnásobně.

Při zpětném ohlédnutí je respekt vůči německému hospodářsko-sociálnímu uspořádání snadno pochopitelný. Ovšem stejně pochopitelné je, proč se německé hospodářství dokázalo po propadu v roce 2009 tak zdatně vzchopit, jakož i to, proč dnes již ty vyhlídky nejsou tak optimistické, ba proč jsou německá data z posledních kvartálů zklamáním.

Společným jmenovatelem je role Německa v evropské, potažmo ve světové ekonomice a pohled na jeho komparativní výhody. Jako exportér sofistikovaného zboží a služeb spojených s jeho využíváním Německo profituje nejen z investiční konjunktury coby dodavatel investičních statků, ale i z růstu poptávky po prémiových automobilech, kde má země vedoucí postavení v podobě čtyř globálně silných značek. V USA, stále ještě největším trhu segmentu prémiových vozů, má Mercedes, BMW, Audi a Porsche podíl přes 46 procent, ale v Číně, která pozici největšího světového odbytiště zanedlouho převezme, zhruba tři čtvrtiny trhu.

Zabrzděno Takže německý vývoz, potažmo jeho hospodářskou dynamiku určuje růst investiční poptávky, jenž je cyklický, a růst příjmově silných vrstev obyvatelstva na rozvíjejících se trzích, především v Číně. Slova šéfekonoma a ředitele výzkumu Mezinárodního měnového fondu (MMF) Oliviera Blancharda o dvou brzdách světového růstu, z nichž jedna se vleče z minulosti (nezaměstnanost a zadluženost ve vyspělých zemích) a druhá přichází z budoucnosti v podobě klesajících odhadů potenciálního růstu, platí o Německu beze zbytku.

K tomu se připojují samozřejmě ještě vnitřní faktory. Podle MMF je hlavní příčinou revizí růstových vyhlídek pro letošní a příští rok pomalejší růst domácí poptávky, a nikoli čistý vývoz.

Německo poroste letos (1,4 procenta) i napřesrok (1,5 procenta) podle projekcí MMF pomaleji než Španělsko, přičemž spolkové ministerstvo hospodářství minulý týden revidovalo německé vyhlídky směrem dolů ještě razantněji. Místo původních 1,8 procenta letos a dvou procent příští rok se teď počítá s anemickým růstem o 1,2 procenta, respektive 1,3 procenta.

Takhle motor evropské ekonomiky nevypadá a spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble v rámci výročních zasedání MMF a Světové banky ve Washingtonu předminulý týden čelil velmi nepříjemným otázkám od ekonomických kapacit typu Piera Carla Padoana (dnes ministr financí v Itálii, ale předtím velmi respektovaná dvojka v OECD) nebo Larryho Summerse (bývalého ministra financí USA, předtím šéfekonoma Světové banky), proč tento motor nechce Německo nahodit, když fiskální prostor k dispozici zjevně má.

Nejvyšší čas Ač to laickému českému pozorovateli nepřijde, rozsah kumulovaného zanedbání údržby a modernizace je respektovanými německými výzkumnými organizacemi odhadován jen v dopravní infrastruktuře na 3,8 miliardy eur ročně. V Česku je nejen vyšší rozsah zanedbání, ale především infrastruktura ani není dobudovaná – dopady pro veřejné finance a ekonomický růst jsou zřejmé.

Alespoň trochu bdělému čtenáři týdeníku Euro nemůže ujít až zarážející podobnost s českým přístupem k fiskální konsolidaci, kde nezanedbatelné fiskální úsilí zároveň znamenalo pokles veřejných investic a přispělo k recesi. Té se sice Německo dokázalo vyhnout, a navíc díky lepšímu růstu spolkový rozpočet vykazuje přebytky, ale jinak jsou zde samé paralely – struktura rozpočtů se vyvíjela velmi podobně.

Jak rudočerná koalice v Německu, tak současná koaliční vláda v Česku evidentně chtějí ukázat národu vlídnou, sociálně citlivou tvář. V Česku se zrušily poplatky, v Německu také, v Česku se zvedají důchody a ruší „autopilot“ pro odchod do důchodu, v Německu mají také penzijní dárky pro ženy, „starodůchodce“ a odchody na penzi v 63 letech. V Česku se zvedá minimální mzda, v Německu ji zavedli plošně pro celou zemi, což evidentně zaměstnanosti zejména v bývalé NDR pomoci nemůže.

Když se na to díváte s odstupem, pak Česko s Německem spojuje kromě nesčetných ekonomických vazeb také to, že makroekonomicky za sebou netáhneme zděděné náklady (legacy cosi). Nemáme takové problémy s převisem dluhů vlády, firemního sektoru a domácností jako spousta jiných vyspělých zemí, a Česko má navíc opravdu zdravý bankovní sektor. Levněji než teď se oba státy nikdy nefinancovaly.

Rozdíl je v tom, že Češi neudělali spoustu domácích úkolů, jsou opravdu mnohem chudší a méně konkurenceschopní a pod hýžděmi nemají vůbec žádné vavříny. Německo má sice vavříny podestláno, ale nesmí na nich spát a zavázat se k rozhodnutím, jež podlomí jeho budoucí růst. To by mělo negativní implikace nejen pro něj a jeho sousedy, ale pro celou Evropu. Takže pokud se MMF v něčem plně shoduje s expertním vnitroněmeckým názorem (reprezentovaným spektrem zdejších ekonomických výzkumných údajů, IFO počínaje a DIW konče), pak je to potřeba investic do německé infrastruktury, jež by hospodářský růst vyhnaly do vyšších obrátek. Ta chvíle nastala právě teď.

Chladnoucí motor

Vývoj vybraných makroekonomických ukazatelů Německa

Zdroj: Destatis; Společná prognóza DIW, IFO, RWI, IWH, 10/2014

Jak rudočerná koalice v Německu, tak současná koaliční vláda v Česku evidentně chtějí ukázat národu vlídnou, sociálně citlivou tvář.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče