Vyhnání šakalů z Vatikánu

11. listopadu 2013, 00:00 - Josef Kašpar
11. listopadu 2013, 00:00

Papež František to s obrodou církve myslí vážně, jako první začal reformovat zkostnatělou kurii. Skončí proto jako Jan Pavel I.?

Od nástupu papeže Františka sice uplynulo jen několik měsíců, ovšem jeho proreformní politika je už velmi zřetelná. Média se povětšinou pozastavovala nad tím, že nový papež bydlí stále v rezidenci Santa Marta, že jezdí v naprosto obyčejném automobilu a chodí v jednoduché obuvi. To jsou v podstatě gesta, ale za nimi se skrývá zcela nové pojetí církve, které připomíná velmi krátký pontifikát Jana Pavla I.

v roce 1978.

Jednou z charakteristik Františkova pontifikátu je snaha o návrat církve k prostotě. Média interpretovala jeho skromný styl jako snahu o to, aby se církev zbavila svého majetku. K tomuto dojmu přispěla i papežova poznámka, že nevyužité kláštery by měly být poskytovány jako obydlí běžencům a imigrantům. Reakce na tuto myšlenku byly přinejmenším rozpačité. Během své říjnové návštěvy Assisi papež svůj postoj upřesnil. Zbavit církev majetku neplánuje – v jeho očích největším nebezpečím pro církev a každého duchovního je „mondénnost“.

Hřích luxusu Papežovo přesvědčení, že život kněží v přepychu je nejen nevhodný, ale přímo skandální, ilustruje i nedávné suspendování limburského biskupa Franze-Petera Tebartz-van Elsta, tiskem přezdívaného „biskup luxusu“. V souvislosti s přestavbou biskupského sídla za 31 milionů eur, jehož součástí byla například vana za 15 tisíc eur či vestavěné skříně za nějakých 360 tisíc eur, jej nyní vyšetřuje i německá policie.

Katolická církev je hierarchický organismus, v jehož čele stojí papež. Jenže Vatikán není pouze centrem církve, je to také stát, který má svou správu a domácí i zahraniční politiku, kterou řídí kurie. Jednou z hlavních a možno říci zásadních novinek je, že současný papež považuje celou kurii za pouhou administrativu, která musí jít minimálně krok za tím, co je pro něj nejdůležitější a čemu on říká lid Boží. A právě reforma celé vatikánské správy je tím, čím František svůj pontifikát zahájil.

„Nevím, zda se mi podaří realizovat alespoň část z toho, co jsem si předsevzal. Vím, že to nebude jednoduché a bude to vyžadovat velkou energii, ale udělám, co bude v mých silách,“ prohlásil František v rozhovoru s Eugeniem Scalfarim, zakladatelem a dlouholetým šéfredaktorem levicového římského deníku La Repubblica.

bez tajných kont „Ave Maria k řízení církve nestačí,“ nechal se slyšet monsignor Paul Marcinkus v době, kdy byl ještě předsedou tajnůstkářského a mocného Ústavu pro věci víry (IOR), známého jako vatikánská banka. Marcinkus pak po vypuknutí závažného skandálu spojeného s finančním ústavem Banco Ambrosiano musel v 80. letech minulého století rezignovat a Vatikán se vyhnul jeho výslechu jen díky tomu, že jej poslal do jednoho zapadlého městečka v USA.

Nebyl to ovšem poslední skandál, do kterého tato banka byla zatažena. O nápravu se pokusil i Jan Pavel II. a především Benedikt XVI. Ten jmenoval do funkce předsedy správní rady svého krajana Ernsta von Freyberga. A tak i do IOR zavál nový vítr a poprvé za 125letou existenci ústavu byla zveřejněna jeho bilance. IOR spravoval v loňském roce 6,3 miliardy eur majetku třetích osob, z čehož 3,1 miliardy byly finanční prostředky uložené v bance.

„Podařilo se nám vykázat 86,6 milionu eur čistého zisku, což umožnilo přispět k rozpočtu Svatého stolce 54,7 milionu eur,“ uvedl počátkem října von Freyberg a dodal: „Když se podíváte na bilanci, uvidíte, že jsme velmi konzervativní banka, jinými slovy investujeme jen do státních dluhopisů a bankovních vkladů.“

Ještě důležitější ale je, že účty už nebudou anonymní, a proto je prakticky vyloučeno, aby IOR mohl sloužit, jak se bohužel v minulosti stávalo, k daňovému úniku početných zámožných Italů, a někdy dokonce k praní špinavých peněz.

K menší reformě došlo i ve Správě dědictví Apoštolského stolce (APSA), v instituci spravující majetek Vatikánu. APSA se mimo jiné zabývá správou majetku, který různí věřící odkázali katolické církvi. Vykonává také funkci ministerstva financí a rozhoduje rovněž o investicích na trhu s realitami. Také v APSA existoval jistý počet soukromých účtů, nyní však bylo rozhodnuto nepřijímat na ně již žádné vklady a striktně omezit činnost ve prospěch orgánů, které jsou přímo napojeny na církevní správu.

Všechny tyto kroky nezůstaly bez pozornosti.

Agentura Standard Ethics Rating odměnila aktivitu papeže Františka směřující k větší transparentnosti finančních aktivit vatikánského státu zvýšením ratingu z EE– na EE. Standard Ethics upřesňuje, že „se konstatují významné kroky realizované proti praní špinavých peněz, nepovoleným finančním operacím a financování terorismu“.

Standard Ethics v rámci své činnosti deklaruje rating členských zemí OECD, k nimž během posledních let byly připojeny ekonomicky významné země jako Brazílie a Čína. Od 21. února tohoto roku sleduje i Vatikán. Standard Ethics se zvláště zmiňuje o nedávném zákonu schváleném 8. října Papežskou komisí, ve kterém se stanoví vytvoření stabilního systému týkajícího se transparentnosti, dozoru a finančních informací.

Reforma shora i zdola Nicméně je jasné, že tyto kroky samy o sobě nestačí: je třeba reformovat celou vatikánskou kurii. Jan Pavel II. to měl v úmyslu, ale jeho těžký zdravotní stav mu to nakonec neumožnil. O problému věděl velmi dobře i Benedikt XVI., který se pokusil o některé dílčí kroky. Nakonec se však rozhodl postavit do centra svého pontifikátu doktrínu a víru, protože to byly otázky, které znal nejlépe. Současný papež se rozhodl přistoupit ihned ke změně organizace církve. A dá si přitom pomoci i poradit, protože jak sám prohlásil, „nejsem velký organizátor“.

František je především duchovní schopný k sobě připoutat zástupy lidí, kteří jej následují. A proto se rozhodl dát cestou společné práce v komisích. Na začátku října si k sobě povolal osm kardinálů, kteří byli formálně pověřeni přípravou dokumentu, jenž má být základem pro diskusi o reformě vatikánské kurie. A 15. října se ujal funkce nový státní tajemník Pietro Parolin, dříve nuncius ve Venezuele, kterého František dobře zná.

Výběr loajálních spolupracovníků je totiž zásadní, o čemž se s hořkostí přesvědčil Benedikt XVI., kterého zradil jeho komorník Paolo Gabriele.

V tomto okamžiku o celém záběru reformních příprav mnoho nevíme. Kardinálové už sice shromáždili požadavky a myšlenky z různých stran, zatím se však nekonaly synody různých diecézí ani konzultace v jednotlivých národních církvích. Je to ovšem první krok na velmi dlouhé cestě, první synod Františkova pontifikátu se má konat až za rok.

Konec starých časů O potřebě zbavit církev svazujících konvencí se zmiňoval už Františkův předchůdce Benedikt XVI. Jedním ze zavedených katolických zvyků v Itálii je osm promile, které početní daňoví poplatníci odvádějí kléru a proti kterému se stavějí různá politická hnutí.

Nemluvě o některých daňových výhodách, kterých si všimla i Evropská unie a se kterými nesouhlasí. Týká se to různých rezidencí, penzionů či internátů ve vlastnictví katolické církve, které často fungují jako skutečné hotely a jsou daňově vůči konkurenci značně zvýhodněny. Bývalý státní tajemník kardinál Tarcisio Bertone dal najevo, že katolická církev je ochotna o věci diskutovat, „samozřejmě ovšem s tím, že tam, kde se jedná o skutečně charitativní instituce, je daňové zvýhodnění naprosto oprávněno“.

Sám František si je vědom toho, že se některým jeho výrokům přisuzuje význam, který ve skutečnosti neměly. Netýká se to jen již zmíněného návrhu na otevření opuštěných klášterů potřebným. Týká se to i ožehavých problémů jako sexuální skandály duchovních, homosexualita či vztah církve k rozvedeným věřícím. „Já nemohu své poslání omezit jen na starosti o homosexuály či rozvedené,“ posteskl si František před novináři.

Ovšem ve svém rozhovoru s nestorem italských novinářů Eugeniem Scalfarim vyslovil papež názor, který se jeví jako skutečná revoluce: Tou nejdůležitější věcí víry je podle Františka osobní svědomí. Takže pro něj, na rozdíl například od jeho přímého předchůdce Benedikta XVI., osvícenství není něčím, co je třeba zavrhnout. A tento pojem jde dál, i do každodenních problémů: „Kdo vlastně jsem já, abych si mohl dovolit dávat úsudky o homosexuálovi?“ prohlásil veřejně při jedné příležitosti.

Pozor na šakaly Vatikánská kurie se nepodobá té, jak ji ve svých bestsellerech popsal Dan Brown. Nicméně je jisté, že Jan Pavel II. musel během posledních let svého pontifikátu vzhledem ke své těžké nemoci otěže vlády popustit.

A teologa Benedikta XVI. otázky organizace nezajímaly. Ve Vatikánu se vytvořily různé frakce, které bojovaly o moc a místo na výsluní. Bývalý státní tajemník, který je v kurii obdobou premiéra, kardinál Tarcisio Bertone, dal při svém odchodu najevo, že musel bojovat proti „šakalům“, jak se sám vyjádřil. A František, který chce mnoho věcí změnit, bude muset překonávat aktivní i pasivní odpor proti změnám zavedených pořádků nejen ve Vatikánu, ale i v řadách konzervativního kléru.

Papež je však optimista. „Zda jsem se setkal s odporem? Pokud někde je, tak jsem ho doposud neviděl… Nicméně mohu říci, že jsem nalezl podporu i loajální osoby. Mně se například líbí, když mi někdo řekne: Já nesouhlasím.

S tím jsem se setkal, to je skutečný spolupracovník.

A takové lidi jsem v kurii našel. Ale ještě jsem se tu nesetkal s lidmi, kteří říkají: Ano, to je krásné, nádherné, a pak za mými zády říkají opak. A je pravda, že v kurii nejsou jen svatí, ale i takoví, kteří zas až tak svatí nejsou, a právě ti dělají největší rámus.“

Katolická církev existuje dva tisíce let a během své dlouhé historie byla svědkem i aktérem ledačehos. A tak není divu, že právě snahy papeže Františka o radikální reformy vedou v některých kruzích k obavám, že jej nakonec dlouholetá mašinerie a tradice zastaví. Známý exorcista padre Gabriele Amorth dokonce hovoří o tom, že „by nechtěl, aby František skončil jako jeho předchůdce Jan Pavel I.“. Padre Amorth patří k těm, kteří neustále opakují podezření, že 26denní pontifikát Jana Pavla I. na konci 70. let neskončil zcela obyčejným infarktem, protože tehdejší sbor kardinálů nepovolil pitvu zesnulého.

Sám papež František se něčeho podobného vůbec neobává. Spíš se děsí toho, čemu Italové říkají gumová stěna – která se v kritickém okamžiku pružně ohne, ale pak se zase v klidu vrátí do původní pozice.

Snahy papeže Františka o radikální reformy vedou v některých kruzích k obavám, že jej nakonec dlouholetá mašinerie a tradice zastaví. 6,3 mld. eur spravovala v loňském roce vatikánská banka, jejíž oficiální název zní Ústav pro věci víry (IOR). Z letošní, vůbec první účetní bilance tohoto kontroverzního finančního ústavu vyplývá, že loňský čistý zisk dosáhl 86,6 milionu eur.

„Je pravda, že v kurii nejsou jen svatí, ale i takoví, kteří zas až tak svatí nejsou, a právě ti dělají největší rámus,“ řekl papež František.

O autorovi| Josef Kašpar, Řím spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče