Všechny cesty vedou do Říma

05. května 2014, 00:00 - PAVEL PÁRAL
05. května 2014, 00:00

Pád do dluhové pasti trval Římu deset let, ale může být i výrazně rychlejší. Třeba zrovna v Praze

Že se dluhy musejí platit, ať už je dělá rodina, nebo stát, víme dobře snad už všichni. A taky jsme zjistili - byť zatím ne na vlastní kůži - i to, že ono placení někdy docela bolí. A ještě bude bolet, ona totiž ta evropská dluhová krize zdaleka není za námi a k rozpočtové kázni v mnoha zemích Evropy ještě vede dlouhá cesta. Na té cestě jsou přitom občas pořádně klikaté zatáčky, jako je ta římská. Řím musel pro své přežití dostat šest set milionů eur od italské vlády, která také obrací každý cent a třese se o to, aby se rok či dva staré otřesy do Itálie zase nevrátily.

Zatímco víme, že dluhy se dělat nevyplatí, pořád mnozí doufají, že to pro jejich život nic neznamená. Že vše poběží zase dál a maximálně bude třeba zatočit s pár zloději a zlojedy a problém je vyřešen. Jenže není. Ne že by se v Římě nekradlo. Lze mít dokonce jisté podezření, že se tam kradlo více než na pověstném Mafiánském náměstí v Praze. Však se taky Liga severu proti pomoci Římu sakra ostře brání právě s touto argumentací. Nicméně je jasnou skutečností, že za pádem do nesplatitelných dluhů je populismus a žití nad poměry. A to je společné dnes pro všechny evropské státy s jejich dávno zkrachovalým, ale stále vzývaným a prosazovaným sociálnětržním modelem a přesvědčením, že rozsah veřejných služeb může být neomezený. Pád z hrušky pak bývá velmi rychlý, překvapivý a dosti dramatický, jak je to vidět nakonec v Římě, jehož příběh v tomto vydání týdeníku Euro popisujeme. Tam to trvalo pouhých deset let a jistě k tomu přispěla i krize a otřesy celé italské ekonomiky. Ale může to být i rychlejší, třeba zrovna v Praze.

A nebude to jenom z důvodu nákupu zbytečně velkého množství zbytečně moderních tramvají či velkorysých investic do linek metra. Investice jistě zatěžují městskou kasu, ale i kdyby jich nebylo, je rozsah a kvalita městské dopravy v našem hlavním městě vysoko nad cenou, kterou platí cestující, a provozní dotace dopravnímu podniku stále narůstá. Stačí pár let a spolkne polovinu městského rozpočtu, zatímco v jiných metropolích je dotace na městskou dopravu na úrovni jednotek procent z rozpočtu. Příčinou je s ohledem na hustotu linek a zastávek mimořádně nízká cena předplatních jízdenek a rozsah slev, zejména pro seniory. To je však už několik let politické tabu, o němž se nemluví a nebude se zřejmě o něm mluvit ani do podzimních komunálních voleb. Možná naopak si právě levnou dopravu některé strany vetknou jako moto volebního programu, jak to už několikrát udělala ČSSD. A přitom je tento problém již silně přezrálý.

Co spolkne doprava, bude chybět jinde.

V infrastruktuře, ochraně životního prostředí či v městském zdravotnictví. Nebo se bude zase půjčovat, což ze začátku půjde tak snadno, protože zadluženost hlavního města je pořád velmi nízká a osud nějakých Rokytnic nad Jizerou či malých zkrachovalých vesniček někde v horách se zdá tak daleko. Ale není. Jistě nejde jen o jízdné v MHD. Ale až budou komunální volby, a nejen v Praze, na spadnutí, poslouchejme méně volební sliby a více se dívejme, zda v Římě ještě mají z čeho platit popeláře.

O autorovi| l PAVEL PÁRAL * paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče