Vlastní góly britské pravice

04. května 2015, 00:00 - Lubomír Heger
04. května 2015, 00:00

Spojené království čekají tento týden podivné volby: konzervativcům i labouristům přisuzují průzkumy totožný počet hlasů

Winston Churchill kdysi slavně vyhrál válku a o dva měsíce později prohrál volby. Kdyby Churchillův konzervativní následovník David Cameron tento týden opravdu vyhrál a prohrál zároveň - jak naznačují poslední průzkumy před volbami do Dolní sněmovny - mohlo by mu 70. výročí slavného Churchillova vítězství posloužit k nějaké okřídlené paralele. Ale jakou že to válku vlastně vyhrál?

Rozhodně ne žádný ozbrojený konflikt.

Poslední příležitost, kdy jste mohli Camerona vidět mávat zbraněmi, bylo bombardování Libye v roce 2011. Od té doby je Británie na mezinárodní scéně téměř neviditelná a drží se stranou nejen při jednáních o Ukrajině, ale dokonce i v kampani proti Islámskému státu, který spoluřídí její občan. Nicméně Cameron nezpochybnitelně uspěl tam, kde většina evropských zemí opakovaně krachuje, totiž v boji proti hospodářské krizi.

Úspěšný asociál Konzervativnímu premiérovi v Británii vyčítají jeho oponenti ledacos - že je to snob, zbabělec, a dokonce asociál - avšak ani komunisté by asi neřekli, že byl ve svém úřadě neúspěšný. Pět let se mu dařilo udržovat stabilní růst i při výrazných rozpočtových škrtech a vytvořit dva miliony nových pracovních míst. Potíž je v tom, že takto se hospodářský vývoj na ostrovech jeví zvenčí, nikoli v samotné Británii.

Mzdy se ve stejném období totiž skoro nehnuly z místa, a dokonce i premiér připouští, že bez jejich zmrazení by se kýžené oživení asi nekonalo. Britské publikum si mírnou konjunkturu užívá s podobným skřípěním zubů jako zbytek Evropy svou vlastní krizi, neboť zatímco britské důchody stagnují, nájmy v Londýně a dalších velkých městech rostou. Zástupci byznys komunity uveřejňují v těchto dnech jeden dopis za druhým na podporu konzervativců, zbytek země nechává nahnutý osud jejich úspěšného premiéra chladným.

Průzkumy přisuzují toryům i labouristům už několik týdnů takřka totožný počet hlasů; odhady se prakticky zasekly na 33 procentech pro obě strany. Pro kontinentálního Evropana je až s podivem, jak málo v Británii zabírají sliby opozice, že státní kasu přece jen trochu provětrá. Střední třídu ve Spojeném království tvoří nejracionálnější voliči na světě, kteří si umějí spočítat, že labouristé jsou situačně odsouzeni pokračovat ve škrtech a daňové úlevy konzervativců jsou pro ně momentálně výhodnější než dávky od socialistů.

Přesto kdyby se volby konaly minulý týden, bývala by je vyhrála opozice. Proč? Mohou za to složité volební počty a taky podivné chování Davida Camerona. Koneckonců týdeník Economist už měsíc referuje o kampani pod hlavičkou „nejpodivnější volby“ v Británii.

Fatální přešlap Dlouhodobě nejpravděpodobnějším výsledkem se jeví ten, že labouristé získají nepatrně více hlasů a konzervativci nepatrně více křesel. Vládnoucí koalici však sestaví poražený. Většinový volební systém totiž zvýhodňuje stranu, jejíž kandidáti pocházejí z okrsků s menším počtem voličů. Labouristé tak získají náskok v Anglii, stejný efekt je ale o náskok připraví ve Skotsku. Tam podle prognóz získají všechny okrsky poslanci Skotské národní strany, která v posledních měsících nabrala silně vzestupný kurz.

Volební model z minulého týdne předpokládal 273 křesel pro konzervativce (od posledních voleb je to minus 33 mandátů), 269 pro labouristy (plus 11 mandátů), 55 křesel pro skotské nacionalisty (SNP měla dosud jen osm mandátů), 26 pro liberální demokraty (minus 31) a tři pro UKIP. Současná koalice konzervativců s liberálními demokraty by tak získala 299 křesel, zatímco labouristická vláda podporovaná SNP 324 křesel. To je o dva hlasy méně, než činí nadpoloviční většina, avšak konzervativce zase nepodpoří zelení a poslanci severoirské Sinn Féin jako obvykle nechají svá křesla prázdná.

Cameron má přesto naději. Průzkumy totiž neberou v potaz efekt, podle něhož se nerozhodnutí voliči v posledních dnech obvykle přiklánějí k vládnoucí straně. Tento „swing“ by letos ale vůbec nemusel nastat. A může si za to nejvíce ze všeho Cameron sám.

V závěru kampaně dělal těžko pochopitelné chyby. Vyhýbal se televizním duelům s protivníky tak usilovně, až to působilo dojmem, že se buď bojí, anebo štítí všech mezilidských kontaktů. Vysmál se snaze labouristického předáka získat podporu herce a zpěváka Russella Branda slovy, že na takové „opičárny“ nemá čas. Branda, jehož na Twitteru sleduje skoro deset milionů lidí, označil za šaška. „Ve věku YouTube působí Cameron jako televizní vykopávka. To on měl sedět v Brandově kuchyni a žádat o podporu,“ střelil do vlastního tábora konzervativní list Daily Telegraph.

To ale nebylo celkem ničím ve srovnání s nejhorším přešlapem Cameronovy dosavadní kariéry, k němuž došlo na konci dubna. Deset let úpěnlivé snahy zbavit vůdce toryů nálepky snoba, jehož největší zábavou je hon na lišku (toho se absolvent nejelitnější střední školy Eton do jejich zákazu v roce 2005 nabažil ažaž), přišlo vniveč během několika vteřin. Od chvíle, kdy Cameron vstoupil do politiky, mu poradci neustále vtloukají do hlavy, aby nezapomněl název fotbalového klubu, jemuž fandí. Absolvent Oxfordu pochopitelně žádnému klubu nikdy nefandil, ovšem pro potřeby image obyčejného Brita už spousty let bez většího zaškobrtnutí planul pro birminghamský klub Aston Villa. A pak najednou v projevu na téma multikulturalismus (jehož fandou doopravdy je, ovšem to je jiná problematika) náhle zazní tento pokus o vtip: „Británie je země, v níž můžete najednou fandit Manchesteru United, kriketu i olympijské asociaci. Nejradši bych ale byl, kdybyste jako já fandili West Hamu.“

Premiér později vysvětlil záměnu „chvilkovým zatměním mysli“. Pro Angličany je to ale stejné, jako byste se přeřekli a namísto „Baník“ vyslovili „Slavia“. Image „chlapíka odvedle“ je navždy ztracena, Cameron může jít zase střílet lišky.

Tony Blair je pořád premiér?

Ne že by tábor labouristického předáka Eda Milibanda občas také nezaškobrtl - naposledy tím, že svého rozumbradu se šarmem studenta matematicko-fyzikální fakulty nechal pro potřebu fotografů několikrát „umačkat“ pohlednými fanynkami -, ale podle mínění většiny komentátorů vedl kampaň podstatně šikovněji. Obsahovou vyprahlost chytře maskoval tím, že voličům vnutil konspirační ideu, podle níž mají konzervativci tajný plán („jehož jméno nelze vyslovit“) na vytunelování rozpočtu zdravotnictví, z čehož se stalo jedno z hlavních předvolebních témat.

Konzervativci zase strašili voliče apokalyptickými vizemi, kam by zemi dovedla koalice labouristů se skotskými nacionalisty („přijdou do Westminsteru, aby ho rozbili“), tedy mimo jiné k podkopání obranyschopnosti země, neboť SNP si přeje zrušit program vývoje atomových ponorek Trident. Nejspíše jde o planý poplach, neboť ať už dopadnou volby jakkoli, konzervativci i labouristé (obě strany Trident podporují) dají snadno dohromady nadpoloviční většinu křesel.

Miliband nicméně pod tlakem zakolísal a slíbil, že labouristé do koalice s nacionalisty nepůjdou. V praxi to moc nemění, neboť odpor SNP k toryům je tak veliký, že labouristickou vládu tak jako tak podpoří.

List Guardian si v předvečer voleb zkusil zaspekulovat, jakého vítěze by si vlastně přál zbytek světa. Dospěl přitom k závěru, že rozhodující spojenci USA, Německo i Francie by všichni dali přednost Milibandovi. Barack Obama sice udržuje s Cameronem vřelý vztah, ale údajně s rozpaky sleduje ústup Spojeného království z mezinárodní scény (došlo k němu poté, co Londýn před dvěma lety nepodpořil úder proti Sýrii) a ani on si nepřeje „brexit“ čili možné vystoupení Británie z EU po referendu plánovaném na rok 2017.

Berlín taková možnost pochopitelně děsí mnohem více, už jen proto, že se s Londýnem na většině věcí shodne mnohem snáze než s „jižním křídlem“ Unie, jež by po brexitu mohlo začít nepříjemně dominovat. Pokud jde o Francouze, ti prý dění v Británii v posledních letech téměř přestali sledovat. „David Cameron ve Francouzích nezanechal skoro žádný dojem. Kdybyste se jich zeptal, nejspíše by vám odpověděli, že premiérem je pořád Tony Blair,“ řekl Guardianu politický konzultant a autor projevů Bruno Bernard.

Profily šéfů hlavních stran

DavID CameRon (48) Výška: 185 cm bydliště: Downing Street 10. Jinak dům ve vísce Hamlet v hrabství Oxfordshire.

Vzdělání: Světoznámá soukromá střední internátní škola Eton College. Filozofie, politika a ekonomie (PPE) v Oxfordu.

Choť: Samantha (44). Podnikala v módě, nyní se věnuje charitě.

V čele Konzervativní strany: Od roku 2005 Program: Referendum o setrvání Spojeného království v EU (2017). Hlavním tahákem je plošné snížení daní, z něhož by nejvíce profitovali lidé s vysokými a nejnižšími příjmy. Chce prosadit rozpočtové škrty ve výši 25 miliard liber, asi polovina úspor by postihla sociální dávky. Prodej sociálních bytů za snížené ceny stávajícím uživatelům (mohlo by se týkat až 1,3 milionu lidí).

eD mIlIBanD (45) Výška: 180 cm bydliště: Dům v dobré čtvrti na severním předměstí Londýna.

Vzdělání: Veřejná střední škola v Londýně. Filozofie, politika a ekonomie (PPE) v Oxfordu, postgraduální studium na London School of Economics.

Partnerka: Justine (45), obhájkyně specializující se na environmentální kauzy, bývalá dětská herečka.

V čele labouristické strany: Od léta 2010 Program: Požaduje navýšení rozpočtu pro NHS (zdravotnictví) o 2,5 miliardy. Hlavním tahákem je zmrazení růstu nájmů (nad inflaci). Chce též zmrazit růst cen energií už od letošní zimy a zvýšit hodinovou minimální mzdu na osm liber (300 korun). Chce vrátit Spojené království mezi aktivní hráče EU.

nICK CleGG (48) Výška: 188 cm bydliště: Dům v Putney na jihozápadě Londýna a další dům v Sheffieldu.

Vzdělání: Westminster School, jedna z nejprestižnějších soukromých středních škol. Archeologie a antropologie v Cambridge. Postgraduální studium na University of Minnesota a College of Europe v belgických Bruggách.

Choť: Miriam González Durántezová (46), spolužačka z Brugg a partnerka v mezinárodní právní firmě.

V čele Konzervativní strany: Od prosince 2007 Program: Jakožto strana, která je ochotna vstoupit do koalice s konzervativci i labouristy, se profilují i tím, co dovolí či nedovolí těm druhým.

Vystupují ostře proti sociálním škrtům na straně toryů. V případě vítězství labouristů chtějí vládu dotlačit k vyrovnanému rozpočtu. Nelíbí se jim referendum o setrvání v EU. nIGel FaRaGe (51) Výška: 173 cm bydliště: Dům ve vesnici Single Street na samém okraji jižního Londýna.

Vzdělání: Soukromá střední škola Dulwich College. Farage jako jediný ze stranických vůdců nemá univerzitní vzdělání.

Choť: Kirsten (48), původem z Německa, Farage ji potkal na služební cestě do Frankfurtu.

V čele uKiP: Od roku 2010, předtím 2006 až 2009 Program: Kromě vystoupení z evropských institucí, za což byla strana loni odměněna vítězstvím ve volbách do Evropského parlamentu, prosazuje Farage „australský postup“ vůči imigrantům (omezení přílivu a zákaz vstupu nekvalifikovaným silám). Specializuje se též na obranu, přičemž požadavek navýšení vojenského rozpočtu tvoří zajímavý kontrapunkt k faktu, že Farage se prohlásil za obdivovatele politického stylu Vladimira Putina (sympatie jsou prý vzájemné).

nICola sTURGeonovÁ (44) Výška: 163 cm bydliště: Glasgow, Skotsko.

Vzdělání: Veřejná střední škola v severním Skotsku a práva na University of Glasgow.

Choť: Peter Murrell, současný výkonný předseda SNP.

V čele SNP: Od loňského listopadu Program: SNP se kromě snahy o samostatnost Skotska profiluje jako sociálnědemokratická strana, nepřítel toryů a levicovější varianta labouristů ve Skotsku (kde má ovšem asi desetinásobek členů). Chce vyšší veřejné výdaje, padesátiprocentní daň pro nejvyšší příjmové kategorie, ještě vyšší minimální mzdu než labouristé (8,70 libry), omezení výdajů na zbrojení a výstavbu sociálních bytů.

Dolní sněmovna dnes

Labouristé

314

Konzervativci

207

Liberální

demokraté

100

Ostatní

29

DUP. Demokratická unionistická strana. Severoirští protestantští

unionisté. Podpořili by koalici vedenou konzervativci.

Sinn Féin. Severoirská odnož republikánů. Pravidelně získávají

v Dolní sněmovně okolo pěti křesel, která všem nechávají prázdná.

Plaid Cymru. Velšští nacionalisté. Jsou ochotni podpořit labouristy

výměnou za vyšší příspěvky pro Wales.

Zelení. Strana s rostoucí podporou, kromě zelené agendy mají

podobný program jako labouristé.

SDLP. Irská obdoba SNP.

Alliance Party. Severoirští liberálové.

Respect Party. Protiváleční socialisté v čele s Georgem Gallowayem.

O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče