Víra uhlířská ve třetím tisíciletí

18. května 2015, 00:00 - Pavel Páral
18. května 2015, 00:00

Dlouhá doba recese je náchylná k vírám v mýty o mesiášské roli státu v ekonomice

Původně byli lidé přesvědčeni, že úrodu a prosperitu rodiny zajistí bůžkové, jimž je třeba nasypat tu trochu zrní, tu podříznout nějakou pannu. Později se za totéž modlili k pánubohu, a když to nefungovalo, tak svou důvěru v dvacátém století přenesli na vlády a jejich schopnost bohatým brát a chudým dávat. Víra v tento mýtus a hledání nějaké odpovídající rovnováhy stály pár desítek milionů životů vyhaslých ve dvou světových válkách a v koncentrácích či gulazích. Přesto je i dnes spousta těch, kteří stále věří, že lze nastolit všeobecný a trvalý blahobyt nějakou zázračnou daňovou politikou a celosvětovou regulací všeho, čemu nerozumíme. Víra uhlířská samozřejmě vždy měla, má a bude mít své mocné zastánce mezi intelektuály v celém světě a nutno říci, že Thomas Piketty je okouzluje právem, protože jeho invence je mimořádná. Stojí za to si přečíst alespoň rozhovor, který s ním exkluzivně přinášíme v tomto vydání týdeníku Euro, když už ne knihu, kterou sám stylizoval do role jakéhosi čtvrtého dílu Marxova Kapitálu.

To ale nic nemění na tom, že jeho představa spásy lidstva celosvětovým regulováním majetkové nerovnosti prostřednictvím globálních majetkových daní bude při případném pokusu o uvedení do praxe podobně nebezpečná, jako byly původní tři díly z předminulého století.

Boj o svobodu jednotlivce, za jeho právo starat se o sebe a své blízké nejlepší prací, které je schopen a kterou nejenom akumuluje svůj privátní kapitál, ale přispívá k prosperitě celého národa, je prostě věčný a nikdy nekončící.

Dlouhá doba recese, která mimochodem přišla po mnohaletém ekonomickém boomu dosaženém na anabolikách v podobě státem ordinovaných opatření k tzv. vyhlazení hospodářského cyklu, což nevyhnutelně muselo vést a také vedlo k obrovským deformacím cen aktiv a následně k chybnému alokování kapitálu prostřednictvím finančních trhů, je prostě náchylná k vírám v mýty o mesiášské roli státu v ekonomice.

Že je toho na státu už tak v ekonomikách evropských mnohem více, než je zdrávo, na tom nic nemění. Stejně jako nic nemění na tom, že příjmová nerovnost je věcí přirozenou a její míra je dána zdaleka ne jen daňovou politikou, ale dominantně historickými souvislostmi sociálního vývoje konkrétní země a v každé zemi jsou její příčiny, ale i důsledky odlišné. Při pohledu na nejrychleji rostoucí asijské ekonomiky asi málokdo uvěří, že by vyšší zdanění tamních mogulů nějak zrychlilo tamní růst a zvedlo zaměstnanost a mzdovou úroveň.

A především stále platí, že prostupnost sociálními vrstvami společnosti je stále velmi solidní. Zvláště nyní, v době nových technologií, kdy se rodí noví miliardáři jak komáři po povodni a rozhodně k tomu nepotřebují ještě více státem financované školství či širší dálnice, nejeví se intelektuálně poutavé Pikettyho konstrukty jako dvakrát přesvědčivý obraz současné reality.

O autorovi| paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče