Víra šířená na dvou kolech

01. října 2012, 00:00 - Tomáš Pergler
01. října 2012, 00:00

Řád založený svatou Anežkou těžce hledá svoji dávno zašlou slávu. Nadějí křížovníků zůstává mladá krev

V kostele svatého Petra na pražském Poříčí se otevírají boční dveře. Nevychází z nich kněz v kolárku ani zadumaní věřící, ale motorkář v kožené bundě. Před sebou tlačí těžký stroj. Na malém náměstí si nasazuje helmu, otáčí klíčkem v zapalování, vytúruje jedničku a odpíchne svoji sedmsetpadesátku směrem na magistrálu.

Za pár minut svižné jízdy Lukáš Lipenský parkuje v areálu Nemocnice Na Bulovce. Motorkářský komplet vymění za bílou albu a za chvíli v takzvaném Zámečku zahajuje pravidelnou mši pro pacienty a zdravotnický personál. „Začínal jsem už na střední škole, jako ostatní. Nejdřív jsem měl mustanga, potom pionýra. Je to pro mě nejrychlejší dopravní prostředek po nemocnicích, kde se starám o věřící,“ pochvaluje si mladý kněz svoji mašinu. Vášeň pro rychlá kola prý není u mužů v sutanách až tak ojedinělá. „V Praze je nás tak kolem desítky. Občas si společně vyjedeme, ale je to spíš zřídkavé. Jinak jsem spíš samotář. V žádném gangu nejsem,“ usmívá se farář. Proč parkuje v kostele?

V budově fary naproti petrskému kostelu se dá projít na dvůr pouze po schodech, jako nejlepší místo pro garážování se tak nakonec ukázal nevyužívaný výklenek v chrámu Páně. Farníci se tomu prý nejdřív trochu divili, brzy si ale zvykli.

Zaníceného motorkáře přivedla k víře babička, která ho pravidelně brala na bohoslužby. „Ze začátku mě to někdy dost štvalo. V neděli dopoledne běželi v televizi Jů a Hele a já musel šlapat dlouhou cestu do kostela. Postupně se ale z nechtěného stalo něco, co mě čím dál více přitahovalo,“ vypráví o svých začátcích na cestě k současnému povolání. O své profesi začal mít jasno už před maturitou.

Hlavně díky svému tehdejšímu faráři, který patřil mezi křížovníky, přišel do bližšího kontaktu s jediným původně českým katolickým řádem. Po ročním noviciátu začal studovat teologii a ještě před skončením studia složil „slavné sliby“.

Pomalé zmrtvýchvstání Pro Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou, který vznikl ve třináctém století na popud přemyslovské princezny Anežky, jsou mladé posily doslova životně důležité. Kdysi vlivný řád personálně skomírá, v současnosti má pouze patnáct členů a tři novice. Je to hlavně důsledek toho, že se pořád úplně nevzpamatoval z ran utržených během proticírkevního útlaku v minulém století. Do sídla řádu nedaleko Karlova mostu naproti Klementinu se za války nastěhovalo gestapo, po únorovém převratu zase Státní bezpečnost a armáda.

Křížovníci dopláceli hlavně na to, že jim chyběla opora v zahraničí. Zatímco ostatní řeholníci, kteří na území Československa také působili převážně v ilegalitě, se mohli po listopadu 1989 rychle vzchopit díky solidaritě bratří či sester působících v klášterech po celém světě, rytíři s červenou hvězdou si vydržovali mimo české země jedinou pobočku.

A to ve Vídni, kde se starají o impozantní kostel svatého Karla Boromejského. Není divu, že po roce 1989 se řád dlouho dával dohromady. Po celá devadesátá léta neměl vlastního velmistra, vedl jej Vatikánem dosazený biskup František Lobkowicz. Poté se sice jeden z členů řádu stal velmistrem, namísto tradiční volby byl ale jmenován Římem, což někteří křížovníci těžce nesli. Navíc roku 2004 vyslal Vatikán ke křížovníkům apoštolskou vizitaci, po které se na pár let znovu dostali do jakési nucené správy, tentokrát pod biskupem Jaroslavem Škarvadou. Nový velmistr Josef Šedivý mohl být zvolen až loni.

Ostatně celé dějiny řádu se dají přirovnat k po sobě jdoucím vlnám vzestupů a pádů.

První velká křížovníky zastihla už za husitských válek. Rabující hordy přívrženců kalicha zničily jejich špitály v Sušici, Klatovech, Budějovicích a v Litoměřicích a komendy ve Stříbře, Písku a v Ústí nad Labem. Řád se zmátořil až díky rekatolizaci po bitvě na Bílé hoře, koncem osmnáctého století se ale znovu ocitl na pokraji úplného zániku. Rakouský císař Josef II. vyvlastnil řádové špitály a chystal se řeholi úplně zrušit. Než ale stihl podepsat dekret, zemřel.

Sluha dvou pánů Původně byli křížovníci laickým bratrstvem pečujícím ve středověku o nemocné. Přestože mají v názvu slovo „rytířský“, jejich členové nikdy nebojovali na svatých výpravách jako templáři, johanité nebo němečtí rytíři. Postupně se z nich zformoval kanovnický řád, podobně jako například premonstráti tak většinou působili jako faráři a jsou rozptýleni po celé zemi. Silné zázemí si řád dodnes udržel v Karlovarském kraji. Spravuje například areál v Chlumu Svaté Maří s poutním kostelem, který v uplynulých letech renovoval za jeden milion eur z norského grantu. Další významnou památkou, již chtěli křížovníci opravit z evropských fondů, je konvent svatého Hypolita v Hradišti u Znojma. Kromě těchto míst řádoví bratři slouží na více než deseti farách, například v Karlových Varech, Františkových Lázních, Tachově, Dobřichovicích nebo Unhošti. Jaký je rozdíl mezi normálním páterem a řeholníkem v čele farnosti? Z pohledu věřících v podstatě žádný. Snad jen řádová sutana a znaky v kostelech jim připomínají, že jejich církevním pastýřem je křížovník. Z pohledu duchovního je to trochu složitější, v podstatě je sluhou dvou pánů. Jako kněz je formálně zaměstnancem biskupství či arcibiskupství, odkud také dostává mzdu. Musí plnit všechny povinnosti, které má jako kněz. Vedle toho nicméně zůstávají platné jeho řeholní sliby. V praxi to znamená, že má kromě diecéze základnu také v řeholním konventu.

S ostatními křížovníky se vidí zpravidla jednou měsíčně na takzvané kapitule v sídle řádu a na slavnostních akcích.

Lukáš Lipenský mívá stejné starosti jako „obyčejní“ faráři. Třikrát týdně slouží u svatého Petra mši, křtí, oddává, po nedělních bohoslužbách učí děti náboženství a připravuje uchazeče o biřmování. Poloha kostela v centru Prahy určuje skladbu jeho oveček. Přes týden k němu chodí na mši hodně lidí, kteří pracují v okolí, o víkendu zase hodně cizinců a seniorů. „Tahle část města se téměř vylidnila. Okolo jsou samé restaurace, obchody a sídla firem. Bydlí tu čím dál méně lidí, zůstávají hlavně starší. Skoro polovina z nich je imobilní, tak chodívám i za nimi domů,“ popisuje kněz v řeholním rouchu, jenž Na Poříčí slouží čtyři roky.

Lipenskému hodně času zabere rovněž administrativa svázaná s chodem fary – ať už se jedná o vyřizování grantů na památkovou obnovu kostela, zajišťování požadovaných povolení nebo shánění řemeslníků. „Papírování je opravdu hodně, to bych nikdy neřekl. Třeba různé revize. Když to spočítám, vychází mi to průměrně na jednu kontrolu týdně,“ posteskne si. Potvrzuje se mu, že je důležité znát ty správné lidi, zejména na úřadech. „Nic naplat, pak bývá všechno rychlejší,“ dodává.

Vedle správy svojí farnosti se Lipenský snaží navazovat na tradici zakladatelů řádu. Od původního poslání, tedy služby churavějícím, se křížovníci sice rostoucí odborností medicíny a vznikem prvních novodobých nemocnic odpoutali a od devatenáctého století se už soustředili na pastoraci, blízký vztah ke zdravotně strádajícím ale v řádu přetrval. Právě Lipenský je jedním ze dvou pražských nemocničních kaplanů. „Není to pravidelná služba, spíše podle potřeb pacientů. Systematicky to začal dělat můj předchůdce u svatého Petra Miroslav Chlupsa,“ popisuje. Velkou část týdne proto tráví cestami po nemocnicích v hlavním městě a kromě Bulovky slouží bohoslužby Na Františku, za věřícími pacienty ale jezdí i do ostatních nemocnic. Nejčastěji ho žádají o rozmluvu, chtějí se zpovídat. K náplni práce patří podávání svátosti pomazání nemocným, ať už na žádost pacienta nebo jeho blízkých.

O restitucích ne Velké téma posledních měsíců – církevní restituce – nechává Lipenského v klidu. „S touhle farností to nemá nic společného,“ zdůrazňuje.

Samotného řádu se ovšem navrácení majetku týká hodně. Ačkoli jich není ani dvacet, vlastnili křížovníci ve srovnání s ostatními řády před rokem 1948 poměrně rozsáhlé majetky. Například na území dnešní Prahy to byly statky v Ďáblicích, Hloubětíně nebo Slivenci.

Vedle samotných nemovitostí jim podobně jako premonstrátům patřily rozsáhlé polnosti a lesy. K restitučním nárokům se nicméně vedení řádu nechce vůbec vyjadřovat. Nedávno zmrazené projednávání zákona o majetkovém vyrovnání dokonce velmistr křížovníků uvedl jako důvod, proč odmítl poskytnout týdeníku Euro předem dohodnutý rozhovor. Proto nemůžeme ani specifikovat rozsah pozemských statků, které chce řád získat zpět.

Velmistrovy obavy mohou pramenit z toho, že se křížovníci hlavně v posledních dvou desetiletích netěšili v církevních kruzích zrovna valné pověsti. Někteří v nich viděli řád, který láká hlavně na bohatství, byť stále kontrolované státem. Tyto názory potom přiživily informace o finančních transakcích bývalého velmistra Jiřího Kopejska, který měl ještě během působení v západních Čechách ručit majetkem chlumské farnosti za bankovní úvěr kontroverzního podnikatele Jiřího Třesohlavého. Renomé řádu se zlepšilo až s nástupem současného arcibiskupa Dominika Duky, jenž má ke křížovníkům vřelý vztah. l

O autorovi| Tomáš Pergler • pergler@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče