versus globalizace

27. dubna 2015, 00:00 - Daniel Deyl
27. dubna 2015, 00:00

Evropská současnost dokládá pravdivost teorie o protestantské etice coby motoru ekonomického rozvoje, v dobrém i ve zlém

Angela Merkelová je na roztrhání. Jen co opustí Kreml, kde hasí válku na Ukrajině, musí držet pod krkem řeckého premiéra, aby z jeho země dostala dlužné peníze. Tak to jde prakticky celý poslední rok. Politické a ekonomické dopady téhož denně analyzují tisíce příslušných organizací, od politických stran přes hedgeové fondy až po média. Věnují patřičnou pozornost každé tisícovce vojáků v Doněcku a každé miliardě řeckých eur.

Kromě toho však je nezáviděníhodná náplň práce spolkové kancléřky značně symbolická v rovině, o které se na vrcholné úrovni politiky a financí nemluví. Jsou jí rozdíly v náboženské víře. „Do pánaboha neděláme,“ formuloval kdysi za všechny neochotu pouštět se do této roviny Alastair Campbell, někdejší mediální poradce britského ministerského předsedy Tonyho Blaira.

Kancléřka Merkelová má věci víry na očích odmala. Ačkoli se narodila v Hamburku, ještě jako nemluvně se její rodina odstěhovala do NDR, protože tam dostal místo její otec, luteránský pastor. Řeknete si, že jít hlásat slovo Boží do řízně ateistické NDR je sporná kariérní volba, ale Merkelové to zjevně svědčilo. Tím není řečeno, že by její dnešní rozhodování bylo nábožensky motivované. Ale věci se seběhly tak, že když dnes hájí zájmy protestantské Evropy ve sporech s Ruskem a Řeckem, dvěma nejvýznamnějšími pravoslavnými zeměmi kontinentu, má k tomu dobrou kvalifi kaci.

spOlEHlivý WEBER Takové tvrzení není zdaleka tak zjednodušené ani nadsazené, jak může – zejména ateistickému českému čtenáři – znít. Naopak; teorie o protestantské etice jako hnacím motoru ekonomického rozvoje vypadá dnes ještě spolehlivěji, než tomu bylo před sto deseti lety, když ji sociolog Max Weber (mimochodem pruský krajan Merkelové) poprvé formuloval.

Dokonce natolik, že její principy lze rozšířit na další náboženské směry.

Pohled na patřičně ilustrovanou mapu postačí. Vstupujeteli do Evropy přes Balkán, kousek za Bosporem se loučíte s převážně islámským světem (viz mapa). V něm je náboženství politickým tématem v přímočarém smyslu, jenž v Evropě ustoupil do pozadí s vestfálským mírem před 360 lety. Není divu, že islámské země jsou v takřka neustálém konfl iktu s bezvěrci i souvěrci; Turecko, jež opouštíte, se dostalo na práh západní civilizace právě soustředěnou snahou o vymýcení náboženství ze záležitostí státu. (A aktuálně z těchto pozic ustupuje.)

Na kraji Bulharska ovšem zjistíte, že jste si moc nepomohli, protože jste se ocitli v pravoslavném pásu. Rumunsko, Moldavsko, Makedonie, Srbsko, dále na sever Ukrajina a samozřejmě Rusko – v téhle společnosti je Řecko jednookým králem. Řečeno zjednodušenou řečí peněz, s výjimkou právě Řecka (a specifi ckého Kypru) nedosahuje průměrný ekonomický výkon každého z tamních obyvatel ani úrovně Turků. Hranice defi novaná členstvím v Evropské unii, kterou jsme zvyklí vnímat jako důležitou, v tom hraje jen malou roli. Jako bonus najdete na Balkáně i muslimské ostrůvky – Albánii, Kosovo a část Bosny a Hercegoviny; tedy země, které dějinám přelomu tisíciletí přispěly především válkami.

Směřujeteli dále na severozápad, začne se blýskat na lepší časy (a na více prosperity).

Ocitáte se v římskokatolickém pásu, jenž byl po celý středověk a značnou část moderních dějin hlavním nositelem evropské ekonomické, politické i vojenské síly. Římský katolicismus, jemuž nikdo nemůže upřít zásluhy o uchování evropské vzdělanosti v době po pádu Říma, dominuje i dnes na území od Vilniusu na severovýchodě až po Sicílii na jihu a Lisabon na západě.

Dnes však katolická Evropa ekonomicky zaostává. Země visegrádské čtyřky mohou hledat jistou omluvu ve čtyřech desetiletích komunistické minulosti. Jih kontinentu (s výjimkou zmíněného smíšeného Balkánu) však je celý silně katolický – a celý zadlužený až po uši. Skupina nekritičtěji zadlužených evropských zemí, známá pod nelichotivou zkratkou PIGS, sdružuje kromě pravoslavného Řecka tři bašty katolicismu – Portugalsko, Španělsko a Itálii. Krátce se k nim přidružilo Irsko, další katolická země.

Konečně, putujeteli ještě kousek dále na severozápad, narazíte na relativně nepočetBůh nou, ekonomicky však velmi silnou protestantskou oázu prosperity. Čísla hovoří jasně: z osmi převážně protestantských zemí, jež jsou členy EU, jich pět (Británie, Dánsko, Švédsko, Finsko, Nizozemsko, plus nábožensky komplikovanější Německo) je čistým přispěvatelem do eurorozpočtu; výjimky tvoří pouze postkomunistické Lotyšsko a Estonsko. V této oáze zároveň panují slušnější poměry – podle žebříčku Transparency International je mezi první desítkou nejméně zkorumpovaných zemí osm protestantských, Singapur, jehož vláda je modelovaná podle britského vzoru, a Lucembursko, což je spíš jedna veliká banka než země. První regulérně katolickou zemí v žebříčku je na konci druhé desítky Irsko, po staletí vedené Brity (Irsko má výlučné postavení: tradičně chudou zemi nastartovaly štědré evropské dotace, chytré využití strategické polohy a jazykové výbavy obyvatelstva natolik, že se dnes řadí k zemím s nejvyšším HDP na hlavu, viz mapa).

Podobný jev je sledovatelný i za Atlantikem: bohatou Severní Ameriku ovládli povětšinou anglosaští protestantští imigranti, kdežto chaotická a podstatně chudší Jižní Amerika je výsledkem působení přistěhovalců iberokatolických. Perverzním způsobem platí totéž i v Africe, kde si povětšinou dodnes vedou lépe bývalé britské, nizozemské nebo německé kolonie, alespoň ve srovnání s někdejšími državami italskými, francouzskými, belgickými či portugalskými.

Alpské výjimky Z tohoto pravidla existují výjimky. Nejvýznamnější z nich je Francie, v posledních sto letech oficiálně přísně sekulární země se silnou katolickou tradicí. Jestli za svoji současnou relativní prosperitu vděčí právě sekularizaci uzákoněné v roce 1905, je předmětem spekulací; jejich rozpletení je mimo možnosti tohoto textu.

Druhou navazující anomálií je alpský region, jehož prosperita převyšuje regiony okolní. I zde mají katolíci (Rakousko, Německo, Francie, Itálie, Slovinsko a zhruba polovina Švýcarska) početní převahu nad protestanty (druhá polovina Švýcarska). Lze znovu spekulovat nad tím, zda drsné přírodní podmínky podobně jako ve Skandinávii postupně nechaly obyvatele Alp přivyknout sebekázni, klíčovému znaku protestantismu. Buď jak buď, například Ital z alpského Jižního Tyrolska má daleko blíže ke švýcarskému protestantovi než k vlastnímu krajanovi – a souvěrci – v Neapoli.

Česká republika je ostrůvkem ateismu mezi intenzivně věřícími katolíky v Polsku a Bavorsku. Pro ty, které překvapuje zařazení mezi katolické země v mapě: k nejrozšířenějšímu katolicismu se hlásí zhruba deset procent obyvatel, k protestantismu necelé jedno procento, husité nehusité.

Tohle všechno ale současné statistiky často opomíjejí. Od Weberových dob získalo dělení lidí podle víry (a samozřejmě dalších kritérií) špatnou pověst. Je to dáno mimo jiné tím, že politickou diskusi současné Evropy ovládá – alespoň verbálně – právě protestantský étos, dnes již vlažný ve víře, zato silný přes čísla a účty. Stará tabu nahradila nová, obvykle souhrnně popisovaná jako politická korektnost. Příznivci považují toto dědictví protestantismu za chvályhodný výraz schopnosti vzít osud do vlastních rukou, navázání na dílo velikánů osvícenského myšlení Gutenberga, Newtona a Darwina. Mnozí odpůrci v něm však vidí spíš následovníka jiných pokračovatelů osvícenské tradice – nacismu a komunismu, dvou německých společenských experimentů, jež braly osud do vlastních rukou příliš zpupně a neurvale.

I tato základní mezicivilizační nedůvěra je ve hře, když kancléřka Merkelová jedná s Vladimirem Putinem nebo Alexisem Tsiprasem. Západ za její ignorování znovu a znovu platí chybným čtením úmyslů svých oponentů.

Víra a peníze Převažující náboženství (bez vyjádření intenzity víry) v jednotlivých evropských zemích a HDP těchto zemí na hlavu. HDP je uváděn v nominálních hodnotách (v USD), protože pro účely tohoto textu je životní standard, obvykle lépe vyjádřený paritou kupní síly, méně důležitý než celková výkonnost ekonomiky té které země.

Norsko 97 013

Švédsko 58 491

Finsko 49 496

Island 51 261

Portugalsko 22 130

Irsko 53 461

Rusko 12 925

Estonsko 19 670

Lotyšsko 15 782

Litva 16 385

Bělorusko 8041

Ukrajina 3054

Španělsko 30 278

Moldavsko 2232

Rumunsko 10 034

Turecko 10 482

Kypr 26 115

Bulharsko 7752

Srbsko 6123

Kosovo 3898

Makedonie 5481

Řecko 21 653

Albánie 4781

Černá Hora 7149

Itálie 35 823

Malta 24 876

Chorvatsko 13 493

Bosna a Hercegovina 4643

Slovinsko 24 019

Rakousko 51 306

Maďarsko 13 881

Slovensko 18 454

Polsko 14 378

Německo 47 589

Dánsko 60 563

Švýcarsko 87 475

Lichtenštejnsko 145 734*

Francie 44 538

Lucembursko 111 716

Nizozemsko 51 372

Belgie 47 721

Británie 45 653

Česko 19 563

Zdroj: San Jose/Wikipedia Commons, Mezinárodní minový fond, CIA World Factbook Dnes katolická Evropa ekonomicky zaostává. Země visegrádské čtyřky mohou hledat jistou omluvu ve čtyřech desetiletích komunistické minulosti. Jih kontinentu žádnou takovou výmluvu nemá.

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče