Veřejný dluh inflačním kouzlem nezmizí

14. července 2014, 00:00 - VLADIMÍR TOMŠÍK
14. července 2014, 00:00

Obava, že vyspělé země budou řešit problematiku svého zadlužení tak, že nějakým způsobem na pár let záměrně zvýší inflaci, je z ekonomického pohledu lichá

Nárůst veřejných dluhů ve vyspělých ekonomikách vede k otázce, jak tyto dluhy budou splaceny či zda vůbec budou splaceny. Z úst kritiků loňského oslabení koruny po devizových intervencích České národní banky (ČNB) zazněla i myšlenka, že dluhy nám i mnohým dalším zemím realizující uvolněnou měnovou politikou „umaže“ zvýšení inflace.

Argument o inflaci jako o formě řešení dluhového problému je však ve vyspělém světě méně závažný, než by se na první pohled mohlo zdát. Inflace skutečně může erodovat reálnou hodnotu veřejného dluhu, ale dochází k tomu pouze tehdy, pokud se zrychlený růst cen nepromítne taktéž do nominálních úrokových sazeb, které stát musí ze svého dluhu hradit.

Inflace a úroky Podívejme se pro ilustraci na Velkou Británii, která má dlouhou tradici dlouhodobých úrokových sazeb a neméně dlouhou tradici značných veřejných dluhů. Zatímco v dekádě 2000 až 2009 zde při méně než dvouprocentní inflaci byly dlouhodobé úroky z veřejného dluhu zhruba pět procent, v dekádě 1980–1989 činily úroky 11,5 procenta, protože inflace byla v průměru více než sedmiprocentní (viz graf). Vyšší inflace sama o sobě v delším horizontu splácení veřejného dluhu nijak zásadně nepomohla. Zvýšené úroky totiž věřitele kompenzovaly za snižování reálné hodnoty peněžní jednotky.

Dluhopisy s dlouhými splatnostmi jsou v České republice vydávány až od tohoto století, takže můžeme srovnat pouze průměr krátkodobých úroků (jednoletý PRIBOR) od roku 1993 s mírami inflace. I v českém případě je dobře vidět, že při vyšší inflaci jsou nominální úroky vyšší, a že tedy vztah mezi úroky a inflací platí i zde, i když je spíše dlouhodobý a platný pro víceleté průměry (viz graf).

Inflace může snížit reálnou hodnotu veřejného dluhu na úkor věřitelů díky zpoždění mezi změnou inflace a zvýšením úroků a dále díky tomu, že velká část dluhopisů má fixní kuponový výnos. Oba efekty jsou sice z hlediska ekonomie zajímavé, nelze však říci, že by nějakým podstatným způsobem „řešily“ problém vysokých veřejných dluhů.

Platí to tím spíše, že tyto efekty působí po snížení inflace na původní úroveň přesně opačně, tj. ve prospěch věřitelů, a tedy ve směru zvýšení veřejného dluhu. Obava, že vyspělé země budou řešit problematiku svého zadlužení tak, že nějakým způsobem na pár let záměrně zvýší inflaci například na sedm či deset procent ročně, je založena na opomenutí ekonomickou teorií i praxí prověřené Fisherovy rovnice vztahu mezi úroky a inflací.

BĚH na DloUHoU TraŤ Pokud tedy nebudou veřejné dluhy uhrazeny inflačním kouzlem, jakým způsobem budou zaplaceny? Je vůbec reálné, že by mohly být zaplaceny budoucími daňovými příjmy? A mohou země dlouhodobě fungovat s dnešní úrovní veřejných dluhů?

Opět se podívejme na Velkou Británii.

Podle odhadů měla Velká Británie po většinu z posledních 300 let veřejný dluh vyšší než sto procent ročního HDP, stejně tak tomu bylo po dvě třetiny pro Británii tak slavného 19. století. Když začínala druhá světová válka, dosahoval veřejný dluh hrozivých 170 procent HDP a po válce byl ještě vyšší (viz graf).

Tím ani v nejmenším nechci bagatelizovat negativní dopady veřejného dluhu na ekonomiku. Úroky a splátky dluhu vedou k vyššímu daňovému zatížení nebo ukrajují z jiných vládních výdajů, podvazují hospodářský růst a celkovou finanční situaci země činí zranitelnější. Nicméně z historie je jasné, že země mohou žít dosti dlouho i s podstatně vyššími dluhy, než jaké mají dnes.

Podíl dluhu na HDP lze snížit především růstem HDP, i když je to běh na dlouhou trať. Pokud by se hypoteticky podařilo držet vyrovnaný rozpočet, sníží se při dvouprocentním růstu HDP a dvouprocentní inflaci podíl dluhu na HDP na polovinu za 17 let. I kdybychom přepokládali, že veřejné deficity budou ročně kolem dvou procent HDP, díky hospodářskému růstu by se dluh po dostatečném čase ustálil na úrovni 50 procent HDP. To by byla úroveň dluhu sice vysoká, nikoli však beznadějná.

Řešením dluhového problému není inflační magie, což ČNB velmi dobře ví, a proto se maximálně snaží o stabilizaci inflace na úrovni inflačního cíle. Řešením je hospodářský růst společně s nalezením takových „pravidel hry“, která budou udržovat každoroční deficity v rozumných hranicích.

Z historie je jasné, že země mohou žít dosti dlouho i s podstatně vyššími dluhy, než jaké mají dnes. Podíl dluhu na HDP lze snížit především růstem HDP, i když je to běh na dlouhou trať.

O autorovi| VLADIMÍR TOMŠÍK • viceguvernér ENB

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče