Velký plán sultána Erdogana

25. července, 00:00 - Daniel Deyl
25. července, 00:00

Turecký prezident bude muset hrát na náboženskou strunu, ať už bude obnovovat osmanskou říši, nebo bojovat o přežití

Aniž to kdy mohl předpokládat, stal se Mehmet Görmez v sobotu 16. července nad ránem na několik desítek minut jedním z nejdůležitějších mužů světa. Na jeho slovu po tu dobu do značné míry závisel další osud tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, téměř patnácti let jeho vlády a směru, jímž se důležitá osmdesátimilionová země bude ubírat nadále.

Görmez mohl nechat prezidenta padnout ­ nebo to tak alespoň na nějakou dobu vypadalo. Ta chvíle přišla nějakou dobu po půlnoci, zhruba v době, kdy už armádní vzbouřenci bojovali s davem civilistů o zátarasy na obou istanbulských mostech spojujících Evropu s Asií; jedni jejich kolegové za sebou měli neúspěšné ostřelování sídla tajných služeb a další podobně selhali při pokusu zatknout Erdogana samotného v jeho dočasném sídle v přímořském městě Marmaris.

Prezidentský tryskáč odlet z místa útoku zvládl a Erdogan vzal do ruky mocnou zbraň 21. století, totiž telefon. Připojil se na aplikaci FaceTime, jejíž pomocí se dostal na obrazovky stanice CNN Türk. Kromě toho odeslal esemesku všem mobilním telefonům v zemi (operátoři kvůli tomu údajně navýšili kapacitu, píše The Wall Street Journal), jíž vyzýval lidi, aby vyšli proti pučistům do ulic. A také se spojil s Görmezem, šéfem Diyanetu, státního úřadu, jehož celý název zní Předsednictví náboženských záležitostí. Potřeboval, aby Görmez zburcoval Turky po náboženské linii.

Úřad pro náboženství

Görmez neměl důvod neposlechnout.

Erdogan (ještě coby premiér) ho nechal do funkce ředitele dosadit v roce 2010; od té doby rozpočet jeho úřadu narostl na úctyhodný čtyřnásobek. Pro ilustraci, dvě miliardy dolarů je zhruba tolik, co ročně utratí ministerstva zahraničí, kultury, energetiky a turistiky dohromady (podle zdrojů amerického dvouměsíčníku Foreign Až airs); a je to dokonce o třetinu více, než kolik čítá rozpočet mocného ministerstva vnitra. Görmez a jeho lidé pod sebou mají síť 85 tisíc tureckých mešit, o zahraničních odnožích nemluvě. To všechno se teď mělo zúročit.

Görmez svého chlebodárce nezklamal. Celým Tureckem se uprostřed noci z mešit rozezněla výzva k recitaci modliteb zvaných „sela“, jež obvykle náleží pohřbům a významným náboženským svátkům; jinak je ekvivalentem volání do zbraně.

Erdoganovi příznivci, z velké části intenzivně věřící muslimové, vyšli do ulic ve velkém. V tu chvíli bylo jasné, že vzpoura části armády, deklarovaná jako akce na záchranu demokracie tváří v tvář hrozbě islamismu, nemá nejmenší šanci.

Zahraniční média se v následujících dnech věnovala především dohadům, zda puč spískal Erdogan sám, aby měl záminku k vystupňování represí vůči oponentům, anebo jestli v něm měli prsty příznivci exilového duchovního Fethullaha Gülena – což Erdogan tvrdí a Gülen popírá –, či jestli to bylo ještě jinak. Podle amerických zdrojů (The Washington Post) například CIA o puči nevěděla, ale její analytici se kloní k názoru, že předem připravený průběh pokus o převrat neměl.

Blesková čistka

Zato následující události měl Erdogan nalajnované jedna radost. Již v neděli, kdy už bylo i pozorovatelům zvenčí jasné, že prezident zůstává u moci, začaly čistky. V půli minulého týdne jeho lidé podle různých zdrojů nejméně šest tisíc lidí zatkli a celkem dvacet tisíc lidí tak či onak odstranili z vysokých funkcí. Znalci Turecka – například Soner Cagaptay z amerického Washington Institute ­ říkají, že bez pečlivé přípravy by čistka takového rozsahu nebyla možná.

Zároveň je zjevné, že armádní puč nabídl Erdoganovi možnost čistku legitimizovat. „Seslal nám to sám Bůh,“ nechal se turecký prezident slyšet – a jeho volba slov nebyla náhodná. Vedle jisté dávky vojenské neschopnosti pučistů a pozoruhodného porozumění technologiím (zatímco vzbouřenci ovládli minimálně sledovanou státní televizi, Erdogan se věnoval sociálním médiím) byl právě náboženský náboj tím, co jej udrželo u moci. To se mu patrně bude hodit i v budoucnu. Ve chvíli, kdy veškerá opozice hodná toho jména je paralyzována hrozbou vhození do jednoho pytle s pučisty, se Erdoganovi otevírá jedinečná možnost zakonzervovat vlastní moc přeměnou tureckého parlamentního systému vlády na systém prezidentský. Může například novou ústavu toho znění předložit lidem v referendu, což by mu umožnilo obejít požadavek dvoutřetinové parlamentní většiny.

Lze přepokládat, že by mu takový tah vyšel. „Stability je nezbytně třeba.

Člověk nemůže bojovat s teroristy a zároveň být liberálně naladěn,“ řekla časopisu Business New Europe Zeynep Jane Louise Kandurová, poslankyně z Erdoganovy strany Práva a rozvoje (AKP), „toto nejsou časy pro právo a pořádek, nýbrž pro silnou ruku.“ To je argument, na nějž slyší i mnoho Evropanů. A Erdogan neváhal: minulou středu večer vyhlásil tříměsíční výjimečný stav, během něhož bude moci vládnout dekrety, aniž by se musel starat o parlament.

Novoosmanská doktrtna

Erdoganovo značné posílení v důsledku puče tedy vypadá neodvratně. Jiná věc je, co s nově nabytou mocí udělá. O tom, jaké ambice skutečně Erdoganovo konání pohánějí, víme jen tři věci: zaprvé ať je to cokoli, je to motor nad jiné silný. Zadruhé na osobní prezidentově motivaci bude v nejbližší budoucnosti záležet ještě více než dosud. Zatřetí pojem Erdogan – státník se stále častěji vyskytuje v těsné blízkosti ne právě jasně de±nované doktríny zvané novoosmanismus.

Nejradikálnější význam toho slova v podobě snahy o fyzickou obnovu osmanské říše, případně kalifátu, by dnes nikdo nebral vážně. Ale v nejširším slova smyslu se Erdogan chová neoosmansky už od roku 2002, kdy se chopil vlády a vyhlásil politiku „nulových problémů“ se sousedními zeměmi.

Kritici to tehdy vnímali jako odklon od vzoru, jejž zemi nadiktoval ve 20. letech zakladatel moderního Turecka, Mustafa Kemal Atatürk. Onen vzor velel brát si příklad ze Západu, udržovat alespoň slušné vztahy s Izraelem a země s otevřeně islámsky orientovanou politikou si držet na distanc. Odklon od této politiky může znamenat obnovení mezinárodních ambic Turecka coby mocnosti, když ne světové, alespoň regionální.

„Nemůžeme popřít svoji osmanskou minulost,“ řekl Erdgan již v roce 2011 v rozhovoru s týdeníkem Time, „je velmi přirozené, že chceme obnovit to, co bylo na impériu krásné.“ Tam, kde Atatürk usiloval o reformu existujícího Turecka, mluví Erdogan a jeho lidé o obnově čehosi již ztraceného. Ahmet Davutoglu, dlouholetý prezidentův muž číslo dvě a donedávna předseda vlády, prohlásil, že „lidstvo potřebuje velkou obnovu a náš národ je v samém centru této obnovy“.

Nevypočitatelní

Erdogan je ale v tomto ohledu nečitelným hráčem. Za jeho vlády citelně ochladly vztahy Ankary s Tel Avivem, Washingtonem a po nešťastně načasované koketerii s Evropskou unií i s Bruselem. Politika sbližování se sousedy nakonec paradoxně vyústila v otevřené nepřátelství vůči Bašáru Asadovi v čele Sýrie a v problémy ve vztazích s Bagdádem, Káhirou, Teheránem i Moskvou. Při pohledu na mapu zjistíme, že spolehlivé spojence má dnes Turecko jen v egyptském Muslimském bratrstvu, Kataru, Saúdské Arábii a – nejvíce paradoxně – v Masúdovi Barzáním, šéfovi irského Kurdistánu. Oblastí, v nichž může Turecko nechat podle neoosmanské doktríny svůj náhle mocnější hlas zaznít naplno, není zase tak mnoho.

A pak najednou, letos v červnu, Erdogan otočil. Omluvil se Rusům za sestřelení letadla během jeho syrské mise, začal jednat s Bagdádem o svých vojácích (jichž je v Iráku proti vůli tamní vlády dodnes několik set) a naznačil ochotu uznat egyptskou vládu. Co víc, ústy čerstvého pre miéra Binaliho Yildirima ustoupil z dosud jednoznačného požadavku na Asadovu rezignaci jako podmínky vyřešení syrské krize. A samozřejmě dostal do ruky žolíka zdarma v podobě dohody s Evropskou unií o zadržování uprchlíků.

V hlavní roli islám

To vše působí dojmem, že turecký prezident nejedná podle plánu promyšleného o tolik tahů dopředu, že mu zbytek světové diplomacie nerozumí. Pravděpodobnější je, že sám ±gurkami nehýbe, nýbrž je ve vleku událostí a jeho kroky pouze reagují na momentální vývoj situace. Smysl takové politiky se ale nevyhnutelně začne stále znatelněji zužovat na jediný cíl: udržení jeho samotného u moci.

Což vrací řeč zpět k náboženské stránce věci. Erdogan ukázal, že islámskou kartu hrát umí. Není důvodu, proč by tak neměl činit i v budoucnu, bude–li mít důvod strachovat se o své politické přežití. A průběh nezdařeného puče lze vnímat tak, že se Turci – mnozí z nich motivovaní právě apelem na příslušnost k islámu – spontánně připojili ke globální vlně antipatie vůči politickému liberalismu. Ať už tedy Erdogan kráčí klikatou cestou k neoosmanskému ideálu mocného Turecka, nebo jen bojuje o vlastní krk, pro Západ to dobrá zpráva rozhodně není.

Turci, mnozí z nich motivovaní právě apelem na příslušnost k islámu, se spontánně připojili ke globální vlně antipatie vůči politickému liberalismu. Za Erdoganovy vlády citelně ochladly vztahy Ankary s Tel Avivem, Washingtonem, Damaškem, Moskvou, Bagdádem i Bruselem. A pak prezident najednou otočil.

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče