Velký obrat: vláda latinskoamerické levice má na kahánku

03. ledna, 06:30 - Daniel Deyl, Euro
03. ledna, 06:30

Skandály, protesty, prohrané volby – latinskoamerická „bolívarovská“ levice ztrácí na síle i věrohodnosti.

Změna nálady na proslulé brazilské pláži Copacabana musela být patrná i běžnému pozorovateli. „Táhněte, odkud jste přišli!“ hlásal v půli října transparent v rukou demonstrantů požadujících odstoupení prezidentky Dilmy Rousseffové. „Musíme se jich zbavit. Jsou to komunisti, kteří se snaží spojit Venezuelu, Brazílii a Kubu do jedné bolívarské republiky,“ vyprávěl vzrušeně tamní student kybernetiky Eduardo Mendes. „Zašlo to příliš daleko. Dneska jsou na ulicích dva miliony lidí, aby jim ukázali, že Brazílie tohle nikdy nedovolí,“ citoval jej britský deník The Guardian

Jeho analýza je možná trochu neumělá, ale náladu vystihla přesně. Rousseffová měla i na začátku prosince v průzkumech veřejného mínění nejhorší hodnocení od doby před pěti lety, kdy se úřadu ujala – jen 28 procent Brazilců si myslelo, že jejich prezidentka pracuje, jak má.

Zhruba ve stejné době se připravovala na odchod z funkce argentinská kolegyně – prezidentka Cristina Fernándezová de Kirchner. Sama už kandidovat nemohla (dost na tom, že v roce 2007 de facto zdědila úřad po zesnulém manželovi Néstoru Kirchnerovi), a dobře tak, protože i s ní bylo spokojeno jen 30 procent Argentinců, nejméně od roku 2003. Podle toho dopadly i volby. Ačkoli Daniel Scioli, prezidentčin vyvolený nástupce, v prvním kole získal nejvíce hlasů, ve druhém jej převálcoval kandidát pravého středu Mauricio Macri.

Na Mikuláše pak udeřilo zostra. Šestého prosince dostal v parlamentních volbách ve Venezuele nepěkný výprask prezident Nicolás Maduro. Koalice jemu nakloněných stran šla do voleb se sloganem „Pro Chávezovu lásku!“, aby nebylo pochyb o tom, kdo i posmrtně zůstává jejím duchovním vůdcem. Jenže i někdejším Chávezovým příznivcům došla trpělivost: opozice získala 112 křesel ze 167.

Velký obrat na jihu

Tak trochu stranou pozornosti Evropanů, kteří mají dost svých starostí s uprchlíky a teroristy, se během několika týdnů podstatně proměnila politická krajina v jednom z mimořádně fascinujících koutů světa. Levice, která jako by měla dlouhá léta v Latinské Americe patent na vládnutí, se v těch nejdůležitějších zemích ocitla, ne-li rovnou v opozici, tedy alespoň v hluboké defenzivě.

Není to levice ledajaká, po euroatlantickém způsobu umírněná, která by vládla v duchu washingtonského konsenzu devadesátých let. Naopak – v Latinské Americe se podle tamní divoké tradice uchytil populismus doběla rozžhavený vlastními ambicemi měnit svět k obrazu svému. A jak už to bývá, čím rozmáchlejší představy, tím tvrdší následuje probuzení.

Řeč je především o Venezuele. Na konci roku 1998 vynesly tamní volby k moci Huga Cháveze, někdejšího velitele speciálních jednotek a již jednou neúspěšného pučistu.

Ar GDP Per Capita PPP Br GDP Per Capita PPP Ve GDP Per Capita PPP

V jistém smyslu nebylo divu: zatímco země si slušně vydělávala prodejem ropy, vlády za režimu prezidenta Rafaela Caldery pěkně živily z příjmů státní ropné firmy Petróleos de Venezuela pouze sebe a úzký okruh napojené elity. Více než polovina (některé prameny udávají stěží uvěřitelných 90 procent) obyvatel země mezitím žila pod hranicí chudoby; těžko si představit situaci, v níž by si někdo o levicovou revoluci říkal hlasitěji. Výsledek však předčil i ta nejdivočejší očekávání.

Chávez nasliboval všechno všem. Tam, kde práce byla, nechal zdvojnásobit platy; tam, kde nebyla, peníze prostě rozdával. V prvních letech jeho vlády nebylo nijak výjimečné potkat prezidenta v červeném vojenském baretu, jak rozdává chudým klíče k nově postaveným bytům – jen tak, zadarmo nebo za legračně nízké částky.

Za normálních časů by takové hýření muselo státní finance do půl roku položit. Jenže Chávez měl víc štěstí než rozumu: ropa, která v současné době představuje 90 procent všeho vývozu a na 80 procent veškeré ekonomické aktivity v zemi, za jeho vlády zdražovala a zdražovala. Když Chávez poprvé přišel do prezidentského paláce, stál barel deset dolarů. Když jej po čtrnácti letech odnášeli nohama napřed (obrazně řečeno; zemřel na rakovinu v nemocnici), byla cena již desetinásobná.

Takové doslova z pekla tryskající štěstí umožnilo Chávezovi nejen nadechnout se k mnoha radikálním nápadům, jejichž moudrost je sporná, ale také je nějakou dobu financovat.

Usdveb

Svoji zemi překřtil na „bolívarskou republiku“, jejíž obyvatelé začali namísto venezuelského pesa platit bolívary (dnes má tato měna jen tisícinu své tehdejší hodnoty). Kupoval si loajalitu sousedů dodávkami ropy buď zdarma, nebo směšně levnými (Kuba, Bolívie) a další přátele hledal mezi nejnevábnějšími režimy planety (Írán, Severní Korea). A především oficiálně obnovil Bolívarův sen o společném státu na severu Jižní Ameriky – pod svým vlastním vedením, pochopitelně.

Zneužitý Bolívar

Idea silného vůdce v čele latinskoamerické konfederace je koneckonců to jediné, co měla Chávezova politika společného s mužem, k němuž se hlásila. Bolívar byl anglofilní šlechtic a způsobem vlády konzervativec, ačkoli jeho myšlenky byly inspirovány osvícenskými ideály. „Dosáhli jsme samostatnosti na úkor všeho ostatního,“ cituje The Economist jeho lítost z konce života, jejž jinak působivě (a s typicky latinskoamerickou licencí kavalírského kompromisu mezi dobrým příběhem a fakty) popsal Gabriel García Márquez v novele Generál ve svém labyrintu.

Když ceny ropy loni začaly klesat, až se ocitly na zhruba třetině maxima z léta 2014, venezuelské vládě pochopitelně došly peníze velmi rychle. Co víc, i jinak věrní spojenci ochladli. Například Kuba si zvykla reexportovat zhruba polovinu ropy, již jí Chávezův a později Madurův režim poskytovala. Havana prodávala zhruba dvakrát až třikrát dráž, než sama od Caracasu kupovala, což byl prima kšeft. Při současných cenách však už takové uspořádání moc atraktivní není; například časopis Foreign Policy právě v tom vidí hlavní důvod, proč Raúl Castro inicioval oteplení vztahů s Washingtonem.

Crude Oil

Chávez už není mezi živými, aby si to odnesl. Za první léta své vlády však viděl, jak si sedmdesát procent Venezuelanů polepšilo, a podařilo se mu namíchat silnou směs geopolitických ambic prvního řádu. K ní se – částečně díky sdílenému odporu vůči Georgi W. Bushovi v Bílém domě – přihlásilo mnoho soukromníků (například američtí filmaři Oliver Stone a Michael Moore) i politiků – Fidelem Castrem počínaje a třeba řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem konče. Bolívarovskou doktrínou se stala snaha omezit globální vliv Spojených států a získat místo na slunci pro jihoamerické země. Jím založená aliance Alba (Bolívarská aliance pro národy Latinské Ameriky) měla Spojeným státům konkurovat vojensky i ekonomicky.

Reforma světového řádu u ledu

A tady se příběh Venezuely stýká s příběhem brazilským a argentinským. Brazilská pragmatická zahraniční politika, zhruba formulovaná za vlády prezidenta Luize Inácia da Silva, známého jako Lula, neměla světový řád nahradit řádem novým, nýbrž ten stávající měnit. Středobodem snažení Lulovy Brazílie přitom byla reorganizace mezinárodních institucí (OSN, Mezinárodního měnového fondu) tak, aby z toho Jihoameričané a především pochopitelně Brazilci sami měli co největší prospěch. Za současné situace však mohou na něco takového zapomenout. Jejich žádost o místo mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN leží u ledu.

I Brazilci se nechali unést představou, že ropný byznys vůči nim bude stejně štědrý donekonečna. Byl to omyl, jehož se najednou dopustila elita politická i podnikatelská. Politici v čele s Lulou se například nechali zlákat k pořadatelství ekonomicky sporných mamutích sportovních podniků (fotbalové mistrovství světa 2014, olympijské hry 2016) a třeba těžař Eike Batista, ještě před pěti lety nejbohatší muž Brazílie, vyhlásil, že do pár let bude nejbohatším na světě. Výsledky známe: fotbalový šampionát skončil masovými nepokoji (o debaklu národního mužstva na hřišti ani nemluvě) a zcela švorcovému Batistovi už exekutoři sebrali i lamborghini.

Boom a jeho konec se však na Brazílii podepsaly více způsoby. Kromě toho, že zpomalení čínské ekonomiky hned dvakrát zpohlavkovalo brazilské exportéry (Brazilci vyvážejí kromě spousty ropy i nerostné suroviny včetně kovů, především železné rudy, jejichž ceny také klesají), potápějí ropné miliardy dnešní vládu i nepřímo, jaksi retroaktivně.

Státní ropná firma Petrobras se už přes rok prodírá stále houstnoucím korupčním skandálem. Podle poslední verze měla jen za Lulovy vlády vyplatit různým státním úředníkům celkem tři miliardy dolarů jako úplatky při získávání státních zakázek.

Problém? Dnešní prezidentka Dilma Rousseffová byla za Luly šéfkou Petrobrasu; je logicky zjevné (ačkoli dosud ne právně dokázané), že o ilegálních tocích peněz věděla, snažila se brzdit jejich vyšetřování a patrně z těch černých fondů platila vlastní volební kampaně.

To je i na Brazílii dost: Rousseffová čelí ústavní žalobě, impeachmentu, jenž jí hrozí sesazením z funkce – a je všeobecně považována za brzdu země. Ve chvíli, kdy brazilská ekonomika očekává letošní smrsknutí o tři procenta (po deseti letech průměrného každoročního růstu o 4,6 procenta), to není dobrá pozice.

Únava z Kirchnerů

Argentinská situace je jen mírně odlišná. Dvanáct let levicové vlády manželů Kirchnerových by v kombinaci s poklesem čínské poptávky samo o sobě stačilo na minimálně voličskou únavu a volání po změně politické garnitury. To si Argentinci zařídili v říjnu, když zvolili Mauricia Macriho, jak o tom byla řeč v úvodu textu. Nový prezident již stačil uvolnit omezení pro pohyb kapitálu a dal najevo ochotu jednat o dluhu u „supích fondů“ – věřitelů, kteří brzdí argentinský přístup k finančním trhům a s nimiž se Fernándezová de Kirchner odmítala bavit. Oba kroky jsou zjevně prozápadní.

Končí tak éra tří nejmocnějších levicových režimů Latinské Ameriky. Dva z nich de facto skončily výsledkem svobodných voleb (což je samo o sobě plus), další je odsouzen k relativní bezvýznamnosti. Ti, kdo od Latinské Ameriky očekávají účinnou oponenturu Spojeným státům, si budou muset počkat na další generaci levicových vůdců.


Čtěte také:

Propad Venezuely přeje akciím, burza v Caracasu rostla nejrychleji na světě

Brazilská ekonomika je v rozkladu. Dorazí ji srpnová olympiáda?

Riu de Janeiru docházejí peníze na zdravotnictví, platí výjimečný stav

Argentina zvolila změnu, po dvanácti letech končí vláda levice

Mohlo by vás zajímat

Německá větrná farma Alpha Ventus v Severním moři

ČEZ má zájem o trh větrných elektráren na moři v Německu

Soukromá společnost SpaceX vyvíjí obří raketu a vesmírnou loď k přepravě velkého množství lidí a nákladu na Mars s konečným cílem rudou planetu kolonizovat.

SpaceX vyvíjí obří vesmírnou raketu pro kolonizaci Marsu

Šimon Peres

Zemřel bývalý izraelský prezident Šimon Peres

 Peking (ilustrační foto)

Komentář: Jak na Číňana?

 e-Sport - ilustrační foto

Basketbal a fotbal nestačí. Majitelé 76ers vidí budoucnost v e-sportu

Královská jachta Britannia

Slavná Britannia může po 20 letech znovu na moře. Jako „plující ambasáda“

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče