vedle rypadel

26. října 2015, 00:00 - Petr Horký
26. října 2015, 00:00

V německé Lužici ustupují vesnice těžbě hnědého uhlí už sto let. Další na řadě je zřejmě Proschim

Bůh stvořil Lužici a ďábel pod ni strčil uhlí, říká jedno staré přísloví Lužických Srbů, národa, který obývá území na hranicích dvou německých spolkových států Sasko a Braniborsko. Hnědé uhlí, které se na Lužici těží už přes sto let, dnes rozděluje místní obyvatele do dvou táborů jako snad nikdy.

Do dolnolužické vesnice Proschim vede stará stromová alej. Těžko říci, kolik má roků, ale určitě je mnohem starší než rozlehlá jezera, jimiž je okolní krajina posetá. Místo těch jezer dřív byly vesnice, které ustoupily těžbě hnědého uhlí. Když se doly vytěžily, díry byly zatopeny a rozrušenou zem zakryla vodní hladina. Podobný osud možná brzy potká i Proschim.

Hnědouhelný důl Welzow-Süd II, jehož rypadla už okusují severní okraj vesnice, má být totiž dle důlních plánů v budoucnu rozšířen směrem na jih. Pokud se tak stane, bude to znamenat konec vesničky s 360 obyvateli, jejíž kořeny sahají do 14. století. Jestli na to dojde, Proschim rozhodně nebude první a asi ani poslední. Od roku 1924 v lužickém hnědouhelném revíru kvůli těžbě uhlí zmizelo 136 vesnic a přesídleno bylo celkem 27 500 lidí, jak uvádí oblastní Archiv zmizelých míst financovaný švédskou firmou Vattenfall, která zdejší uhlí momentálně těží. V Lužici se těžilo a přesídlovalo už za Výmarské republiky, pak za Hitlera, dále mohutně za časů NDR, kdy se hnědým uhlím topilo v domácnostech, ale mohutně se dolovalo i po pádu komunismu a sjednocení Německa. Na rozdíl od Česka němečtí politici nikdy nevytvořili limity těžby bránící těžit za určitou hranici. Poslední kompletně přesídlenou vesnicí byl před devíti lety Haidemühl ležící hned vedle Proschimi. Tak jako všichni před nimi i Proschimští nyní věří, že jejich osud bude jiný. Že oni přece svoji vesnici před rypadly ubrání.

VYŘIĎTE KELLNEROVI…

Asi nejnaštvanějším obyvatelem Proschimi je Günther Jurischka. Zhruba šedesátiletý živnostník prožil ve vesnici celý život. Bydlí v typickém rozlehlém lužickém selském stavení s vraty a dlážděným dvorem a nikam se stěhovat nehodlá. Dokonce provádí částečnou rekonstrukci interiérů. Že rozšíření těžby už schválila rudorudá zemská vláda v Postupimi, hlavním městě Braniborska? Z toho si těžkou hlavu nedělá. Spolu s několika ekologickými neziskovkami rozhodnutí napadli u soudu. „Oni v sobě pořád mají struktury přemýšlení NDR. Snaží se vést centrálně plánovanou ekonomiku. Nevšimli si, že svět se točí a lidé svobodně myslí. Když prohrajeme, půjdeme ke spolkovému soudu. A pak do Bruselu,“ říká odbojně Jurischka.

Vesnice měla být podle plánů vlastníka dolů už přestěhována a bagrovat se mělo začít někdy v roce 2025. Jenže majitel, kteŽivot rým je švédský koncern Vattenfall, se rozhodl svůj hnědouhelný byznys v Německu kompletně prodat. Ve Švédsku se totiž dostala k moci nová vláda propagující zelenější energetiku, a tak se i státní koncern rozhodl snížit emise skleníkových plynů, jejichž největším zdrojem je právě spalování hnědého uhlí (tak alespoň zní oficiální zdůvodnění). Osud vesnice tedy bude záviset na novém majiteli, je ale velmi nepravděpodobné, že by nechal 200 milionů tun uhlí ležet ladem. Mezi potenciálními kupci jsou čeští miliardáři Petr Kellner, majitel skupiny PPF, a vlastník Energetického průmyslového holdingu (EPH) Daniel Křetínský, který už v Německu vlastní doly Mibrag ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Dva čeští miliardáři svůj zájem dali otevřeně najevo, podle německých médií však kolem lužického hnědého uhlí a s ním spojených elektráren krouží také Číňané, Rusové nebo Poláci. Oficiální nabídku na odkup podala také ekologická organizace Greenpeace, která slibuje, že doly po koupi šetrně zavře.

Mnozí to ale považují za pouhý reklamní trik, jak na sebe upozornit.

„Vzkažte Petru Kellnerovi, že ho nenecháme udělat z Lužice poušť,“ říká důrazně Jurischka. Je evidentní, že nový vlastník spolu s uhlím koupí i konflikt s Proschimskými. Vesnice je ale v otázce přesídlení rozdělená. Majitelé velkých pozemků, starousedlíci a sedláci chtějí zůstat, nově příchozí lidé, obyvatelé žijící v nájmu a všichni nějakým způsobem zaměstnaní v uhelném průmyslu jsou pro přestěhování. Obec ještě v letošním roce čeká referendum, které rozdělení sil ukáže. Zastánci těžby argumentují většinou zachováním tisíců pracovních míst v uhelném průmyslu nebo energetickou bezpečností země.

Místním se nelíbí, že vláda v Berlíně na jedné straně hlásá energetickou revoluci a přechod z jaderné energie na elektřinu vyrobenou z větru a slunce, zároveň přitom podporuje rozvoj těžby hnědého uhlí. Je dokonalým paradoxem, že Proschim má ustoupit těžbě „přežitého“ uhlí, ačkoli je přímo výkladní skříní proklamované zelené energetické revoluce. Vyrábí celkem 15 megawattů elektřiny, což osmdesátkrát převyšuje energetické potřeby vesnice. Na svém území má větrníky, solární panely i bioplynovou stanici.

STARÝ A NOVÝ HAIDEMÜHL

Pouhých pár kroků od vesnice Proschim leží Haidemühl – nebo spíše bývalý Heidemühl.

Domy se pomalu rozpadají, v oknech bují plevel a zapouštějí kořeny stromy. Stěny domů jsou posprejované nelichotivými vzkazy na adresu švédského Vattenfallu. Zaniklé vsi dominuje bývalá sklárna s vysokými cihlovými komíny. Zhruba šest stovek obyvatel obce odsud bylo přestěhováno před deseti lety. Vesnice duchů ještě stojí, ale už ne nadlouho.

Na dohled od posledních domů jsou vidět bagry strhávající les, které připravují půdu pro nástup těžebních rypadel. Do prostoru vesnice dojde těžba někdy v roce 2018. Místo je oblíbeným cílem zvláštního druhu turistů, kteří vyhledávají ruiny, natáčejí si je na video a to pak umisťují na sociální sítě.

Vydávám se hledat, kde obyvatelé vsi žijí dnes. Někdejší samostatná obec byla přidružena pod město Spremberg a dnes leží asi půl hodiny jízdy autem od původní vesnice. Obyvatelé si místo předem vybrali sami z několika nabízených lokalit. Nový Haidemühl je na první pohled nový – to je jeho hlavní přednost i nevýhoda. Chybí tu něco starého, místo je bez paměti. Celý areál působí spíš jako satelitní městečko než jako vesnice. Pokud někdo dříve pracoval jako sedlák, asi to pro něho byl trochu šok. Vesnice je rozdělená na barevné řadové domky a činžovní bytovky. Názvy ulic jsou označené zářivě modrými tabulkami v němčině i lužické srbštině, na konci ulic jsou kruhové objezdy. Uprostřed městečka stojí vkusná a velká moderní společenská hala z červených cihel. Na okraji se pak tyčí k nebi vyhlídková věž, ze které máte Nový Haidemühl jako na dlani. To vše zaplatil Vattenfall.

„Ne všechno je tu lepší,“ říká mi jeden manželský pár, který si právě zametá před domem.

„Dům máme hezký, to ano. Ale lidé tu už nedrží tolik pohromadě, je tu plno nových příchozích. Stará vesnice je prostě nenávratně pryč,“ dodávají. Jiná žena, již oslovuji na ulici a která ještě pamatuje starý Haidemühl, má naopak jen slova chvály: „To se vůbec nedá srovnat. Je to tu lepší ve všem. Tam jsme ani neměli kanalizaci.“

Vesnice působí po deseti letech historie poněkud sterilně, ale jinak vcelku živě. Na ulicích si hrají děti a žije tu plno mladých lidí. Pokud na místě Proschimi vznikne uhelný důl, nějak podobně bude zřejmě někdy v roce 2027 vypadat i Nová Proschim. Je otázka, jestli v té době bude v Německu hnědé uhlí, a tedy i rozšiřování dolů vůbec potřeba. Na to dá odpověď jenom budoucnost.

Na rozdíl od Česka němečtí politici nikdy nevytvořili limity těžby bránící dolovat za určitou hranici. Poslední kompletně přesídlenou vesnicí byl před devíti lety Haidemühl.

O autorovi| Petr Horký • horky@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče