Ve třiadevadesátém tu neběhal nikdo

10. srpna 2015, 00:00 - Petr Horký
10. srpna 2015, 00:00

Carlo Capalbo přivedl do centra Prahy tisíce běžců a do Česka velký běžecký byznys

Říkejte mi Carlo, vítá nás familiárně prošedivělý Ital ve svém království plném portrétů Emila Zátopka a nabízí nám preso. Při rozhovoru přeskakuje z angličtiny do češtiny a zase zpátky, podle toho, co mu přijde dřív na jazyk. O Capalbovi se říká, že Čechy naučil běhat. „Ta móda by sem dorazila tak jako tak, já to možná jen o pár let urychlil,“ říká skromně zakladatel Pražského mezinárodního maratonu. Z malého provinčního závodu za 20 let udělal jeden z nejoblíbenějších vytrvalostních městských běhů na světě.

* Pane Capalbo, už jste někdy běžel maraton?

Maraton nikdy. Běhal jsem při trénování, protože jsem zamlada hrál profesionálně volejbal. Běžel jsem několik půlmaratonů. Ale od té doby, co organizuji maraton v Praze, závody neběhám. Máme moc práce.

* A běháte soukromě?

Ano. Po ránu, asi třikrát týdně. Nedávno jsem měl malý úraz, tak jsem na chvíli přestal, ale normálně běhám. Když jdete běhat, váš den začne mnohem líp. Ale neběhám moc. Většinou dva tři kilometry na Kampě.

* Posloucháte při tom hudbu?

Ne. Přemýšlím. Když běžím, lépe mi to myslí.

* Pamatujete si, kdy jste běžel poprvé?

Myslím, že jsem se narodil v běhu. Má matka by vám to potvrdila. Byl jsem velmi aktivní dítě. Pořád jsem běhal někde venku.

* Vy pocházíte z Neapole. Takže jste městský člověk.

Ano, velkoměstský.

* Čím jste se chtěl stát, když jste vyrůstal v Neapoli?

Starostou Neapole. Je to krásná práce. Sloužíte lidem. Pomáháte komunitě a tvoříte hodnoty. Když jsem pak tady v Praze potkal primátora a viděl to neuvěřitelné množství práce, řekl jsem si, že to možná nebyl nejlepší nápad. Ale pomáhat je součástí mé povahy. Tady v Česku má slovo byznys zvláštní význam. Znamená „beru si víc než ty“. Já jsem byznysmen, který není živ jen ziskem. Musím mít pocit, že šířím bohatství, potřebuji sociální funkci ve společnosti.

* Pamatujete si, kdy jste poprvé slyšel o Praze nebo Československu?

Ano, bylo to v roce 68, protože můj otec byl členem socialistické strany. Jeho strana sovětskou invazi Prahy plně neodsoudila. Můj otec však ano, stranu opustil, odešel z politiky a vrátil se k původní profesi právníka. Pro nás doma to tedy byla malá tragédie. Takže ano, z této doby si Československo a Prahu pamatuji.

* Vy jste také šel studovat práva.

Ano. Pocházím z právnické rodiny. Můj dědeček byl právník, můj otec také, takže jsem šel studovat práva i já. Pak mě ale napadla taková myšlenka – když řešíte právní kauzu, díváte se do minulosti. V kontinentální Evropě studujete psané zákony, v anglosaském světě zase obecné zvyklosti a úzus. Ale když řešíte obchodní případ, tak se nedíváte do minulosti, ale do budoucnosti a děláte určité předpoklady. Na základě té úvahy jsem začal studovat byznys a ekonomii. Po studiích jsem nastoupil do velké korporace. Byl jsem velice úspěšný. V roce 1992 jsem si ale řekl, že jsem až příliš úspěšný na to, jak jsem mladý. Hledal jsem způsob, jak zjistit, jestli jsem opravdu dobrý, nebo ne. Souhrou mnoha náhod jsem přišel do České republiky, založil jsem tu maraton a dnes jsem skoro Čech.

* Vybavujete si chvíli, kdy jste poprvé přijel do Prahy?

Byl jsem zaměstnancem firmy, která pracovala pro Evropskou unii. Bylo to něco jako Phare. Pamatuji si návštěvu v továrně Tesla. Mým úkolem bylo vytvořit studii možností rozdělení Tesly. Prováděli mě tam. Místnost s počítačem byla obrovská. Všechno bylo obrovské. Předtím jsem pracoval v počítačové firmě, takže to bylo fascinující.

* A co lidé? Jací byli?

Trochu smutní. Nemluvili. Nezdravili, což mě šokovalo. V Itálii nebo Francii vás každý na schodech pozdraví. Ale já mám radši lidi, kteří toho moc nenamluví, ale jsou solidní. Až časem jsem zjistil, že ačkoli se Češi ihned nesmějí, jsou velice solidní a lidští.

* Viděl jste v roce 1992 někoho běhat?

Nikoho. Jednou jsem si šel zaběhat v trenýrkách a tričku do centra a lidé na mě koukali jako na blázna.

* Na Západě v té době už bylo běhání v módě?

Ano. Běháte, protože chcete být úspěšnější, cítit se lépe, být pozitivnější, protože vám záleží na životním prostředí, protože vám záleží na etice, jste zkrátka progresivní a cílevědomý člověk. Za minulého režimu tady nebyl důvod být cílevědomým člověkem. Proto tady lidé neběhali. Ale Češi jsou přitom sportovci. Strávil jsem přes 20 let tím, abych je naučil běhat. Dnes patří mezi nejběhavější národy na světě.

* První maraton jste uspořádal až v roce 1995. Co jste dělal ty tři roky v Praze?

Měl jsem konzultantskou firmu. Pomáhal jsem zahraničním společnostem především z Německa s příchodem do České republiky. Joint ventures, akvizice, studie proveditelnosti atd.

* Jak tedy vznikla myšlenka založit v Praze maraton?

Bylo to hlavně díky kamarádovi, italskému maratonskému šampionovi z olympiády v Soulu Gelindu Bordinovi. Znal jsem ho přes jiné přátele. Do Prahy mě často jezdili navštěvovat italští kamarádi, hlavně kvůli pivu, sklu, pěkným holkám a tak dále. Carlo je v Praze, jedu za ním, tak to vždycky probíhalo. Když přijel, byli jsme spolu na pivu a povídali si. A Gelindo řekl, že bych měl uspořádat maraton. Další den jsme se vydali navštívit Zátopkovy. Gelindo Zátopka znal, protože on a Gelindo byli v poválečné době jediní dva bělošští zlatí medailisté v maratonu. Takže mu zavolal a objednal nás na návštěvu. Zátopkovi se ta myšlenka líbila a napsal mi doporučující dopis pro primátora.

* Co jste dělal pak?

Šel jsem za primátorem Janem Koukalem na magistrát. Řekl jsem: „Pane starosto, chci uspořádat tuhle akci.“ Znal mě, protože jsem předtím napsal knihu o Praze, takže si myslel, že jsem seriózní člověk (smích). Ukázal jsem mu dopis od pana Zátopka. Zeptal se mě, jestli s tím mám zkušenosti. Nemám, odpověděl jsem. A pak se zeptal, kolik lidí tam bude. Předtím tady totiž maraton představovalo sto zpocených lidí ve Stromovce. Řekl jsem mu, že uvažujeme zhruba o 15 tisících lidech. V tu chvíli starosta znervózněl a ptal se, jak si to vlastně představuji. Řekl jsem, že bych to chtěl udělat trochu jako maraton v New Yorku. A starosta řekl: „Doufám, že se to podaří.“ A tím to začalo. Bylo to velmi těžké, ale také vzrušující. Bylo to něco nového a byl tady obrovský entuziasmus. Když jsem obcházel kanceláře a sháněl povolení, italského blázna všude vítali.

* Co bylo nejtěžší?

Přesvědčit lidi, že nejsem jeden z tisíce agresivních byznysmenů, kteří chtějí přijít, vydělat a zmizet. Že tu chci zůstat a něco vybudovat.

* Co za lidi přišlo na první maraton?

Úplně obyčejní lidé. 985 maratonců a 14 tisíc účastníků doprovodného nesoutěžního běhu. Lidé, kteří chtěli zkusit něco nového, být součástí něčeho hezkého, prvního pražského maratonu.

* První roky jste byli ve ztrátě. Financoval jste díry v rozpočtu ze svých úspor, nebo jste nadělal dluhy?

Částečně ze svých úspor, ale ty nebyly velké. Nejsem příliš šetřivý člověk. Pomohli mi dárci, přátelé.

* Kdy přišel zlom?

Život jde nahoru dolů. První tři roky jsme prodělávali, pak jsme se dostali na nulu, pak jsem se rozváděl, byl velice smutný a šlo to trochu dolů, v letech 2005, 2006 a 2007 jsme začali vydělávat, ovšem ne dost, bychom pokryli minulé ztráty. Až v roce 2008 to bylo dobré.

* Běžely vaše děti někdy pražský maraton?

Ano! Jeden víkend mě dcera přijela navštívit a potají odběhla půlmaraton. V sobotu ráno jsem ji neviděl. Volal jsem: Klaudie, kde jsi? Nevěděl jsem, že běží. A pak jsem ji najednou potkal v cíli, kde čekám na všechny běžce a děkuju jim za účast… Viděl jsem Pavla Nedvěda, jak dobíhá. Objal jsem ho, protože jsme přátelé. A pak jsem viděl svoji dceru a objímal jsem je oba. Její čas byl skvělý – hodina a třicet tři minut!

* To muselo být velmi emotivní.

Ano, ale každý okamžik na téhle práci je takový. Lidé letí tisíce kilometrů, aby mohli běžet. Z Ameriky, Afriky, Asie. A podívejte se na jejich výraz v cíli. Jsou velice šťastní.

* Kolik lidí běželo maraton v roce 2015? Na webu jsem nenašel čísla. Roste jejich počet?

Volkswagen Maraton Praha má kapacitu deset tisíc běžců. Víc se zkrátka do centra Prahy kvůli bezpečnosti a propustnosti trati nevejde. Zájem je ale obrovský, vyprodáni jsme půl roku dopředu. Patříme mezi deset nejatraktivnějších maratonů světa. Kombinace krásného města a kvalitního závodu se zlatou známkou kvality od Mezinárodní atletické federace zkrátka táhne.

* Jaký je váš roční rozpočet?

Za minulý rok jsme měli obrat zhruba 130 milionů korun. Hlavním zdrojem příjmů je prodej registrací na závody a příjmy ze spolupráce s partnerskými společnostmi a institucemi. Máme zdravý a vyrovnaný rozpočet bez závislosti na bankovních půjčkách, a navíc dokážeme každý rok investovat do nových projektů. Rozšiřujeme se v Česku a rozhlížíme se i v zahraničí.

* Běhání je dnes velice módní záležitost. Myslíte, že by Češi začali běhat i bez vás?

Móda by sem dorazila tak jako tak. Ale možná jsme ji trochu urychlili. Nemyslím si, že je to konec. Není to jen móda. Je to nutnost. Životní styl moderních lidí je zdegenerovaný, lidstvo tloustne, z obezity se stává hlavní nemoc světa. Běhá jen deset patnáct procent lidí. Dalších 80 neběhá, ale mělo by. A oni začnou, aby se cítili lépe. Mají špatný životní styl. To není móda. Exploze fenoménu teprve přijde.

* Jak vidíte budoucnost?

Všichni budou běhat. Dnes tady máme internet věcí. Každý z nás bude časem odběratel i dodavatel. Koupíte si panel na dům a produkujete energii. Nebo 3D tiskárnu a tisknete věci, nepotřebujete obchod. Jsme stále více soběstační. A díky tomu se méně hýbeme. Více a více komunikujeme digitálně. Nebo sledujeme filmy na obrazovce. A to je špatné. V životě musíte vyvážit hi-tech a hi-touch. A v dnešní době cítíme potřebu vyvážit tyhle dvě části. A běhání je ten nejjednodušší způsob pohybu.

* Jde se na to ale podívat i z opačné perspektivy. Někdo celý den stráví u počítače, cestou z práce je ponořen do svého mobilu, a když přijde domů, dá si do uší sluchátka a jde běhat, celý den stráví kompletně izolovaný od zbytku světa. To není moc hezká představa.

Ano. Proto jsme otevřeli Running Mall, běžecké a konferenční centrum v Praze na Letné, kde teď sedíme. Aby lidé běhali spolu. Aby si vyměňovali názory, potkávali se.

* Myslíte, že Česko je dnes lepším místem než v době vašeho příchodu v roce 1993?

Po mnoha stránkách je. Ale stále nechápu, proč pořád potřebuji dvě hodiny na to, abych dojel z Českých Budějovic do Lince. Infrastruktura je věc, na kterou jsme se vykašlali. Přitom ji potřebují všichni, Poláci, když chtějí na jih Evropy, Maďaři, když chtějí do Německa. Na sever jsme rozestavěli tři dálnice a žádnou jsme nedodělali. Z Plzně do Chebu jsme chtěli udělat koridor, ale nedomluvili jsme se s Němci… Ale země je dobře spravovaná, bohatá, bezpečná, liberální. Možná jí chybí vize. Co bude Česká republika za 20 let?

* Říkáte: nepostavili jsme silnice, železnice… Vy se cítíte Čechem?

Ano. Mám tady všechno. Zázemí, práci, přátele, rodinu. Přesněji řečeno, cítím se Evropanem. Narodil jsem se v jednom evropském regionu, pracoval v dalším a dnes žiji zase v jiném.

* Do Itálie jezdíte na dovolenou?

Někdy. Když mám tři čtyři dny, jedu do Itálie za kamarády. Jestli ale myslíte skutečnou dovolenou, tak to jedu do And, kde se procházím po stezkách Inků v pěti tisících metrech nad mořem. Nebo letím do Afriky. Cestuji za dobrodružstvím, dokud ještě můžu.

* Váš otec byl politikem, i vy jste politický člověk.

Každý člověk je politický, jedná v rámci komunity, jeho akce mají následky. Já se kromě toho ještě i zajímám o politiku.

* Sledujete i českou politiku?

Sleduji celosvětovou politiku. Každý den minimálně tři až čtyři zpravodajské relace z různých zemí. BBC, italskou televizi, Události a třeba také Al-Džazíru. Chci být informovaný a schopný nezávislých soudů.

* Co soudíte o zdejší politické situaci?

Myslím, že je lepší, než byla mnohokrát v minulosti. Máme dobrého premiéra. Není příliš hlučný, je klidný a konzistentní. Rosteme skoro jako Čína, čtyři procenta. Zemi se daří dobře a je dobře spravovaná. Co mi chybí, je vize. Čím bude Česká republika za deset let? Průmyslovým Švýcarskem, nebo místem, kam přesídlí designové a softwarové firmy z Francie nebo Německa? To tady chybí. Mladí lidé odcházejí. Protože necítí vizi. Kdyby ji cítili, tak by tu zůstali.

* Vidíte ji v Itálii?

V Itálii byla za 20 let Berlusconiho vlády špatná vize. Dnes je vize, že celá země má fungovat jako globální startup.

* Itálie je často zemí, kde se poprvé projeví symptomy toho, co pak přijde jinam do Evropy. Různí Berlusconiové se teď ukazují jinde v Evropě, u nás je to třeba Andrej Babiš.

Ano, Italové toho vymysleli hodně, možná i tohle (smích).

* Čeho byste ještě chtěl dosáhnout, pane Capalbo?

To, co tady děláme, je opravdu první na světě. Česko je ve vytrvalostních bězích zemí s nejvyšším počtem zlatých známek kvality od Mezinárodní atletické federace. Chtěl bych, aby se to, co dělám, stalo součástí zdejšího bohatství a bylo tak prezentováno.

* Jak?

Díky nám v roce 2014 přijelo do Česka 27 tisíc lidí. To je velký ekonomický dopad. Ale když třeba přijedu na českou ambasádu ve Francii nebo v Etiopii, nikdo o tom neví. Chtěl bych, aby si tyto instituce maraton trochu přivlastnily. Protože je to velký český úspěch.

* A kdy poběžíte svůj první maraton?

Možná příští rok ve Španělsku. Mám přítele ve Valencii. Tady běžet nemůžu. Tady mám příliš starostí s organizací. l

V roce 1992 jsem si ale řekl, že jsem až příliš úspěšný na to, jak jsem mladý. Hledal jsem způsob, jak zjistit, jestli jsem opravdu dobrý, nebo ne. Carlo Capalbo (57) • Narodil se v Neapoli, kde vystudoval práva. • V kalifornském Berkeley získal titul MBA. • Pracoval jako manažer ve společnostech Olivetti Spa nebo WordPerfect. • V roce 1993 se přestěhoval do České republiky a pracoval jako konzultant pro západní firmy. • V roce 1995 uspořádal první Pražský mezinárodní maraton, který je dnes jedním z nejoblíbenějších běhů na světě. • V roce 1998 byl oceněn dozorovatelem Univerzity Karlovy v Praze honoris causa pro přínos v rozvoji sportu v České republice. • V roce 2015 byl vyznamenán italskou vládou za služby vlasti s názvem Cavaliere dell‘Ordine della Stella d‘Italia, čímž byl pasován mezi rytíře.

O autorovi| Petr Horký, horky@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče