ve stylu Cuba Libre

06. ledna 2014, 00:00 - Tomáš Nídr
06. ledna 2014, 00:00

Raúl Castro zvolna mění hospodářství zděděné po bratru Fidelovi, ale opravdové změny na Kubu přinese až odchod obou sourozenců na onen svět

Yasiel Puig utekl z Kuby před rokem.

Nebyla za tím politika, ale možnost vydělat si. Nyní 23letý mladík je talentovaný baseballista. Ve vlasti dostával v přepočtu asi 400 korun měsíčně, ale v kalifornském Los Angeles podepsal sedmiletou smlouvu, která mu dohromady zajistí 835 milionů korun. Podobných útěků bylo více, protože sportovci měli zahraniční angažmá zakázána.

Až do loňského září, kdy prezident Raúl Castro rozhodl, že omezovat (oficiálně neexistující) sportovní profesionály je kontraproduktivní.

Povolil jim vydělávat v cizině pod podmínkou, že i nadále budou připraveni reprezentovat svůj stát a že zisky z tučných kontraktů budou danit doma. Není za tím jen chuť přiživit erár, ale i snaha obnovit slávu kubánské sportovní školy, jejíž výsledky postupně upadají. Zatímco na olympiádě v Barceloně v roce 1992 získali Kubánci 33 medailí, o 20 let později v Londýně už jich bylo jen 14.

A podobně je na tom i kubánská ekonomika. A i tady chce o pět let mladší sourozenec legendárního Fidela napravovat selhání systému, který bratrské duo ve své vlasti zavedlo. Jak? Tím, že na ostrov, kde ještě nedávno neexistovalo soukromé podnikání ani daně, krůček po krůčku pouští kapitalismus. Reformy zavádí dle svých slov „sin prisa, pero sin pausa“, což lze volně přeložit jako „pomalu, ale jistě“.

Socialismus po kubánsku Stane se tedy z Raúla kubánský Gorbačov?

To je přirovnání, kterého se 82letý komunista štítí. „Nestal jsem se prezidentem, abych na Kubě zavedl kapitalismus nebo abych ukončil revoluci. Budu bránit, udržovat a vylepšovat socialismus,“ prohlásil loni v únoru poté, co ho parlament potvrdil hlavou republiky až do roku 2018.

Raúl Castro nechce být tím, kdo perestrojkou neúmyslně rozloží celý systém. Proto postupuje na výsost obezřetně. Reformy, kterým se v ptydepe tamní nomenklatury říká méně ostrým slovem modernizace, nejdříve zkouší jen v jedné či dvou provincích, aby se jako v laboratoři ukázalo, zda se osvědčí v praxi.

Než se pustíme do jejich podrobného objasňování, musíme si vysvětlit, jakou zemi necharizmatický politik zdědil po svém 78letém bratrovi, který mu předal žezlo po těžké operaci v roce 2006.

Když přesně na přelomu roku 1958 a 1959 povstalci pod vedením Fidela Castra obsadili Havanu, nebylo jasné, co se s Kubou stane dál. Jenže tehdejší Eisenhowerova administrativa stíhaná paranoiou ze sovětského rozpínání hned proti mocichtivému rétorovi nasadila konfrontační tón a tohoto právníka, který pro udržení těžce vydobyté pozice potřeboval mezinárodní podporu, do náručí Moskvy v podstatě vehnala. Protichůdná interpretace říká, že Fidel už byl přesvědčený komunista při svém slavném vstupu do metropole, protože ho o prospěšnosti diktatury proletariátu přesvědčili jeho věrní spolubojovníci Raúl Castro a Ernesto Che Guevara. Tento spor, o který se kubanologové přou už půlstoletí, nechme historikům. Pro nás je důležité, že jen 130 kilometrů od pobřeží Floridy se najednou objevilo území, které bylo mnohem komunističtější než vzory ze střední a východní Evropy.

Nejdříve proběhlo znárodnění velkých podniků a polností, ve kterých měli miliardy Američané. Ale v roce 1968 došlo i na malé živnostníky. Zaměstnancem státu se stali všichni od čističe bot, přes holiče až po hospodské. Erár je platil minimálně, avšak nechtěl od nich žádné daně a dokonce ani nájemné.

Pracovní výkonnost šla rapidně dolů, a jak známe i z našich dějin, údernické rekordy lámali pouze meloucháři.

Kubánci také na rozdíl od zbytku Latinské Ameriky nemuseli utrácet za doktora či školy, protože zdravotnictví a vzdělání jim bylo ve slušné kvalitě poskytováno na veřejné útraty. Masivně dotovaná byla i hromadná doprava. Rýže, fazole, mléko, cukr a další základní potraviny fasoval každý na příděl. Pravda, ve státních obchodech, které se vyznačují prázdnými regály a neochotnou obsluhou, už se nic jiného ani koupit nedalo, ale hlavní bylo, že nikdo neumíral hlady.

Za vše mohou gringové Vousatý comandante vytvořil rovnostářsky chudou společnost, která byla odříznutá od nového zboží, což v ulicích Havany fotogenicky ilustrují stále pojízdné buicky a chevrolety z 50. let. Tento systém ale mohl fungovat jen díky tomu, že Sovětský svaz, který chtěl při přetahování supervelmocí za každou cenu v zadnici USA udržet kubánský osten, vykupoval za vysoké ceny třtinový cukr. Země se však nijak nerozvíjela a přes všechny leninské teze o boji s imperialismem a plány na industrializaci dál trčela v koloniální zaostalosti.

Skvělou výmluvu, proč tomu tak je, Castrovi dodali úhlavní nepřátelé z Washingtonu. Poté, co kubánští komunisté na počátku 60. let znárodnili americké firmy, se Kennedy rozhodl uvalit na ostrov obchodní embargo. To je platné dodnes, byť smířlivý prezident Barack Obama zmírnil alespoň bizarní nařízení, které jeho spoluobčanům zakazovalo na Kubu cestovat, což mnozí obcházeli oklikou přes Kanadu nebo Mexiko.

Více udělat nemůže, protože konec embarga, které má na ekonomiku poslední diktatury západní polokoule nepochybně negativní dopady, musí schválit Kongres. Jenže to je politicky neprůchodné. Na odiv dávaná proticastrovská pevnost patří především mezi republikánskými politiky k povinnému bontonu. Je to krátkozraké uvažování, protože Fidelovi umožnilo veškerou vinu za jím způsobenou hospodářskou stagnaci házet na yanPerestrojka keeského Goliáše, kterému on coby odvážný kubánský David beze strachu čelí. Tato rétorika jej v latentně proti gringům naladěné vlasti, ale i v celé Latinské Americe staví do pozice hrdiny i pro ty, kteří k socialistickým myšlenkám nijak netíhnou.

Zatuchlé vody rozčeřil až rozklad Sovětského svazu. Karibský revolucionář ztratil svého chlebodárce a jeho pád se zdál být otázkou týdnů, maximálně měsíců. Jenže Fidel prokázal, že velkou vytrvalost nemá jen při svých mnohahodinových květnatých projevech, a ze ztráty moskevských companeros se oklepal. Byť to pro něj znamenalo, že na ostrově musel skousnout jako druhou měnu americký dolar, který Kubánci dostávají od svých početných příbuzných v emigraci, kterým autokracie v návštěvách domova nebrání.

Pomohlo mu také otevření země pro cestovní ruch a jeho bohatou klientelu. Také náznakově povolil podnikání, když si lidé mohli na dvorku udělat jídelnu s omezeným počtem stolů anebo dostali souhlas na pronajímání svých pokojů turistům. Vedle toho se výrazně rozmohl černý trh, kde za těžké valuty bylo ke koupi to, čeho se ve státem řízených obchodech nikdy nedostávalo.

Kapitalismus salámovou metodou Od pouhého přežívání režim zachránil nástup socialisty Huga Cháveze do čela Venezuely, který vládu svého duchovního otce štědře financoval těžbou ropy výměnou za lékaře a učitele. Půjčkami pomohla i Čína. Fidel tak zase mohl k listopadu 2004 dolar ze svého panství vyhnat.

I když ne úplně. Vedle kubánského pesa, ve kterém všichni dostávali výplaty a za něž si mohli koupit potraviny mimo přídělový systém nebo třeba oblečení, bylo zavedeno ještě tzv. konvertibilní peso. Bylo v kurzu 1 : 1 vůči dolaru. Přístup k němu mají pouze ti, co jej smění za dolary od příbuzných z USA. A také číšníci, průvodci, taxikáři, prostitutky, nelegální prodavači doutníků a všichni další, kdo jsou v kontaktu s turisty, kteří za všechny služby chtě nechtě musejí platit právě v tvrdé měně.

Za konvertibilní peso lze sehnat nedostatkové zboží, ať už je to elektronika, zubní pasta nebo třeba ryby, jejichž nedostatek na trhu je na tomto úzkém teritoriu obklopeném mořem nezpochybnitelným důkazem nefunkčnosti komunistického zřízení. V rovnostářské společnosti se tak začaly tvořit dvě třídy: bohatá „konvertibilní“ a chudá „nekonvertibilní“. To chce Raúl Castro zastavit, a tak vyhlásil (zatím bez pevného data) zrušení tohoto maskovaného dolaru a zavedení pouze jednoho pesa. Dvojitá měna podle něho představuje „hlavní překážku v cestě národního pokroku“. Je to zatím poslední kolečko z reformního salámu, které za svých sedm let v čele Kuby ukrojil. Své reformy, které zhuntovanou a zadluženou ekonomiku mají postavit na nohy, pečlivě zvažuje. Ví, že atmosféra je natlakovaná jako guláš v papiňáku a že ventil je třeba uvolňovat postupně. Stále dokola opakuje svoji nesplnitelnou svatou trojici, když říká, že hospodářství musí být „socialistické, prosperující a udržitelné“.

Nejdříve se lehce rozšířily obory, v nichž Kubánci mohou podnikat: například o taxikáře nebo kadeřnice. Kvůli tomu, že zestátněné zemědělství nebylo schopno obyvatelstvo uživit a že do někdejší globální cukřenky bylo třeba dovážet i cukr, dala autokracie zelenou rolnickým družstvům, která dostala svobodu zásobovat trh dle svého. Přišly i další kroky jako povolení používání mobilů, byť zpočátku byly kvůli vysokým nákladům dostupné jen nomenklaturní a vekslácké elitě. Spíše symbolický význam mělo zrušení zákazu, který obyčejné Kubánce vykazoval z turistických resortů.

Kulový blesk v rytmu salsy A přibývaly další „modernizace“. Od loňského června mohou Kubánci volně surfovat po internetu, byť připojení je zoufale pomalé a drahé (hodina vyjde na čtvrtinu průměrného měsíčního platu). Počátkem roku 2013 byly zrušeny i úmyslné komplikace při vydávání pasů, což umožnilo vycestovat do světa třeba známé blogerce Yoani Sánchezové a dalším výrazným osobnostem z řad opozice. Pro běžného Kubánce, který má o existenci proticastrovských skupin ještě mlhavější informace jako Češi v říjnu 1988 o Chartě 77, je však důležitější, že může po složitém papírování prodat nebo pronajmout svou nemovitost. To se dříve nedalo. Občané ji měli od státu v doživotním užívání a po smrti se převedla na jejich potomky. Dostat se k jiné šlo pouze formou výměny, kterou osoby s horší nemovitostí musely popostrčit balíkem dolaglobal rů předaných pod stolem. Na výměnách bytů se přiživovala nelegálně spousta prostředníků, kteří uměli zorganizovat řetězové stěhování našincům důvěrně známé z filmu Kulový blesk.

Volně dnes majitelé také mohou nakládat rovněž se svým automobilem, i když na prodej nových má stále monopol vláda. Stejně tak jenom ona smí vyvážet potraviny.

Hlavní je, že se v roce 2010 výrazně rozšířil počet povolání, ve kterých lidé mohou dělat na sebe – kromě dříve zmíněných už jsou mezi 178 profesemi i zedníci, fotografové, maséři, elektrikáři, mechanici nebo i čističi bot. A zhruba v polovině z nich mohou zaměstnávat jiné, což je paradoxně v rozporu s ústavou, která to má za nepřípustné vykořisťování. Čeká se, že v roce 2015 by v soukromém sektoru měly pracovat dvě pětiny Kubánců.

Nyní to různé zdroje odhadují na 15 až 20 procent.

O tom, že Kubánci mají do podnikání, na které si dokonce mohou půjčit v bance, obrovskou chuť, svědčí i loňská reportáž německého časopisu Spiegel. Podle ní restauraci v centru Havany provozuje i oddaný komunista Tomás Erasmo Hernández, který během povstání připravoval fazole pro Ernesta Che Guevaru a posléze se stal kuchařem samotného Fidela.

Konec daňových prázdnin S uvolňováním šroubů přišly i nepříjemné zprávy, například to, že na Kubánce byly zase uvaleny daně včetně dědické či z nemovitostí.

Po půlstoletí daňových prázdnin bude pro společnost obtížné naučit se je zase platit. S otevíráním ekonomiky soukromníkům se také snižují dosavadní příděly, které každá rodina dostávala na základě hnědého sešitku zvaného libreta. Pět vajíček na osobu měsíčně místo dřívějších deseti.

Kdo chce více, musí si je holt koupit, vzkazuje Raúl občanům, aniž by došlo k výraznému růstu platů.

Podnikatelskou činnost dosud komplikuje spousta faktorů. Například zemědělci jsou stále závislí na nespolehlivých erárních dodávkách semen a hnojiv, nad kterými si dál drží monopol vláda. Holiči nebo restauratéři jsou omezeni velikostí svých firem. Novopečené maloobchodníky zase nepříjemně překvapilo, když vláda loni v září prudce zvýšila clo na zboží, které letadly v kufrech jako „dárky“ přivážely takzvané muly. Tedy ti, kteří pod záminkou návštěvy příbuzných pendlují mezi Floridou a Kubou se zavazadly naditými mixéry, DVD přehrávači, mobily či herními konzolemi. Prostě vším, na co si konzumně vyprahlý spotřebitel vzpomene.

Nedá se říci, že Kuba se definitivně odhodlala k přeměně systému po vzoru Číny či Vietnamu, které jsou komunistické už jen jménem, symbolikou a ceremoniály na počest Mao Ce-tunga respektive Ho Či Mina. Kapitalismus stále nebyl vpuštěn do sfér, kde se točí opravdu velké peníze. Zůstává omezen na živnostníky.

Pozvolný proud reforem, který se smrtí venezuelského sponzora Cháveze loni v březnu akceleroval, se spustil až poté, co se Fidel Castro musel 31. července 2006 podrobit těžké operaci kvůli krvácení v břišní dutině.

Tehdy na etapy moc předal Raúlovi, který mu od prvních politických ambic vždy oddaně kryl záda. Levicová ikona píše dál občasné úvodníky do režimní hlásné trouby Granma, setkává se s významnými zahraničními politiky, a přestože je bez funkce, dál zůstává pro celou planetu tváří kubánského režimu. Ale jeho přestavba jako by byla jen záležitostí jeho nástupce.

Don Quijote de la Cuba Spekuluje se o tom, že sourozenci hospodářské změny konzultují, ale Fidel si od nich drží odstup, aby si pro dějiny zachoval ideologicky čistý obraz. Týdeník The Economist toto duo s nadsázkou přirovnává ke známým literárním postavám. Staršího označuje za snílka dona Quijota, který bojuje za své ideály proti celému světu. Zatímco pragmatický Raúl, který k radosti novinářů na rozdíl od svého rozevlátého bratra pedantsky dodržuje svůj denní itinerář a neprotahuje veřejná vystoupení, ho coby jeho věrný sluha Sancho Panza přivádí zpátky na zem.

Jiní analytici tvrdí, že vousatý Castro by proti nim vystoupit nemohl, protože kníratý Castro z vedení republiky i partaje postupně vyštípal většinu jeho věrných a nahradil je kádry s vojenskou minulostí nebo i přítomností. K nim má současný prezident, který byl půlstoletí ministrem obrany, velice blízko.

Armáda se s jeho požehnáním proměnila ve stát ve státě. Dnes podniká například v hotelnictví i jinde, kam režim soukromníky ještě oficiálně nepustil. Bývá považována za nejsilnější instituci současné Kuby a v akademických debatách o tom, kdo se ujme moci nad ostrovem, až příroda ukončí diktaturu sourozenecké gerontokracie, bývají za favority nejčastěji označováni právě muži v uniformách. Ať už se vlády chopí oni, nebo reformní křídlo komunistické strany reprezentované současným viceprezidentem Miguelem Díazem-Canelem, či snad současná demokratická, ale nesjednocená opozice, lze předpokládat, že kdokoli z nich zahájí demontáž neefektivního a nesvobodného systému rychleji než bratři Castrové, kteří jej od základů vybudovali. Pozitivní je, že díky pozvolným Raúlovým „modernizacím“ to pro společnost nebude takový šok. l

Raúl Castro své reformy pečlivě zvažuje. Ví, že atmosféra je natlakovaná jako guláš v papiňáku a že ventil je třeba uvolňovat postupně. „Nestal jsem se prezidentem, abych na Kubě zavedl kapitalismus nebo abych ukončil revoluci. Budu bránit, udržovat a vylepšovat socialismus,“ řekl prezident Raúl Castro.

40 % Kubánců by podle odhadů mohlo pracovat v soukromém sektoru v roce 2015. V současnosti to je 15 až 20 procent.

O autorovi| Tomáš Nídr • spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče