Varufakis lže, jen ho tiskněte

03. srpna 2015, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
03. srpna 2015, 00:00

Dokud bude Řecko s nezkrácenými dluhy v eurozóně, bude exministr za chytrého. I když je to naopak

I na průšvihu se dá vydělat a bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis nepochybně hodlá z řecké krize vyjít jako vítěz. Totiž skvěle placený a v určité cílové skupině oblíbený řečník na přednáškovém okruhu.

Prvním důkazem, že k tomu směřuje, je jeho zařazení mezi přispěvatele prestižního Project Syndicate, pro nějž píší přední světoví ekonomové a jehož články týdeník Euro pravidelně otiskuje. A hned první Varufakisův příspěvek, v němž si vyrovnává účty s kdekým, stojí za pozornost a nelze jej mlčky přejít. Celé jeho znění najdete na http://www.

project-syndicate.org. Příští výplody z Varufakisova pera už najdete v naší rubrice Project Syndicate.

Léčba Treuhandem

Pojďme si rozebrat Varufakisovy argumenty proti „řeckému Treuhandu“, jakož i alternativu, kterou věřitelům předestřel na sklonku svého sotva půlročního ministrování kolegům v eurozóně. Téma je to o to zajímavější, že svoji rozvojovou banku, kam svým nepřijatým návrhem směřoval i Varufakis, si podle všeho přeje mít také současná česká vláda.

Nejdřív k německému Treuhandanstaltu, který po sjednocení Německa v roce 1990 převzal vlastnickou kontrolu nad východoněmeckými průmyslovými kombináty a národními podniky s ambicí restrukturalizovat a co nejrychleji pro ně najít vlastníka v privatizaci. Ty, které na to neměly, měl sociálně citlivým způsobem uložit do hrobu. Treuhand rozhodně nevstoupil do análů státní průmyslové politiky ani ekonomické transformace jako zářný příklad úspěchu. Šel proti strašně silnému proudu, jímž byl poměr 1 : 1 použitý při přechodu z východoněmecké marky na německou, který byl sice jednoduchý, ale v podstatě zničující pro téměř veškerou podnikovou sféru bývalé NDR. Před sjednocením se hodnota majetku převzatého Treuhandem odhadovala na 600 miliard německých marek, ale zhruba čtyřnásobná revalvace učinila východní Německo téměř dokonale nekonkurenceschopným a hodnotu průmyslových aktiv až na výjimky prudce snížila.

Při tomhle kurzu se jen extrémně těžko vypořádáte s tím, že prudce rostou náklady při klesajících tržbách za rychle zdražující produkci.

Kdo by si kupoval východoněmecké výrobky, když náhle měl každý z nich na trhu západoněmecký ekvivalent, s podstatně silnější značkou, a proto vnímaný jako kvalitnější?

Obyvatelstvo bylo vybaveno markou a trabanty nechtělo, když si mohlo koupit třeba i ojetého golfa.

Je dobré pro osvěžení paměti připomenout, že východní Němci chtěli rozdělit Treuhandem spravovaný národní majetek mezi obyvatele nějakou spravedlivou formou, a nepřišli na nic jiného než na ekvivalent kuponové privatizace. Jinak řečeno, samo o sobě by východní Německo dělalo intelektuálně stejný projekt jako my, ale nikdy se nedozvíme, s jakým výsledkem, neboť oni nedostali tu příležitost. Je to škoda, protože si myslím, ba doufám, že by se naprosté „opuštění Boha“, onen heretický přechod od lidového kapitalismu ke státem dopuštěné brutální koncentraci kapitálu ve východním Německu, nekonalo. Ekonomicky a technologicky jsme NDR měli jako jakýsi benchmark, takže by fungovalo jako určitý korektiv. Je to sice specifi cky německá, případně východoněmeckočeská, ale fakticky zobecnitelná transformační zkušenost, k níž přispěly všechny postkomunistické země – ale o ní Varufakis nechce slyšet.

Jeho nápad se zřízením „odstátněného“, ale v podstatě politické moci podřízeného holdingu, který bude pod dohledem parlamentu zvelebovat státní majetek, na který si holding půjčí desítky miliard eur, aby prostřednictvím „investičních multiplikátorů“ a partnerství se soukromým sektorem mohutně urychlil ekonomický rozvoj, je stejná pitomost jako prodávat řecká aktiva pod obrovským časovým tlakem. Pouze v obráceném gardu. Řekové prokázali na mnohaleté historii, že státní aktiva efektivně spravovat neumějí. Řecký parlament je jedna z posledních institucí na téhle planetě, které bych podezíral, že umějí tlačit na to, aby jemu podřízený správce maximalizoval hodnotu spravovaného majetku, namátkou v případě řecké železniční společnosti OSE.

Volání po trpělivosti při zhodnocení důrazné restrukturalizace je ale něco úplně jiného než smíchání dobrých a špatných aktiv v rámci státního holdingu v zájmu zadlužení všeho až po žábry při hospodářském zlepšení ničeho. Přitom to je obvykle výsledek všech takových myšlenek v zemích, které to vůbec napadne. Akademický ekonom, který nechce dělat velkou politiku, tomu většinou rozumí.

STarÝ nÁPad

Lidé se mohou mýlit, ale neměli by vědomě lhát, protože tím se u informovaného publika deklasují. Tohle se přesně Varufakisovi stalo a těžko mohu předpokládat, že lže nevědomky. Nápad s převedením státních řeckých aktiv do holdingové společnosti, která by byla založena v Lucembursku podle tamního práva, totiž rozhodně nevzešel od německého ministra financí Schaübla. A už vůbec není nového data.

Je to nápad finský, datovaný 23. červnem 2011. Jako „non paper“ byl svého času široce šířen a Finové chtěli, aby Řekové zajistili svoje žádosti o půjčky řádnou zástavou v podobě všech možných státních aktiv včetně půdy, přičemž všechna zajištěná aktiva by v případě nesplácení automaticky přepadala do majetku věřitelů prostřednictvím jejich kolektivního fondu.

Jsou „malá okénka příležitosti“, kdy bylo možné udělat věci tak, jak se mají udělat dobře, ale dokonce i Finové promeškali tu správnou příležitost. Ta existovala tehdy, když vládní řecký dluh držely soukromé instituce, které je dobrovolně kupovaly. Jejich nároky tehdy měly být kráceny a jejich „deal“ měl být pokryt nějakou solidární garancí eurozóny, že bude (byť pokrácený) také splacen, aby „zklidnil provoz“.

Řekové by věděli, kdo je krácený věřitel, kdo je ručitel kráceného závazku, čím oni ručí, tedy vším, protože oni to primárně pokazili ve své vlastní zemi. A také by věděli, o co se mají snažit, protože je to dosažitelné a mohou se vlastní pílí skrze lepší „governance“ dopracovat k prosperitě.

Tohle „okno příležitosti“ se dávno zavřelo.

Zbudou jen nepřiznané odpisy dluhu, ale přitom žádné viditelné soukromé investice v Řecku, přestože jedině ty mohou zemi povznést. Žádný růst, žádná naděje a spousta hořkosti na všech stranách.

Varufakisovi je třeba přiznat, že má skvělý byznys plán. Dokud bude Řecko v eurozóně s nezkrácenými dluhy, bude za chytrého a „dějiny mu dají za pravdu“, i když to bude přesně naopak. ?

Řekové by věděli, kdo je krácený věřitel, kdo je ručitel kráceného závazku, čím oni ručí, tedy vším, protože oni to primárně pokazili ve své vlastní zemi.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče